Největší dobrodružství jsou vždycky duchovní, poznání i úžas, říká Břetislav Rychlík

Režisér, dokumentarista, publicista, herec a scenárista, který léta působil v brněnském HaDivadle. Natočil mnoho zajímavých dokumentárních filmů. V našem rozhovoru si společně povídáme nejenom o divadle a životě.

Začnu domovem, rodným krajem a vaším vztahem k němu. Odkud pocházíte?

„Já su Moravský Slovák,“ tak jsem se představoval od malička. Narodil jsem se v porodnici v  Uherském Hradišti, městě kulturním, půvabném i čímsi divokém, stejně jako poklidném, kde se jsem se octnul později ve svém prvním divadelním angažmá. Ale rodiče měli domek ve Veselí nad Moravou. Rozkročen jsem byl v dětství mezi dědův srub na Horňácku v Bílých Karpatech a právě mezi to Veselí. Horňácko považuju za duchovní rodiště. Úchvatná příroda a svérázný, autentický folklór, něco, co nemá v celé střední Evropě obdoby. Region na hranici se Slovenskem pod Velkou Javořinou. Veselí, město na řece Moravě, to byli spolužáci ze základní školy, skauti z krátkého období skautování mezi lety 1968 – 1970, spoluhráči z oddílu národní házené a místní máničky, se kterými jsem založil undergroundové divadlo Atrapy. Ale křížený jsem všelijak, z obou větví mám kořeny valašské. A ještě jsem čtyři roky strávil ve staroslavné Strážnici na tehdejším Gymnáziu Marie Kudeříkové, odkud jsem všelijak utíkal ve své pozdní pubertě, hlavně kvůli dlouhým vlasům. Dlouhé vlasy, to nebyla móda, ale postoj.

Na tuto otázku mne přivedl váš dokument věnovaný festivalu lidové hudby ve Strážnici. Jaký je váš vztah k lidovým tradicím, lidové hudbě? Pro mne ty lidové kroje, ta muzika většinou znamenala pestrobarevný, půvabný ohňostroj, ale tak jednoduché to samozřejmě není. Jak v těch písních, krojích, tak i zvycích se skrývá hluboká moudrost našich předků.

V dospívání jsem folklór nesnášel, chodil jsem sice do houslí v  dětství, ale to mne nebavilo. Rodiče kroje měli, maminka tancovala ve Valašském krúžku, ale já jsem miloval Vinnetoua. Babička, která šila kroje, mi ušila kompletní apačský oděv, tak co housle. Spíš jsem organizoval bitky indiánů a banditů. Také jsem raději s pošťáckým vozem pomáhal rozvážet balíky po okrese. My jsme neměli auto, takže to byla odměna za dobrodružství, že jsem se mohl jednou týdně takto svést. Pan učitel Svoboda chodil k mým rodičům, aby na mne dohlédli, že mám talent na housle, sluch, dlouhé prsty. Ale rodiče na mne nikdy netlačili. Možná bych dnes byl primášem, ale možná už by bylo po mně, protože já všechno dělám naplno a lidoví muzikanti žijí v ohrožení.

Až na gymnáziu jsem se trochu začal učit písničky, jako dobrý prostředek k okouzlování spolužaček. Ale spíš jsem chodil na bigbíty, obrážel festivaly, nechal se mlátit policajty. A najednou to nějak vypuklo naplno. Na Horňácko začali jezdit rockeři a folkaři (od Vládi Mišíka po Mertu), člověk si uvědomil tu sílu muziky. Že to je naše blues, náš bigbít, náš jazz. Hlavně s Ondřejem Havelkou jsme tomu propadli. To, že dnes je lidová duchovní kultura podstatnou součástí mojí duše, že mi znalost písniček připadá jako čidlo, kterým si můžu osahávat svět v sobě i kolem sebe, to je zázračné. Vážně. Na každou životní situaci je písnička, říkal Ludvík Vaculík.

Natočil jste mnoho dokumentů. Dala by se pojmenovat hlavní témata, která vždy budila váš hluboký zájem? Vím, že jste věnoval velkou pozornost našemu undergroundu, ale také ledasčemu jinému.

Myslím, že to má několik rovin. Zajímají mne lidé na okraji, outsideři, řekněme. To může mít sociální, etnický, politický důvod. Odtud byl můj zájem o Romy, underground, lidi z cirkusů, osudy starých lidí, osudy lidí v měsíční krajině severních Čech. To byl také cyklus Intolerance nebo Případy pro ombudsmana. Mimochodem, jakmile jsem začal šlapat na kuří oka politikům, oba cykly skončily.

