Tak jsme koncem loňského roku mohli slyšet a číst mnoho o morálním hazardu finančních institucí, které se podílely na hypoteční a ekonomické krizi. Pojem morální hazard přitom nemá nic společného s hazardem jako takovým. Jde o důsledek existence asymetrických informací, riskantního a neodpovědného chování, jehož náklady přenáší aktéři na ostatní. Často jsou aktéři morálního hazardu velké společnosti, které při svém spekulativním chování spoléhají na státní pomoc. Jsou prostě příliš velké, než aby padly - „too big to fail", jako příklad může posloužit pojišťovna AIG.
Tyto „příliš velké" společnosti se ze svého pohledu chovají racionálně. Celá potíž je v tom, že získají hodnotu pouze pro sebe, ale náklady za jejich počínání platí všichni. Navíc jsou mnohonásobně vyšší než to, co určitá skupina získala.
Hazardéry v tomto pojetí mohou být jak soukromé společnosti, tak i jednotlivé zájmové skupiny. Například manažeři, kteří kvůli odměnám jdou do nezdravého rizika nebo odbory, které díky svým finančním požadavkům mohou přivést svoji společnost ke krachu. Situaci morálního hazardu může vytvářet také stát. Typickým příkladem je neúměrné zadlužování státu, kdy dluhy platí další generace. V případě České republiky to bude i generace, která se ještě nenarodila.
Problematika morálního hazardu je také výrazně přítomna v předvolebním boji. Levicové strany slibují bonusy a finanční dotace, které budou muset jít na vrub mladší generace. Ta bude nucena jejich mocenské touhy splatit. Podle hesla: Volte nás teď a neptejte se, kolik budete platit pak.
