Mýty a fakta ruské agrese

Tvrzení: Západ se vmísil do vnitřních záležitostí Ukrajiny, a tím přispěl k sesazení legitimního politického vedení prezidenta Janukovyče.

Pravdivá skutečnost: Přesným důvodem pro protest na Maidanu na podzim 2013 bylo překvapující rozhodnutí ukrajinské vlády z 21. 11. 2013 o přerušení dlouhodobých jednání o asociační dohodě Ukrajiny a Evropské unie. Ještě krátce předtím prezident Janukovyč cíl podpisu asociační dohody podpořil. Mnoho ukrajinských občanů tento počin zklamal a tak reagovali protesty, mimo jiné na Maidanu v Kyjevě. Tyto pokojné demonstrace se staly masovými. Jejich požadavky spočívaly v dodržování principů právního státu, boji proti korupci a ukončení násilí proti demonstrantům. Západní politici se vyslovili pro mírové řešení a vyzvali ukrajinskou vládu k ochraně práva na svobodu názoru a shromažďování. Ukrajina se svým partnerům mezinárodně zavázala k dodržování těchto politických základních svobod a lidských práv.

Tvrzení: V Kyjevě jsou u moci fašisté.

Pravdivá skutečnost:  Protestů na Maidanu se zúčastnily radikální skupiny, mezi nimiž byly některé s pravicově extremistickým smýšlením. Ty však tvořily jen malý zlomek v celkovém počtu protestujících (až 2 miliony po celé zemi). Tato uskupení se nijak nepodílela na přechodné vládě, vytvořené po změně vedení státu dne 27. 02. 2014. Na této přechodné vládě se podílely politické strany „Swoboda“ a „Pravý sektor“, které obě patří k pravicově nacionalistickému spektru, avšak fašistickým idejím jsou vzdáleny. Obě tyto strany navíc neuspěly v parlamentních volbách v říjnu 2014. Díky pětiprocentní uzavírací klauzuli se vůbec neprobojovaly do parlamentu a nemohou tak být ani součástí nové ukrajinské vlády, ustanovené dne 27. 11. 2014. Malá lákavost pravicově nacionalistických sil se ukázala i při prezidentských volbách 25. 05. 2014, v nichž kandidát strany Swoboda, Tjagnybok, obdržel pouhých 1,16 % hlasu a kandidát za stranu Pravý sektor, Jarosch, získal pouze 0,7 % hlasů.

Tvrzení:Sesazení prezidenta Janukovyče a dosazení přechodné vlády bylo státním pučem.

Pravdivá skutečnost:  Po násilném zvratu na Maidanu podepsal prezident Janukovyč za zprostředkování Francie, Polska, Německa a Ruska memorandum o mírovém vyřešení krize. Po podpisu prezident Janukovyč v noci z 21. na 22. 02.2014 z Kyjeva uprchl. Také většina ministrů opustila hlavní město Ukrajiny, takže již nebyla žádná vláda a ani hlava státu schopná k jednání. Mluvčí parlamentu Rybak se vzdal svého postu. V této situaci stanovil parlament, jako de facto jediný k jednání schopný a demokraticky legitimní ústavní orgán, dne 22. 02.2014 s 328 hlasy, s žádným protihlasem nové volby prezidenta na den 25. 05.2014. Přitom parlament nesesadil prezidenta z jeho úřadu oficiální obžalobou z vlastizrady podle článku 111 Ústavy, ale ustanovil na základě neschopnosti vykonávání úřadu prezidenta státní nouzový stav, protože se Janukovyč zbavil protiústavním způsobem svých povinností. Taková situace není v ukrajinské ústavě explicitně upravena, takže parlament jako de facto jediný k jednání schopný ústavní orgán vyřešil nouzový stav v analogii k článku 108 (2) Ústavy, jenž upravuje neschopnost vykonávání úřadu kvůli nemoci.

Následně zvolil parlament dne 23. 02. 2014 nového předsedu parlamentu Turtschinowa s 285 hlasy úřadujícím přechodným prezidentem. Dne 27. 02. 2014 byl parlamentem poté zvolen Arsenij Jaceňuk ministerským předsedou přechodné vlády.

Tvrzení:  Na Ukrajině jsou etničtí Rusové a obyvatelé mluvící rusky diskriminováni a utlačováni. Rusové na Ukrajině proto požádali Rusko o ochranu a podporu.