Dalším tématem jsou tvůrčí lidé, mám snahu ne jenom natočit jakýsi portrét, ale spíše se dozvědět, jak to dělají, podívat se pod prsty. No a pak to byla práce pro nesmyslně zrušené cykly jako Folklorika nebo Náš venkov, to je dané tím mým zájmem o folklór a lidi na venkově.

A pak mám rád solitéry, který připomínají statečné lidi a hodnoty svobody, demokracie. Tedy hodnoty, které dnes jsou mnohdy hlupkavými lidmi zpochybňovány. To byl nedávný film Strážce paměti o Jánu Langošovi, slovenském disidentovi a prvním polistopadovém ministru vnitra. Či dokument o partyzánském lékaři, pozdějším vynikajícím chirurgovi a poválečném komunistovi, odvedeném po okupaci v  roce 1968 od operace, likvidovaném normalizačními kolaboranty, mluvčím Charty 77 Bedřichu Placákovi. Ten film se jmenuje Zemřel vestoje aneb Partyzáni bez legend. Oba filmy se dají přehrát na iVysílání ČT .

Při tom natáčení jste také asi dost cestoval a poznal různé země trochu jinak než běžný turista. Které z nich jste si, řekněme, doslova zamiloval?

Miluju Kanadu, kde jsme půl roku byli s HaDivadlem. V  posledních letech jsem rozkročen v lásce k chorvatskému ostrovu Cres, kde máme v rybářské vesnici Martinšćica domek a trvalé lásce ke Slovensku. Zamiloval jsem si při práci v Národním divadle v Kyjevě a všech svých cestách Ukrajinu a lidi v ní. Ale nesmírně rád a stále raději se vracím domů, do Brna a na Horňácko. To zní jako sentimentální klišé, ale je to tak. Stárnutím to nebude, já mám rád města a místa na míru člověka. Nesnáším anonymitu, v té se dá leccos ukrýt a zmizet.

A nezažil jste, jak již to při cestování chodí, nějaké mimořádné dobrodružství?

A to víte, že zažil. Spadlo nám na Floridě auto do řeky plné aligátorů. V Rusku mne chtěl zastřelit zfetovaný bývalý voják kvůli čepici, kterou mi ukradl z hlavy. Ale největší dobrodružství jsou vždycky duchovní, kulturní povahy. Dobrodružství poznání, úžas…to, co může mít naprosto neefektní podobu a být velmi niterné.

Věnoval jste se také divadelní režii. Jakým způsobem jste si vybíral hry pro inscenaci? Jistě zde musel mít nemalý vliv osobní vkus?

Divadlo je moje prvotní a prvořadá profese. Věnuju se mu stále a vytrvale. Moje kořeny jsou v HaDivadle, klíčové scéně českých studiových divadel, takže jsem vyškolen autorským divadlem. A HaDivadlo bylo hlavně divadlo tématu. Když se podíváte na moje režie posledních let, zjistíte, že navzdory mnohým režiím velké klasiky (Gazdina roba, Platonov), uvádím mnohdy vlastní dramatizace či úpravy nebo české i světové premiéry. S tématy outsiderů, lidské svobody či nesvobody, selhávání jedinců, manipulace anebo úplně brutálních zločinů, jako třeba hra Tadeusze Słobodzianka Naše třída o pogromu v polském městečku Jedwabném. Pogromu, který spáchali Poláci na svých židovských sousedech v roce 1941. Role Poláků vyšla najevo až v roce 2000. Zcela normální lidé, jak napsal historik Gross – montéři, ševci, rolníci, starosta, prostě všichni.

Vy jste, pane Rychlíku, napsal také jednu odbornou knihu o divadle.

Už jsou to knihy dvě, ta druhá o jedné kultovní éře HaDivadla je u grafiků a připravuje se do tisku. Má trochu komplikovaný název v duchu naší tehdejší groteskní poetiky a sebeironie - Herci „národa“ aneb Cesta herců HaDivadla, které nikdo nezná, z Prostějova do Brna na konec světa a zase zpátky.

