První důvod je jasný. Po třiceti letech se k moci mají vrátit komunisté. Nebudou formálně ve vládě, ale budou jejími loutkovodiči, protože na jejich podpoře bude záviset vše. To je pro nás nepřípustné.
Nemůžeme podpořit vládu, která je ochotna udělat vše pro to, aby se udržela u moci. Příkladem je servilnost vůči komunistům – na jednu stranu slyšíme, že musíme být součástí západních demokratických organizací, na stranu druhou se s příchodem komunistů z programu například potichu vytratilo navýšení přítomnosti v zahraničních vojenských misích v Pobaltí....
Na chvíli si představte, že jste něco provedli. Něco, za čím by měl standardně následovat trest. Až deset let vězení. Vám i vaší rodině. Ale člověk od policie, který to vyšetřuje, bude ve vaší moci. Stejně tak státní zástupce, který celou věc dozoruje. Prostě je budete mít v hrsti. Je zcela pochopitelné, že budete chtít vaši rodinu před kriminálem ochránit, takže využijete všechny prostředky k tomu, aby se nedostali do vězení. Víte, kam tím míříme. Je nemyslitelné, aby byla v podobném postavení nejmocnější osoba v České republice.
Za doby opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS se demokratické principy našeho státu dost přiškrtily. Opozice byla jen na oko, nikdo nikoho nekontroloval, všichni si šli na ruku. Včera to bylo přesně dvacet let, ale s negativními důsledky se potýkáme dodnes. A teď to samé má přijít znovu. Tentokrát ale hlavní roli budou hrát ANO s ČSSD na jedné straně, na druhé straně budou komunisti a SPD. Trochu to nahání strach. To není stát, ve kterém by většina z nás chtěla žít.
Vzájemně zaručené zničení? Tak tomu stavu říkají politologové. Jaderná velmoc nezaútočí na svého rivala, protože by to pro ni samotnou znamenalo zánik. Výsledkem je zdánlivě mírové soužití. Podobná situace panuje mezi prezidentem a premiérem. Až na ty jaderné zbraně. Z dálky vypadají jako největší přátelé, z blízka se ale drží pod krkem. V důsledku to znamená, že v rámci přežití premiér udělá vše, co prezidentovi na očích uvidí. Vzpomeňte na jmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí. Ale takhle náš systém nefunguje. My nejsme Rusko. I když by si to pan prezident možná přál.
My prostě nemůžeme podpořit vládu, která slibuje zdánlivě rychlá, snadná, líbivá řešení. Protože taková řešení nefungují. Typickým příkladem je snaha zdanit církevní restituce. Někomu ukradnete auto, čtyřicet let ho huntujete, servis nenavštívíte ani jednou. Po čtyřiceti letech ho vrátíte právoplatnému majiteli. A ten by měl podle vlády zaplatit ještě daň. Za to, že mu někdo něco ukradl a pak mu to vrátil v hrozném stavu. Proč? Jen protože se chce vláda zalíbit určité části voličů.
Firmy ze svěřenského fondu Andreje Babiše jsou jedněmi z největších příjemců státních dotací. A o těch dotacích si sám rozhoduje. Co víc si přát?
Příklad za všechno. Opíšete své diplomky a stanete se ministryní spravedlnosti. To není případ z Uzbekistánu. To je česká realita pod taktovkou ANO. Jen díky silnému tlaku veřejnosti se nakonec premiér rozhodl, že Malou z funkce po 13 dnech sesadí. Proti její vůli. Problém je, že taková osoba se ministryní nikdy stát neměla. V této vládě to ale možné je.
Vlády v demokratických státech padnou poté, co většina jejich koaličních partnerů z vlády odejdou. Ale to neplatí u nás. ANO má v záloze komunisty, kteří jsou připraveni kdykoliv pomoct. ČSSD je tak kdykoliv lehce nahraditelná a její vyjednávací pozice takřka nulová poté, co dopomůže ANO a komunistům k moci.
Vláda neinvestuje, projídá naši budoucnost líbivými sliby. Miliardu sem, miliardu tam. Neřeší udržitelnost důchodů. Neřeší peníze našich dětí. Snaží se jen udržet u moci.
