Představte si, že kvůli volbám musíte doslova přes celou ČR. Z nejvýchodnější obce Bukovec do nejzápadnější obce Krásná. Za nějakých 6 hodin těch 600 kilometrů jistě zvládnete. Bude se vám ale chtít? A budete vůbec moct? Přesně tohle řeší statisíce našich spoluobčanů vždy, když u nás chtějí volit ze zahraničí. Šlo by jim ty cesty, starosti i náklady snadno ušetřit. Brání tomu ale člověk se soukromým tryskáčem.
„24 let jsem nevolil, protože bych kvůli tomu musel dvakrát do Paříže,” píše z francouzského La Bâtie-Divisin spoluobčan Jan a připomíná tak, že ještě před cestou k urnám je v zahraničí nutné nahlásit se předem na svém velvyslanectví či konzulátu. „Odsud to mám 600 km.”
„Nevolila jsem, protože naše ambasáda byla 700 km daleko,” vzpomíná Jitka, toho času v Thajsku, na prezidentské volby 2023. Ty coby dvoukolové znamenají ještě cestu navíc. „Kdybych mohla volit poštou, své právo bych bez překážek a přejezdů určitě využila.”
Renata, lektorka islandské univerzity, žije přímo v centru země, v Reykjavíku. Stran českých voleb jí to však nebývá moc platné: „Náš zastupitelský úřad se nachází v norském Oslu. 2500 km daleko. To znamená 2,5 hodiny v letadle, cena i s ubytováním je okolo 15 000 Kč.”
Můžeme jen hádat, kolik Čechů v zahraničí má podobné podmínky. Kolik z nich se k urnám nedostane, aniž by si brali dovolenou, sháněli za sebe záskok v práci nebo chůvu k dětem. Kolik jich nakonec musí zůstat doma kvůli nemocenské, nenadálému programu, z rodinných důvodů. Kolika z nich by ta cesta ukrojila významnou část rozpočtu, nejen pro studenty často zásadní, anebo pro kolik je myslitelná jenom za cenu ušlého zisku v citelné výši. Pro kolik z nich platí, že ústavní právo volit nerovná se reálnou možnost k volbám doopravdy přijít.
Známe ale jiná čísla a ta nám napovídají dost…
Další zkušenosti Čechů s volbami v zahraničí
K posledním sněmovním volbám v ČR přišlo v zahraničí na 13 tisíc Čechů. Jenže z kolika? Držitelů českého pasu zdržujících se v zahraničí bylo v roce 2015 až 250 tisíc. Pro pobyt v zemích EU však není pas třeba, a tak počet Čechů v zahraničí může být mnohem vyšší; ministerstvo zahraničí jich v roce 2017 odhadlo až 500 tisíc, skloňuje se i odhad 600 tisíc.
Můžeme tak hovořit o volební účasti mezi 3–6 % všech Čechů, kteří během voleb pobývali v zahraničí. A srovnat ji s účastí 65,43 % na území České republiky. Evidentní nepoměr.
Na nízký zájem o politické dění to přitom svádět nelze. Přinejmenším v kontextu zahraniční účasti tam, kde už se korespondenčně volí. Na Slovensku, kde účast bývá srovnatelná s českou, byl v parlamentních volbách roku 2023 zahraniční každý padesátý hlas (1,95 %). V případě českých voleb do Sněmovny roku 2021 zhruba každý čtyřstý (0.24 %). Jakkoli se podíl občanů žijících v zahraničí může v Česku a na Slovensku lišit, rozdíl to je jednoznačný.
Také tím se jeví zjevné, že české volby v zahraničí nebývají zase tak svobodné. Že svou cestu k urnám často prostě vzdají tváří v tvář zásadně limitovaným možnostem. Přeci jen, při zmiňovaných volbách roku 2021 pro ně bylo po celém světě otevřeno 111 volebních místností; desetina místností otevřených v stejném čase v Praze, navíc jenom na pár hodin.