V roce 1985 odstartoval v Hadivadle cyklus malých autorských projektů. Herci sami přišli s tématy, představou tvůrčího týmu. Tento legendární dramaturgický počin jednoho ze zakladatelů HaDivadla, Josefa Kovalčuka, se jmenoval Herci inspirátoři představení. Výsledkem byla nakonec série čtyř inscenací:

Díky tomuto projektu se v profesionálním divadle třeba poprvé jako režisér objevil J. A. Pitínský (inscenace Deska ve spolupráci s  Milošem Černouškem, nyní Cyrilem Drozdou), jako herec Martin Dohnal. Vznikla jedna z prvních režií tehdejšího studenta Jana Borny (Mrožkovy Bajky o lišákovi). Tak se z Ivy Klestilové (Volánkové) stala autorka divadelních her a později dramaturgyně. Z Břetislava Rychlíka autor a režisér. Z Jána Sedala básník. Inscenace vzbudily velký ohlas kritiky i diváků. Komunistický tisk je napadal (v případě Dcer národa proběhla po útoku ve stranickém tisku dokonce vzrušená diskuse na půdě krajské komise teorie a kritiky). Okruh zakázaných divadelníků kolkem Charty 77 a samizdatového sborníku O divadle jejich uvedení uvítal a v řadě recenzí se jimi zabýval (Sergej Machonin, Václav Havel, Karel Kraus, pod pseudonymy Vojtěch Vacke, Václav Königsmark). Inscenace, krom své estetické hodnoty, vnášely ve své době do společnosti ostré kritické myšlení a byly nositely občanských postojů aktérů.

Též jsem přispěl do několika dalších knížek – třeba do nedávno vydané obří knihy o evropském scénografovi a mém příteli Jánu Zavarském.

Nechtěl jste někdy vytvořit divadelní hru?

Napsal jsem několik dramatizací, podílel jsem se jako spoluautor na některých hrách, ale na samostatnou divadelní hru si jako autor pořád netroufám. Teď zrovna zápolím s dramatizací ikonického díla Ludvíka Vaculíka Sekyra. To chystám k padesátinám HaDivadla.

Čemu v současnosti věnujete největší pozornost a jaké jsou vaše plány do budoucnosti?

Mnohé – viz výše. Také dokončuju dokument o geniálním hudebním skladateli Jiřím Bulisovi. To byla velká postava našich životů, zahynul tragicky jako šestačtyřicetiletý 12. května v roce 1993.  Měl za sebou muziku k inscenacím kultovní a světové éry Boleslava Polívky, bez kterých by Bolek nebyl Amem, Pepém, Šaškem ani Trosečníkem (jak připomněl Jiří Černý v Divadelních novinách), stejně jako k nejsilnějším opusům Arnošta Goldflama v HaDivadle, představením Činoherního klubu, Draku, Ypsilonky. Jeho muzika zněla ve filmech Chytilové, Jakubiska, Luthera, Feniče, v divadlech ve Francii, Finsku, Německu, Polsku a Maďarsku. Zabil se měsíc po návratu z USA, kde jeho muziku začali objevovat.

Zůstaly tady také přes dvě stovky zcela originálních písní. „Každá z nich je malým geniálním dílem,“ tvrdí strážce Jirkova odkazu, jeho spolužák z Janáčkovy akademie múzických umění, emeritní houslista brněnské filharmonie a jazzman Jan Dalecký (Beránek). V našem hlavním útočišti, brněnské funkcionalistické kavárně Kolbaba citoval Jirka nad nezbytným zákuskem Arnolda Schoenberga, který před smrtí prohlásil, že by své celé dílo vyměnil za jedinou melodii, pískanou kominickým učněm. Během jeho života jeho písničky znali přátelé z nekončících večírků u klavíru. Dvě z nich nazpívaly vzácné dámy – Hana Hegerová a Iva Bittová. Dnes natáčejí jejich coververze kapely české alternativy (Mucha, Zrní, Dva, Bonus), stejně jako Hradišťan, Jan Spálený, Slávek Janoušek nebo studenti muzikálu na brněnské JAMU. V  divadlech vznikly inscenace (Kabaret Prévert - Bulis v  Dlouhé, Proklatec v  HaDivadle, Drazí v Chomutově aneb My všichni jsme Bulis v Národním divadle v Brně). Ten film jsem Jirkovi dlužil. A mám roztočený dokument o svém starodávném kamarádovi Ondřeji Havelkovi. Zcela jste mne vyčerpal svými dotazy. Tak si další rozhovor necháme na příště.