Pravdivá skutečnost: Mezinárodní organizace jako např. Mezinárodní červený kříž neverifikoval tvrzení Ruska o nebezpečné situaci nebo o obětech na straně rusky mluvící menšiny. Také pozorovatelská mise OSN nepotvrdila žádné ohrožení rusky mluvící menšiny. Speciální vyslanec Spojených národů konstatoval ve svém sdělení ze dne 19. 03. 2014 v Radě bezpečnosti OSN, že přes ojedinělé události k žádnému systematickému a obsáhlému porušování práv ruské menšiny v Ukrajinské republice nedošlo.

Také usnesení ukrajinského parlamentu ze dne 23. 02. 2014 o zrušení jazykového zákona z roku 2012, jenž předpisuje dalekosáhle možnosti užívání jazyka menšin, stejně tak ruštiny, také ve veřejné, kulturní a školské oblasti, práva ruské menšiny neomezilo, protože toto rozhodnutí nikdy nenabylo účinnosti a později bylo vzato zpět.

Reprezentativní dotazníkové šetření (Gallup) z poloviny března 2014 mezi 1200 Ukrajinci ukázalo, že se cítí pouze malá menšina mezi rusky mluvícím obyvatelstvem kvůli svému jazyku ohrožena. Mezi 66 % tázaných nepociťovalo téměř žádné ohrožení (49 %) a spíše žádné ohrožení (17 %).

Mimochodem, i kdyby byla situace ruské menšiny na Ukrajině etnicky, kulturně a jazykově problematická, nemělo by Rusko nikdy žádné právo na ozbrojenou intervenci. Navíc se na Krymu vyskytují po protiústavní anexi Ruskem vážné obavy o menšiny a zástupce politické opozice (Zprávy generálního tajemníka OSN pro lidská práva, Simonoviče a Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky pana Thorse).

Tvrzení: Poloostrov Krym byl vždy ruský.

Pravdivá skutečnost: Krym měl velice proměnlivou historii osídlení. Ve starověku zde usídlili Kimerijové, Tataři a později Řekové, během stěhování národů přišli na Krym ve 3. století Gotové. Následovali je od 5. století Hunové, Chazaři, Kumáni a Tataři. Po vládě Mongolů patřil Krym až do roku 1744 Osmanské říši, která však musela poloostrovu kvůli šesté rusko-turecké válce udělit nezávislost. Ruská velmoc nato v roce 1783 území anektovala. Po vyhnání tureckého obyvatelstva byl poloostrov osídlen nejen ruskými, ale také německými, řeckými, bulharskými a baltskými zemědělci.

Po rozpadu carské říše spadal Krym roku 1917 pod Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku a stal se v roce 1922 součástí SSSR, než byl v rámci Sovětského svazu převeden na Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Rozhodující byla ale jiná událost. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se stal částí nezávislé Ukrajiny, jejíž teritoriální nedotknutelnost Rusko explicitně zaručilo v Budapešťském Memorandu 1994. (Ukrajina se vzdala svého jaderného arsenálu za garanci teritoriální nedotknutelnosti a umožnění svobodného hospodářského rozvoje státy jako je Rusko, USA a Velká Británie.)

Tvrzení: Právo na sebeurčení národa a referendum legitimují rozdělení a začlenění Krymu a Sevastopolu do Ruské federace.

Pravdivé sdělení: Jestli zahrnuje právo na sebeurčení národa také právo na odtržení, je rovněž sporné jako otázka, co je to „národ“. Na tom zde ale vůbec nezáleží, neboť ruská intervence v každém případě oddělila Krym od Ukrajiny v rozporu s mezinárodním právem. Došlo tak k porušení zákazu vyhrožování nebo užití násilí v bilaterárních vztazích států podle článku 2 (4) Charty Spojených národů a k poškození suverenity a teritoriální integrity Ukrajiny.  Kvůli užití násilí, jenž v rozporu s mezinárodním právem, je také umožněné odtržení Krymu od Ukrajiny a jeho následné přičlenění k Rusku považováno mezinárodně jako protiprávní.

To, že se předtím na Krymu konalo – protiústavní - referendum, nic nemění. Především referendum bylo umožněno teprve díky protiprávní intervenci Ruska.

Tvrzení: Západ měřil v případě nezávislosti Kosova a odtrhnutí Krymu dvojím metrem.

Pravdivé sdělení: Se situací v Kosově 1999-2008 nejde ani právně, ani politicky srovnávat stav na Krymu v roce 2014. V Kosově existovalo po zásahu NATO na jaře 1999, jež úspěšně odvrátilo hrozící humanitární katastrofu, zastoupení Spojených Národů, zřízené RB OSN, a intenzivní a dlouhotrvající snahy také v multilaterálním rámci o definitivní řešení statutu. Prohlášení nezávislosti Kosova následovalo po rozpadu skoro desetiletých snah, a ne jako následek a pod podmínkou násilné zahraniční intervence.

