V posledních dnech se opět výrazně stupňují prohlášení, že zdravotnictví hrozí těžký finanční propad, a poslední odhad ministerstva zdravotnictví hovoří o osmi miliardách korun deficitu. Přitom data, která byla k dispozici v červenci 2013, tedy v době, kdy odcházela minulá vláda, ukazovala úplně jiný vývoj. I přes lepší účetní výsledek byl v roce 2012 reálný deficit asi čtyři miliardy korun. To bylo výrazně méně než deficit téměř sedmi miliard korun v roce 2009 a 2010. Tyto údaje jasně dokládaly, že efektivita zdravotnictví se začala zlepšovat.
Rozumná prognóza celkového deficitu zdravotních pojišťoven pro rok 2013 byla maximálně dvě miliardy korun a byla dána mimo jiné i relativně restriktivní úhradovou vyhláškou, která měla nutit poskytovatele zdravotní péče, zejména nemocnice, k hledání rezerv.
Tyto rezervy existují stále. Dají se najít jak v úspornějších nákupech, tak v racionalizaci poskytování zdravotních služeb. Prostor sice není vzhledem k dlouhotrvajícím úsporám již nijak velký, ale dá se s ním stále pracovat.
Mluví-li se nyní o rostoucím deficitu, je nutno vidět, že celostátní čísla jsou na rozdíl od situace v jednotlivých pojišťovnách i u jednotlivých poskytovatelů značně diferencovaná. Na straně pojišťoven je tradiční deficit, byť snižující se, u Všeobecné zdravotní pojišťovny. Úhrady od VZP byly poskytovatelům historicky nastaveny zřetelně výše než u ostatních pojišťoven.
Některé nemocnice jsou dnes v propadu, ale zdaleka ne všechny. Jak na straně velkých fakultních nemocnic, tak nemocnic řízených kraji jsou subjekty, které dnes hospodaří zřetelně kladně. Snad nejvýraznějším příkladem je systém nemocnic Agel, který ohlásil v loňském roce více než půl miliardový zisk, aniž by byly známky nějakého omezování péče či zhoršující se kvality. Z uvedeného lze zjednodušeně říci, že kdo umí, tak zkrátka umí – a bylo tomu tak i v minulosti.
Proto za dvacet let budování moderního zdravotnictví muselo dojít k nejméně čtyřem vlnám masivního oddlužování. Z oddlužení přitom těžili ti méně úspěšní, zatímco úspěšní se stali tak trochu trestanými za svoji snahu. Jestli někdo potřebuje lepší příklad morálního hazardu, který motivuje spíše k natahování rukou po finančních injekcích než ke snaze pomoci si sám, je to tento.
V době, kdy jsem opouštěl ministerstvo zdravotnictví, bylo naprosto jasné, že zdravotnictví je čtyři roky ve finančním deficitu a že přesto, že propad je relativně menší než propad celého státu, potřebuje pro svůj další, občany i lékaři požadovaný rozvoj, nějakou pomoc.Měli jsme proto připravený plán na odkup nevymahatelných pohledávek zdravotních pojišťoven, ke kterému už ale nedošlo.
Pokud nyní jakákoli vláda nenajde cestu na finanční posílení zdravotnictví, jistě dále poroste nervozita zdravotníků, ale zdravotnictví se určitě nezhroutí.
Pokud však dojde k oddlužení systému, které nebude doprovázeno dalšími ozdravnými opatřeními zvyšujícími efektivitu a zvýhodňujícími úspěšné poskytovatele péče, znovu tyto peníze na zdravotnictví zmizí v černé díře. Politický požadavek na zázračné nalití peněz do zdravotnictví, ať už teď, či po volbách, bude znovu dávat méně úspěšným poskytovatelům jasně najevo, že natažená ruka je to manažersky nejlepší řešení. A to neprospěje ani zdravotnictví, ani pacientům.
***
Za dvacet let budování moderního zdravotnictví muselo dojít k nejméně čtyřem vlnám masivního oddlužování. Z oddlužení přitom těžili ti méně úspěšní, zatímco úspěšní se stali tak trochu trestanými za svoji snahu.
Lidové noviny | 18.9.2013 | Rubrika: Názory | Strana: 11 | Autor: LEOŠ HEGER
