Přečtěte si argumentář expertky TOP 09 pro vzdělávání Anny Putnové k inkluzi ve školství.
Považujete inkluzi jako takovou za dobrou myšlenku?
Inkluze je věc stará jako naše školství. Byla tady už za Marie Terezie a děti různě nadané chodily společně do školy, protože jinou možnost neměly. Je pochopitelné, že rozvinutá evropská země v 21. století má požadavek na to, aby každé dítě dosáhlo svého maxima. Jako problém ale vnímám, že není jenom jedna cesta.
Tedy v překladu máte problém s tím, že by mohlo jít o plošnou inkluzi?
Ano, a že se to jednoznačně preferuje.
Narážíte na formulaci, že je vzdělávání v běžném proudu uváděno jako »nejlepší zájem dítěte«?
Přesně tak. Přitom nejlepším zájmem dítěte může být i návštěva základní školy praktické, či dokonce individuální vzdělávání. A ten tlak paní ministryně na jediné řešení způsobuje obavy u rodičů, učitelů a koneckonců i dětí.
Čeho se rodiče podle vás nejvíce obávají?
Píší mi rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti zůstaly v praktických školách, a mají strach, že budou zrušené. Ne proto, že by to ministerstvo nařídilo. Budou zrušené, protože sejdou na úbytě velkým tlakem na jeden směr vzdělávání. Můj požadavek je, aby zůstala zachována síť škol, které mají praktické vyučování, a speciálních škol a aby se to bralo jako pestrá nabídka, která umožní dětem se vyprofilovat.
Ministryně tvrdí, že zachovává právo rodičů zvolit, jak se bude jejich dítě vzdělávat. Text vyhlášky ale naznačuje něco jiného. Jsou ti, kteří čtou mezi řádky, paranoidní?
Ne, nejsou. Vyhláška omezuje práva rodičů. Na mě se obrátil známý, který by si přál, aby jeho handicapované dítě navštěvovalo praktickou školu. Jenže momentálně jsou psychologické poradny pod drobnohledem a snaží se maximum dětí přivést do hlavního proudu. Sdělil mi, že kdyby tam šel před rokem, mohl svého syna umístit do základní školy praktické, jak by si ostatně i přál. Ale protože se poradny necítí být úplně svobodné, jeho synovi nedají příslušné doporučení.
Co udělá?
Hledá dalšího odvážného psychologa, který by byl ochoten se pod doporučení podepsat. Synovi, který má kombinované poruchy, se hodně věnují, a v jednom z parametrů se dokonce dostává nad běžnou úroveň. I proto ta nevole psychologů, kteří se prostě bojí udělat chybu.
Měla by se vyhláška přeformulovat tak, aby dala rodičům skutečně záruku, že si budou moci vybrat?
Směřujeme k tomu, že se ministerstvo snaží řídit kroky rodiny, ale já jsem na opačném pólu. Jsem přesvědčená, že rodiče jsou zodpovědní za vzdělání dětí. A od toho se odvíjí právě fakt, že by rodiče samozřejmě měli být informovaní, ale nakonec rozhodnout sami. Děti nejsou státu. Děti jsou rodičů.
Jak byste zhodnotila komunikaci ministryně směrem k veřejnosti?
Chybí jednotná koncepce. Ministryně nejprve stanovila jako závazný termín 1. září 2016, potom ten termín rozvolnila jakýmsi přechodným obdobím. A připustila, že připravenost terénu není taková, jaká má být. Inkluzi nechci zpochybňovat jako princip, ale připravenost škol převzít děti, které mají různé potřeby, je základ.
To dvouleté přechodné období přitom kromě povinnosti znovu diagnostikovat některé děti nic neodkládá.
Je to politický ústupek. Paní ministryně si kupuje čas. Udělala to tak, aby to zatím nezasáhlo ani volby krajské ani sněmovní. A pokud bude ministryní v následujícím volebním období, může vše opět vyhláškou prodloužit. Je to pokrytecké řešení.
Spekuluje se, že jde o Bruselem diktovaný postup, který má praktické školy zlikvidovat. Proto, aby romské děti, které tam často končí, šly do běžného proudu. Co si o tom myslíte?
V tom případě se ale zase bude tahat za kratší konec, protože část romských dětí, zvyklá na naprosto jiný styl práce a učení, zkrátka nebude stačit. A opět se z nich stane skupina vyčleněná s potřebou nějaké podpory. V kauze týkající se kritiky Evropské komise kvůli údajné segregaci romských dětí jsme jako Česká republika ve vyjednávání naprosto selhali. My jsme ve skupině zemí, která má nejnižší míru nedokončenosti základního vzdělávání, ti 5,6 procenta, a tam patří jenom hrstka evropských zemí. A to se nestane samo sebou. Za tím je práce. My v této sféře něco děláme a neměli jsme si nátlak nechat líbit.
Ministryně se k tomu teď nehlásí, ale v plánech předchozích vlád, jak řešit problém tzv. vyloučených lokalit, je třeba černé na bílém, že mají zaniknout praktické školy.
Ano, ty původní kroky k tomu vedly. Ale znovu říkám: nebyly důvodné. Naše výsledky jasně dávají za pravdu, že umíme vzdělávat veškerou populaci.“
Co financování inkluze?
Bez peněz se inkluze dělat nedá. Manažerský postup je takový, že se nejprve zajistí prostředky, až poté se stanoví harmonogram. Paní ministryně na to šla naopak a podle mě to je velké pochybení.
Kraje, které školy zřizují, jsou také z nenaplněného příslibu financí rozpačité?
Nejistota roste. Ministryně sice říká vše, na co dítě bude mít nárok, ale správně by měla říci: budu se snažit, aby na tyto věci byly peníze. Riziko nedostatku tady totiž vážně hrozí. Školy to zase nějak vyřeší, protože jim na dětech záleží, ale bude to tady vypadat jako v polovině dvacátého století, nikoliv jako ve století jedenadvacátém.
Ministryně ale tvrdí, že částky, o které jí jde, jsou nárokové a ministr financí jí je musí dát.
V tom do jisté míry pravdu má. Ale v loni schválené novele školského zákona nebyl termín, který teď ona prosazuje. Je otázka, jak to celé dopadne. Jestli nedojde na další odklady, kdy se požadavky »naředí« a tiše se to přejde. Miliarda je v rozpočtu strašně moc a nevím, jestli by to ministerstvo našlo samo ve svém rozpočtu.
Mluví se i o 6,5 miliardy z evropských peněz. Nerozmělní se to mezi subjekty, které chtějí na inkluzi vydělat?
Samozřejmě že to riziko tu je. Máme zkušenost s minulým programovacím obdobím, ve kterém se ukázalo, že peníze mohly být využity efektivněji. Za to, jak se budou peníze rozdělovat teď, musí ministryně převzít zodpovědnost a zveřejňovat a rozklíčovat pro veřejnost, komu peníze půjdou.
zdroj: Blesk, 4. 5. 2016
