Málokterý zákon vyvolává v poslanecké sněmovně takové emoce, jako zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. V ničem si nezadá např. se zákony zdravotnické reformy, či zákonem o loteriích. Více se nediskutovalo ani o tom, zda si za volantem můžeme dát pivo. A jak to v Čechách bývá, každý, kdo šel někdy kolem kostela, tak ví, zda je dobře církvím majetek vrátit, či ne. Problém však je složitější a vyžaduje hlubší znalost historických souvislostí, na což mnoho hodnotitelů nemá trpělivost.
Tento zákon není o sympatiích či nesympatiích k církvím nebo o tom, zda si něco zaslouží nebo ne. Je o dalším fungování církví a zejména o urovnání vztahu mezi státem a církvemi, který není v pořádku více než 60 let. Východiska pro tento komplikovaný proces jsou následující:
Cílem tolik zatracovaného zákona není snaha darovat církvím majetek. Cílem je zajistit jim stejně rovnoprávný přístup k vlastnictví, jaký je aplikován u ostatních vlastníků, ať už to jsou obce a města nebo privátní osoby a dále pak umožnit jejich samostatnou existenci, nezávislou na státu.
Podívejme se podrobněji na princip vlastnictví. Vlastnické právo je zakotveno v Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR, kde se v článku 11 dočteme že „každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“ Z toho vychází i znění § 124 stále ještě platného Občanského zákoníku, a sice že „všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana.“
Málokterý zákon vyvolává v poslanecké sněmovně takové emoce, jako zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. V ničem si nezadá např. se zákony zdravotnické reformy, či zákonem o loteriích. Více se nediskutovalo ani o tom, zda si za volantem můžeme dát pivo.
Když se podíváme na historii vzniku církevního majetku, vidíme, že byl nabyt do vlastnictví různým způsobem. Jednalo se o dary, ať už od panovníka nebo věřících, byly to převody patronátních práv, značná část byla získána koupí, sbírkami včetně sbírek naturálních, dědickými odkazy, věnem. Jsou to formy ve většině případů zcela identické s formami nabytí majetku privátních osob nebo majetků obecních, ale zejména, jsou to formy zcela legitimní. Tento majetek nebyl ukraden, byl legitimně získán stejně jako jiné korporátní majetky, majetky soukromé, obecní a další a je podle všech platných právních norem zcela rovnocenný ostatním formám vlastnictví. Existenci tohoto majetku potvrdil i Ústavní soud. Jestliže naše společnost prostřednictvím parlamentu nalezla vůli k nápravě části majetkových křivd spáchaných za vlády totalitního režimu v případě majetků obecních a privátních, neexistuje jediný důvod, proč by to tak nemělo být i v případě majetků církevních. Nejde totiž o nic jiného, než o rovné podmínky přístupu k vlastnictví pro všechny a s tím by snad žádný demokraticky smýšlející člověk, ani žádná demokratická politická strana neměli mít problém a to bez jakéhokoliv ohledu na to, zda jsou jim církevní subjekty sympatické nebo ne. Jestliže si můj jakkoliv nesnesitelný soused koupí zahrádku a neukradl na ni peníze, není v moci nikoho jeho vlastnictví zpochybnit. Stejně musíme postupovat v případě jakýchkoliv majetků v době po II. světové válce. Jestliže zde byly majetky privátních osob, právnických osob (včetně církví), obcí a měst, které nastupující komunistický režim zkonfiskova,l a po roce 1990 byly navráceny, nelze z tohoto procesu církve tzv. „vystrčit“ i bez ohledu na to, zda vyvlastnění proběhlo v listopadu 1947 nebo v únoru 1948. Oba akty byly způsobeny tlakem nastupujícího komunistického režimu a nelze mezi nimi dělat rozdílu.
Co se týká výše náhrady, skládá se ze dvou částí. Jednak je to naturální vydání původního církevního majetku, který je dnes státní, a 59 mld. finanční náhrady za majetek, který z různých důvodů nelze vydat. Tato náhrada má být splácena 30 let. Hlavní účel této náhrady však je umožnit církvím přechod na samofinancování a nezávislost na státu. Jestliže dnes stát platí z peněz daňových poplatníků na provoz církví cca 1,5 mld. Kč, je předpoklad, že tato částka se bude díky inflaci o příslušné inflační procento zvyšovat. Ročně vyplácená náhrada bude první 3 roky fixní a pak se naopak začne snižovat o 5% ročně. Lze vypočíst, že již od roku 2017 bude vyplácená náhrada nižší, než dnes, kdy je církev ekonomicky zcela odkázaná na stát a postupně se sníží až na nulu.
Teď můžeme položit zásadní otázku. Chceme, aby se církve tzv. „živily samy“, aby na ně nemuseli přispívat daňoví poplatníci, věřící i nevěřící stejným dílem? Chceme, aby církve získávaly prostředky pro svoji činnost zase jen jejich vlastní činností, nebo z dobrovolných darů svých oveček? Chceme, aby se řadový občan svobodně rozhodl, zda na tu či onu církev přispěje nebo ne? Já toto všechno chci, a proto budu pro zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi hlasovat. Samozřejmě, že doba 30 let se může zdát dlouhá, ale přechodné období je nutné a tak závažná změna se musí realizovat vývojem, nikoliv revolucí. Na jejím konci však bude provozem církví nezatížený stát a svobodně se rozhodující občan, který může nebo také nemusí na církve přispívat.
To je hlavním nezpochybnitelným přínosem tohoto zákona a také hlavním důvodem, proč jej podpořím.