Podmínky pro české volby mimo ČR jsou tak tristní, že si toho snad všimlo i hnutí ANO. Lze-li tedy brát vážně programové prohlášení vlády Andreje Babiše z 8. 1. 2018: „Zjednodušíme volební pravidla tak, aby se občanům usnadnil přístup k volbám (včetně zavedení korespondenční volby, zrušení místní příslušnosti pro vydávání voličských průkazů).“
Pak ovšem přišly sněmovní volby roku 2021, během nichž byl Babiš prvně bolestivě shozen z koně: Prohrál o 35 765 hlasů pro koalici SPOLU, 4 517 těchto hlasů přišlo ze zahraničí, ANO jich za hranicemi obdrželo jen 659. Při představě, že by v příštích volbách mohli volit lidé korespondenčně, zahraniční účast Čechů by se přiblížila té slovenské a výsledek by mě být opět takto těsný, hraje ANO svými obstrukcemi o hodně. A hraje jen na sebe, v ukázkové kombinaci s SPD (při volbách roku 2021 pouhých 289 zahraničních hlasů).
A tak od opozice slyšíme námitky, že korespondenční volba ohrozí předpoklad tajné volby. Jakkoli ta tajnost není povinností, ale možností, kterou ať si každý volič vyhodnotí sám. Jakkoli tu vedle korespondenční volby zůstává možnost volit na zastupitelském úřadě. Jakkoli tajnost není často dodržena ani na území ČR, např. u přenosových uren v domovech seniorů, v nemocnicích či v karanténě. Jakkoli budou předpoklady pro dodržení té tajnosti srovnatelné s tou nejlepší praxí ze 126 zemí, které korespondenčně už volí…
Lze od opozice slyšet také námitky, že svěření hlasu pošťákům narušuje bezprostřednost volby. Jakkoli i zde má volič možnost posoudit, nakolik je zapečetění lístku (vytištěného pod identifikačními údaji z informačního systému) hned ve dvou obálkách bezpečnější než lístek vhozený do urny v obálce nezalepené. Nakolik má možnost odeslat to soukromým kurýrem, kterému věří. Nebo nakolik je kanadskému pošťákovi jedno, jestli v ČR vyhraje nějaký Babiš, nebo nějaká Pekarová Adamová.
A dokonce lze slyšet i opoziční námitky, které nemají daleko od podněcování k třídním či kulturním válkám: Kdo žije v zahraničí, ať si hledí dění tam a do dění u nás ať nám nemluví. Necháme-li stranou, že volič českou politikou nijak neovlivněný nemá důvod k českým volbám jít (a naopak), a pomineme-li dokonce, že jde o výroky proti demokracii, můžeme si všimnout, že tyto úvahy hází přes palubu všechny české studenty na Erasmu, mladé lidi na stážích nebo lidi, kteří tam jen vydělávají na své rodiny v Česku. Ty, kteří jsou doma zde.
Jde o lidi, kteří tvoří kapitál naší země. Mají právo rozhodovat o její budoucnosti a mají ho zaručeno ústavou. Jenže jde také o lidi, kterým ANO s SPD nemají co nabídnout, a tak se k nim zřejmě staví v smyslu „když váš hlas nemůžeme mít my, nebudete ho mít nikdo”. Proto když tyto partaje mluví o obavách z důsledků korespondenční volby, mluví o obavách o své mandáty. ANO a SPD hrají o hodně a vědomě se při tom dopouští nedovoleného bránění.
Jde jim o lepší volební výsledek, ale paradoxně teď jednají proti němu. Až korespondenční volbu prosadíme (a tak se stane, protože TOP 09 na rozdíl od ANO drží sliby), voliči v zahraničí si na obstrukce opozice jistě vzpomenou. Že pak opozice bude křičet, že jsme volby nepatřičně ovlivnili, s tím se už nějak smíříme. Stále se řídíme heslem „neuhneme” a platí to také v případě zákona, který má zajistit rovný přístup k volbám všem občanům.
Mimochodem, díky podobně liberálním změnám zákona je dnes Andrej Babiš českým občanem. Může u nás volit, aniž by to kdo zpochybňoval. Novela zákona z roku 2000, která mu to umožnila, je zhruba tak stará jako česká diskuse o korespondenční volbě. O volbě určené těm, kteří české občanství často nabyli ještě před Babišem. Za podobné iniciativy by už kvůli tomu měl být rád…
