Tento rok oslavíme nedožité 80. narozeniny Václava Havla. Jak na něj s odstupem doby vzpomínáte?
Právě ten odstup pěti let, které uplynuly od jeho smrti, mi umožňuje srovnávat tehdejší společenskou situaci s tou dnešní, kdy už rezonují jen jeho myšlenky. Zjišťujeme, že za tu dobu se společenská i politická situace posunula. Mnohem menší roli hrají hodnoty lidství a svobody a mnohem více je znát, že dnešní politická reprezentace rozděluje společnost. Ať už je to otázka oligarchistických struktur, propojení politiky a médií či změna orientace naší zahraniční politiky z tradičního spojenectví se Západem, které rozvíjel právě Václav Havel, směrem k Východu, jak jej propagují oba jeho prezidentští následovníci: Klaus i Zeman.
Někteří lidé Havla doslova uctívají, jsou ale tací, kteří mu nemohou přijít na jméno. Poukazují například na amnestii, kdy se dostali na svobodu i vrazi.
Bylo to očividné a bohužel v řadě případů i tragické šlápnutí vedle. Václav Havel byl ale osobností plnou ideálů a věřil v možnost lidské nápravy. Věřím, že si nebyl vědom možných důsledků, které jeho čin vyvolá. Chtěl jednoduše novodobé československé dějiny zahájit tradičním prezidentským krokem, ke kterému amnestie patří. Je spíš paradoxní, že k rozsáhlé amnestii i po této negativní zkušenosti přistoupil na konci svého funkčního období i Václav Klaus, který se nikdy netajil svou kritikou Havlovy amnestie. A taktéž se na svobodu dostala řada recidivistů, ale zároveň bylo ukončeno vyšetřování osob podezřelých z rozsáhlé majetkové trestné činnosti, jejíž oběti byla i řada našich spoluobčanů, jako je například kauza H-System.
Vyčítá se mu i podporování bombardování Jugoslávie. Byla to podle vašeho názoru z jeho strany chyba?
Toto se snadno zpětně kritizuje. Ale vraťme se do doby, kdy především srbský komunistický režim rozpoutal na Balkáně krvavou lázeň, páchal do očí bijící genocidu. Západní společenství se obávalo, že dalším takovým místem se stane i Kosovo. Docházelo k „čištění území“ stejně jako v Bosně, provázené vyháněním i vražděním. Bombardování NATO si ovšem vyžádalo značné oběti i mezi civilisty.
Ačkoliv jsou názory na Václava Havla skutečně různé, v každém případě je pro mnoho lidí jedním ze symbolů ukončení doby „před 89 rokem“. Vidíte ho také tak?
Václavu Havlovi se podařilo sjednotit opozici, což bylo pro vyjednávání s představiteli komunistického režimu klíčové. Díky tomu se vyjednaly dohody, které nás dovedly až k prvním opravdu svobodným volbám.
Na druhou stranu se ale ozývají i mnohé hlasy, které o Havlovi tvrdí, že byl jen nastrčená figurkou a že i revoluce v 89 byla vlastně „domluvená“. Jak to s odstupem doby vidíte vy?
Pro takováto tvrzení neexistují žádné důkazy. Většinou mají ale společného jmenovatele: nedůsledné trestání zločinů komunismu, nedůsledné lustrace. Počátkem devadesátých let se nám podařilo z politického i ekonomického života sice odstranit ty nejviditelnější komunistické kádry, ale řada kovaných komunistů jen převlékla kabát nebo využila svých styků i „naspořených“ peněz a vrhla se na podnikání. Výsledkem je, že dnes ze Sametové revoluce významně profitují. Frustraci společnosti také způsobuje potrestání jen zlomku příslušníků StB a dalších represivních složek režimu. Často víme jen o konfidentech, jejichž seznamy nebyly krátce po převratu skartovány, ti jsou pak vláčeni v médiích. Naopak ti, co je verbovali, a to mnohdy za cenu vydírání i násilí, spravedlnosti unikají dodnes. Komunistická strana funguje také dodnes a mnozí její představitelé se netají svým pozitivním vztahem k minulosti, a dokonce ani k zločinnému stalinismu. Ve výsledku pak třeba řídí komunisté jihočeské krajské školství a opakovanými inspekcemi šikanovali například třeboňské gymnázium, kde se vyučující Martin Rosocha jako první vymezil proti účasti komunistů na řízení krajského školství.
Starosta New Yorku prohlásil 28. září za den právě Václava Havla. Co na to říkáte a neuctívá svět Havla vlastně mnohem více než my?
Mám také ten dojem. Západ potřeboval nějak personifikovat obrodný proces, který proběhl ve střední a východní Evropě, a osoba Václava Havla byla pro to ideální. Komunisty pronásledovaný spisovatel a dramatik, aktivně činný v řadě občanských iniciativ, který se i před rokem 89 setkával se zahraničními představiteli a byl tedy pro svět paradoxně mnohem známější než pro nás.
Čím byl podle vás Havel ve světě tak oblíbený?
Jak už jsem řekl, byla to především jeho obecná známost. O Havlovi se vědělo díky českým redakcím Hlasu Ameriky či Svobodné Evropy, symbolické bylo i jeho setkání s francouzským prezidentem Mitterandem, což bylo ve světě vnímáno jako uznání československého disentu jako politické opozice komunistického režimu. Havel také dával najevo svou prozápadní orientaci, stál o přijetí naší země nejdříve do Rady Evropy, posléze i do NATO či EU. Obhajoval veřejně zásady lidství a svobody a neváhal se také setkávat s dalajlamou. Který z dnešních vládnoucích vrcholných politiků by to dnes udělal?
Když jsme u Havla, je v České republice někdo, kdo by ho mohl jako prezidenta „nahradit“?
Naše společnost je působením dnešního prezidenta a jeho častými ostrými výrazy a přehmaty značně rozdělená. Najít takovou konsenzuální osobnost, která by měla širší podporu veřejnosti, bude proto velmi obtížné. Přesto se myslím rýsuje několik zajímavých jmen, ať už je to třeba Jiří Pospíšil nebo Michal Horáček. Osobně se ale domnívám, že se mohou objevit i další jména.
Jaký vidíš největší rozdíl mezi Havlem, Klausem a Zemanem?
Havel a Klaus a jejich ideové střety provázely celá devadesátá léta. Díky tomu i toto zásadní období novodobé historie naší státnosti i jednodušeji chápeme, Ovšem leckdy také zjednodušeně. Jeden prosazoval podporu občanské společnosti a očištění morálních hodnot, druhý si představoval vedení společnosti pod taktovkou politických stran a soustředil se především na řešení ekonomických problémů transformujícího se hospodářství. Oba se ale jednoznačně shodli nad potřebou zakotvit naší zemi v západních strukturách. Střet Klause se Zemanem je už pak spíše střetem pro kamery. Zatímco ještě koncem devadesátých let vedou alespoň ideovou válku o pravicové a levicové hodnoty, dnes už většinou jen souzní. Oba, i když každý trochu jinou cestou, se sešli na kritice EU i na obdivu k Vladimíru Putinovi.
Parlamentní listy
