Po roce 1989 jsme se čtvrt století domnívali, že historická interpretace událostí 21. srpna 1968 a následujícího dvacetiletí všestranné devastace české společnosti je jednoznačná a nezpochybnitelná. Avšak současný politický vývoj v Rusku a krize na Ukrajině činí ze srpnové okupace znovu aktuální téma.
Ruská státní televize dnes lže svým občanům o důvodech okupace v roce '68 stejně, jako lže Rusko světu o své roli ve válce na východě Ukrajiny. Anexe Krymu a ukrajinská krize vykazují analogické způsoby myšlení a chování dnešního putinovského Ruska s tehdejším sovětským komunistickým režimem.
Dnes jsme sice součástí Severoatlantické aliance i Evropské unie a mohli bychom se cítit bezpečně. Jenže současná politická reprezentace tyto pilíře naší bezpečnosti systematicky podkopává: prezident Zeman jezdí do komunistické Číny „učit se stabilizovat společnost" a pod rouškou „ekonomické výhodnosti" podlézá putinovskému Rusku. Sobotkova vláda zase svým lavírováním kolem sankcí vůči Rusku několikrát zpochybnila naši věrohodnost jako spolehlivého partnera.
Svobodu dnes lehkovážně pokládáme za samozřejmost. Její pravou hodnotu si však člověk uvědomí teprve tehdy, až ji ztratí. Svobodu lze ztratit snadno a rychle, ale nabývá se těžce. Jen si vzpomeňme, jak svobodné nadechnutí českého národa vzalo za své během několika měsíců po srpnové okupaci: jen málokdo by 21. srpna '68 odpoledne v ulicích českých měst předpovídal tak rychlý konec nadějí Pražského jara a tak rychlý úspěch komunistické „normalizace".
Právě toto je velké memento srpna 1968.
Právě 21. srpna 2015 vzpomeneme v hluboké úctě těch, kteří položili život ve dnech srpnové okupace, i Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se osobní obětí snažili probudit národ z normalizační letargie.
TOP 09