Zcela jinak v případě Krymu: Deklarace o odtržení z března 2014 byla teprve pomocí intervence ruských jednotek na Krymu, která v rozporu s mezinárodním právem porušila zákaz násilí, umožněna.

Tvrzení: V rámci ukrajinského konfliktu se jedná o konfrontaci mezi (fašistickou) vládou v Kyjevě a místními separatisty. Rusko s tímto nemá nic společného.

Pravdivé sdělení: I když se velká část obyvatel Donbasu vůči kyjevské vládě staví kriticky, nikdy neměla ozbrojené separatistické skupiny, které udeřily v době bezvládí po útěku prezidenta Janukovyče a jeho vlády, podporu většiny obyvatelstva. Pokusům vlády opět nastavit veřejný pořádek mohou separatisté bránit jen díky nepřetržité masivní podpoře ze strany Ruska.

Tvrzení: Západ prováděl systematicky od rozpadu Sovětského svazu politiku vyloučení a oslabení Ruska.

Pravdivé sdělení: Evropská unie a NATO mají zájem na tom, aby Rusko přispívalo jako silnější partner na základě společných bezpečnostních zásad k zajištění evropského mírového pořádku. Proto tito aktéři sledují již od rozpadu Sovětského svazu cíl úzké a přátelské spolupráce s Ruskem. V roce 1997 tak Evropská unie a Rusko uzavřely smlouvu o partnerství a spolupráci a v roce 2005 se dohodly na vytvoření čtyř společných prostor. K tomu nabídla Evropská unie Rusku partnerství pro modernizaci, které má Rusko podpořit při zvládání důležitých výzev v klíčových oblastech, jako například hospodářské inovace nebo moderní sociální politiky. Také NATO se snažilo o výstavbu úzké sítě partnerských vztahů a vytvořilo s Radou NATO-Rusko fórum pro obzvlášť blízkou spolupráci. Tento partnerský a kooperační přístup se projevil také v intenzivní podpoře vstupu Ruska do mezinárodních organizací jako G7, Evropské rady a Světové obchodní organizace.

Tvrzení: NATO porušilo svůj slib po studené válce -  nerozšiřování na východ, čímž poškodilo ruské zájmy bezpečnosti.

Pravdivé sdělení: V souvislosti s přijetím dalších východoevropských států do NATO neexistují žádná závazná nařízení. Po konci studené války byla smluvně upravena pouze otázka rozšíření NATO na území (bývalé) NDR během německého znovusjednocení v tzv. smlouvě 2+4 z 12. září 1990. Možný vstup zemí východní a střední Evropy byl ve zlomové fázi po konci studené války rozdílně posuzován jak mezi členy aliance, tak uvnitř tehdejší americké vlády.  K příslibu NATO jako organizace - tzv. usnesení o schválení přijetí každého jednotlivého člena, aby NATO nerozšiřovalo členskou základnu na východ Evropy - nikdy nedošlo. Varšavská smlouva byla teprve 1. června 1991 oficiálně zrušena, takže tato otázka vyvstává nepřímo, jak také zdůraznil dřívější sovětský prezident Gorbačov na podzim 2014.

V roce 1975 podepsaly USA, Sovětský svaz, Kanada a velký počet evropských státu tzv. Helsinské závěrečné akty, jež garantují právo na svobodnou volbu vstupu do aliance. Princip této svobodné volby byl potvrzen v Zakládajících aktech NATO-Rusko v roce 1997, které se uskutečnily dva roky před druhým kolem rozšiřováním aliance. Rozšíření NATO probíhalo proto paralelně s prohloubením spolupráce s Ruskem.

V Zakládajících aktech NATO-Rusko se státy NATO svobodně zavazují k tomu, aby se neuskutečnilo žádné umístění bojových jednotek NATO v kandidátských zemích a nedošlo k nerozmísťování jaderných zbraní. NATO splňuje svůj závazek nadále, i když Rusko porušilo principy Zakládajících aktů (závazek žádné intervence v dalších státech atd.).

Tvrzení: NATO nyní usiluje o připojení Ukrajiny, což je Ruskem právem chápáno jako ohrožení vlastní sféry zájmu.

