Lídrem jihočeské kandidátky TOP 09 v nadcházejících sněmovních volbách je ředitel základní a mateřské školy v Malšicích na Táborsku Pavel Klíma. Na podzim se stal krajským zastupitelem a na jaře pak předsedou krajského výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost. Školu vede patnáct let a je tam spokojený. Situace ve školství ho přiměla angažovat se tam, kde může prosazovat změny naléhavě nutné pro praxi. Pavel Klíma oznámil, že sběratelem funkcí ale být nechce a jestliže bude zvolen do Poslanecké sněmovny, chce se věnovat této práci naplno a školu na čas opustí.
Co považujete za prioritu?
Jako „patnáctiletý“ ředitel, neboli po patnácti letech ve funkci, už mám nárok na občanku a cítím povinnost pojmenovat nahlas problémy našeho školství. Našemu školství především chybí vize. Před šesti lety nás chtěl ministr Dobeš hodnotit podle výkonu a testovat výsledky žáků 5. a 9. tříd. To už neplatí a teď se pro změnu tlačí na socializační roli školy. Školy mají zvládnout inkluzi handicapovaných žáků, ale tlak na výkon přitom zůstává, protože se zavedly povinné přijímací zkoušky. Jak má učitel ve třídě s handicapovaným dítětem při spolupráci s jeho asistentem ještě perfektně připravit ostatní děti k přijímacím zkouškám? Nastal také obrovský nárůst byrokracie, který lidi ve školství zdržuje od vlastní práce.
A vy jste pro výkon nebo byste laťku snížil jako daň za to, že se budou i handicapované děti vzdělávat společně se zdravými?
Já jsem pro výkon a přirozenou inkluzi. Tu nemusí nikdo nařizovat. Máme v naší škole vozíčkáře i dítě s autismem. Byla to přirozená situace, kterou jsme chtěli pomoci řešit, zvládá se to bez problémů. To jsou ale jednotlivé děti. Z výkonu škol podle mě nemůžeme couvnout, protože drtivá většina rodičů si to přeje. Jinak ti rodiče, kteří chtějí pro své děti kvalitní vzdělání, je začnou dávat do soukromých škol a ze základních škol se časem stanou trochu lepší speciální školy. Je třeba si to říct na rovinu. Pokud ve škole upřednostníme socializační roli, veřejné školy budou upadat.
TOP 09 vizi pro školství má?
Ano. České školství musí projít největší reformou od dob Marie Terezie. Tenkrát bylo třeba přepnout myšlení, aby rodiče děti posílali do školy. My dnes musíme přepnout myšlení učitelů, protože dnešní škola připravuje děti na svět, který tu za deset let už nebude. Cílem nemůže být absolvent základní školy, který odříká díla Karla Čapka, ale člověk, který se bude rychle učit novým věcem. To není jen o digitalizaci vyučování, tu naopak někdy přeháníme. Dítě ve školce si má hrát, zpívat a tancovat a ne pracovat s tabletem. Dítě se musí nechat dozrát. Já jsem zastánce toho, aby si dítě ve školce hrálo, na prvním stupni zvládlo kvalitně čtení, psaní a počítání a tlak na výkon nastal na druhém stupni a na střední škole. Jako první krok je ale třeba prosadit, aby školství bylo apolitické.
Jak to myslíte?
Myslím tím, aby každý nový ministr nemohl měnit směr. Ten musí definovat široké spektrum odborníků a podle mne by se to mohlo do dvou let podařit. Druhým krokem je pak pracovat na přijetí tohoto směru učiteli, komunikovat s nimi. Ředitel a učitel jsou nositeli změn, jestli je mají realizovat, musíte je pro ně získat. Když se ministryně Valachová rozhodla pro inkluzi, zeptal se někdo učitelů, jestli to zvládnou? Oni to zatím zvládají, protože máme úžasné učitele – ale jak dlouho? Já tvrdím, že se plýtvá penězi na podpůrná opatření pro tyto experimenty a za třičtvrtě roku najednou na to nejsou peníze.
Co tedy učitelům chybí víc – jasný směr nebo peníze?
Mým přáním je, aby pedagogická fakulta byla pro studenty prestižní volbou, protože absolventy bude čekat kvalitní a dobře placené zaměstnání. Dnes jde 40 procent mladých lidí už na pedagogickou fakultu s tím, že nebudou učit. Před očima mám zážitek z Dánska, kde jsem pobýval v rodině učitelů a jejich 18 letý syn mi řekl, že by šel rád na pedák, ale tam prý je moc velký převis, tak se přihlásí na práva. To bych si přál u nás.
Máte i další témata, která byste chtěl ve sněmovně řešit?
Určitě bych chtěl svou pozornost zaměřit i na domácí hospicovou péči, kde se už dlouho snažím pomáhat. Právní vakuum, v němž se domácí hospice pohybují, snad už brzy skončí. Jsem členem komise pro tvorbu strategie hospicové péče Jihočeského kraje a právě tvoříme grantové podmínky, které mají hospicům pomoci do doby, než se problém vyřeší na státní úrovni. V Jihočeském kraji jsou čtyři plně fuknční domácí hospice – v Táboře, Písku, Třeboni a Českých Budějovicích, a jsou velmi potřebné, protože 78 procent lidí si přeje zemřít doma. Podaří se to ale jen jednomu procentu, ostatní umírají v nemocnicích. Jenže lůžka v nemocnicích nemohou splnit to, co člověk očekává. Drtivá většina rodin by přitom zvládla se o svého umírajícího člověka postarat doma, kdyby k tomu měli odbornou pomoc a podporu. Je třeba nahlas říct, že hospicová péče je společenská potřeba a my ji chceme. Chceme se o člověka postarat při narození i na konci jeho života a dáme na to peníze. Stále trvá diskuse, jestli hospicová péče patří do oblasti zdravotnictví nebo je to sociální služba. Já se přikláním ke zdravotnictví. A teď před námi stojí úkol, aby se podařilo síť domácích hospiců s vybudovanými týmy udržet d doby, než se této oblasti dají státní pravidla a tím se začlení do systému.
Libuše Kolářova
Jihočeské týdeníky
Zdroj: Jihočeské týdeníky