Pravdivé sdělení: Ve shodě s principy Helsinských závěrečných aktů a Zakládajících aktů NATO-Rusko si může Ukrajina svobodně vybrat, jestli vůbec někam, popř. ke kterému svazku chce patřit. NATO udržuje s Ukrajinou výjimečné partnerství v rámci NATO-ukrajinské komise. Představitelé států a vlád NATO dali - na přání tehdejšího představitele kyjevské vlády - v roce 2008 v Bukurešti nespecifický slib k přístupu do aliance. Když Ukrajina v roce 2010 zakotvila v zákoně neutrální status, NATO tuto změnu kurzu akceptovalo. Na pozvání vlády bylo dále prováděno poradenství a podpora při reformě bezpečnostního sektoru. Ukrajina zrušila v prosinci 2014 svůj status nezávislosti. Podle prezidenta Porošenka je nyní hlavním zájmem přeměna reforem, také v sektoru bezpečnosti a obrany, přičemž otázka přístupu do NATO není momentální prioritou.

Tvrzení: NATO profituje z Ukrajinské krize, protože se tak může vrátit k mentalitě studené války a tím se stát opět nepřítelem Ruska.

Pravdivé sdělení: NATO je vojenský obranný pakt, jenž má garantovat bezpečnost a svobodu svých členů. Po konci studené války vznikla nová nebezpečí a výzvy pro bezpečnost partnerů aliance. NATO popisuje své tři hlavní funkce v tzv. Strategickém konceptu z roku 2010, jež jsou kolektivní obrana, řešení krizí a spolupracující bezpečnost.

Po skončení studené války přispěly členské státy NATO, rovněž Rusko a další státy, k výstavbě nové evropské bezpečnostní architektury, spočívající mimo jiné na principech Helsinské konference, Pařížské charty a vytvořením organizací jako je OBSE.

NATO nepovažuje Rusko za nepřítele. Během posledních dvaceti let vybudovalo úzkou síť spolupráce s Ruskem vycházející z „Partnerství pro mír“ a Euroatlantické rady spolupráce. NATO a Rusko kromě toho etablovaly obzvlášť privilegované partnerství v rámci Rady NATO-Rusko a na základě Zakládajících aktů NATO-Rusko. Tato spolupráce byla dočasně během ruského postupu na Ukrajině přerušena. Jakmile však budou splněny jisté předpoklady, může být tato kooperace znovu navázána.

Tvrzení: NATO se pokouší oslabit a marginalizovat Rusko. Také využívá ukrajinské krize k vyzbrojování na ruských hranicích. Kromě toho je raketová obrana NATO směřována proti Rusku.

Pravdivé sdělení: Představitelé států a vlád opět zdůraznili na vrcholné schůzce ve Walesu v září 2014, že NATO nevyhledává žádné konfrontace s Ruskem, a tak pro Rusko nepředstavuje žádnou hrozbu. Rovněž akcentovali, že NATO usiluje i nadále o konstruktivní a kooperující vztahy s Ruskem a lituje, že kvůli ruskému postupu na Ukrajině nelze na základech této spolupráce nyní stavět.

NATO a Rusko spolupracovaly až do Ukrajinské krize v mnoha oblastech, zahrnujících mimo jiné: boj proti drogové kriminalitě a terorismu, záchranné operace na moři pomocí ponorek a civilní pohotovostní plánování.

Zakládající akt NATO-Rusko obsahuje závazek NATO, neprovádět žádné dlouhodobé umístění významných bojových jednotek NATO v přístupových státech a rovněž nerozmísťovat jaderné zbraně na těchto územích. Zakládající akt však povoluje posílení vojsk. NATO „Readiness Action Plan“, ustanovený ve Walesu a určující urychlenou schopnost nasazení a reakce sil NATO, tak souzní se Zakládajícím aktem NATO-Rusko.

NATO již od začátku prohlásilo, že jejich plánovaná raketová obrana není směřována proti Rusku, aby znemožnila ruskou schopnost odstrašení. Aliance se více obrací proti nebezpeční vyskytujícím se mimo euroatlantické území a její taktiky jsou čistě defenzivní povahy. Tyto skutečnosti také na vrcholné schůzi ve Walesu významně potvrdili představitelé členských států a vlád.

Tvrzení: Východní partnerství EU obecně a asociační dohoda EU a Ukrajiny obzvlášť jsou směřovány proti Rusku.

Pravdivé sdělení: Východní partnerství EU obecně a v tomto rámci uzavřená asociační dohoda zvlášť v žádném případě neznamenají, že země Východní partnerství v budoucnu nesmí mít žádné úzké vztahy s dalšími sousedy. Zcela opačně: EU je přesvědčena, že cíl stabilního, mírového a hospodářsky prospívajícího sousedství může být pouze tehdy uskutečněn, když tito samotní sousedé mají také dobré vztahy mezi sebou. Zde nejde o „buď a nebo“.

Program Východního partnerství je pevně podřízen uzavření asociační dohody. Pro státy Východního partnerství, které toho času neusilují o asociaci s EU (Arménie a Ázerbájdžán), EU vyvinula individuálně přizpůsobené formy spolupráce. Důležitá pozornost je věnována také existujícím a vyvíjejícím se hospodářským svazkům zemí Východního partnerství v rámci prostoru SNS (Společenství nezávislých států). Existují-li politické předpoklady, podporuje Spolková vláda SRN také dialog mezi EU, Východním partnerstvím a Euroasijskou hospodářskou unií.

Tvrzení: Po nabytí platnosti asociační dohody mezi EU a Ukrajinou zaplaví produkty z EU ruský trh.

Pravdivé sdělení: Tento argument je zaměřen na to, aby v „Deep and Comprehensive Free Trade Area“ (DCFTA) mohlo zboží z EU bez celních překážek dojít přes Ukrajinu do Ruska, protože Rusko a Ukrajina jsou spojeny dohodou o volném obchodu SNS. Tento dokument však obsahuje pravidla původu, jako prakticky všechny dohody o volném obchodu. Zboží z EU tak dále podléhá ruským clům, když mají být dováženy na ukrajinsko-ruských hranicích do Ruska.

Tvrzení: Po nabytí platnosti asociační dohody mezi EU a Ukrajinou utlačí domácí producenty na Ukrajině více hodnotné výrobky z EU; méněcenné ukrajinské produkty pak zaplaví ruský trh, takže Rusko musí učinit ochranná opatření.

Pravdivé sdělení: Právě dnes jsou ukrajinské celní sazby pro výrobky z EU jen mírně vyšší: v oblasti průmyslu průměrně 2,4 %, v zemědělství 6,4 %. EU je právě nyní nejdůležitějším obchodním partnerem Ukrajiny, z toho důvodu se nedá očekávat skokový nárůst dovozu z EU do Ukrajiny. Sektory, ve kterých by se dalo počítat s vytlačením ukrajinských podniků na základě jejich slabé konkurenceschopnosti, budou chráněny pomocí přechodných lhůt až 15 let. Tím by tak neměla nastat žádná větší změna vůči ruskému trhu. Krátkodobě budou některé ukrajinské výrobky na ruském trhu neschopné konkurovat. Naopak konkurenceschopné ukrajinské produkty mají již právě dnes své podíly na ruském trhu.

Tvrzení: Převzetí EU standardů Ukrajinou bude poškozovat rusko-ukrajinský obchod.

Pravdivé sdělení: Deep and Comprehensive Free Trade Area (DCFTA) EU a Ukrajiny neobsahuje žádný předpis, podle jakých standardů exportovat ukrajinské výrobky do Ruska. Po víceletých přechodných obdobích v rámci Ukrajiny se musí produkty, pohybující se na trhu, přiblížit mezinárodním, resp. evropským standardům. Tyto požadavky by měl splňovat také ruský export (většina ruského vývozu je ale ropa a plyn). Také Rusko má zájem o to, přizpůsobit některé produkty mezinárodním standardům, aby je mohlo nabídnout světovému trhu. Rovněž nabídlo EU Ukrajině při trilaterálních rozhovorech s Ruskem, aby se přechodná období prodloužila a aby byly v mnoha oblastech zavedeny technické standardy SNS paralelně se standardy EU.

Tvrzení: EU a její partneři uvalili na Rusko sankce, aby Rusko hospodářsky oslabili.

Pravdivé sdělení: Sankce slouží k vytvoření hospodářského tlaku na Rusko, i když to není samotným účelem. Cílem uvalení sankcí je zejména to, aby bylo Rusko ochotné zahájit dialog při hledání politického řešení ukrajinské krize ve shodě s mezinárodním právem. Sankce byly na Rusko uvaleny proto, že porušilo suverenitu nezávislého ukrajinského státu tím, že anektovalo kus ukrajinského území. Dalším zájmem hospodářských sankcí je uskutečnění dohody z Minsku, z toho důvodu jsou sankce vratné. Na tomto počinu záleží všem aktérům, neboť slabá ruská ekonomika škodí všem. Klíč ale drží v rukou zejména Rusko.