Jak připomíná, od institucionálního způsobu péče ustupují i další postkomunistické země, mj. tím, že legislativně stanovují věkovou hranici pro možnost využití ústavní péče při řešení situace dítěte: „Jako příklad lze uvést Polsko, kde je věková hranice stanovena na 7 let od roku 2015 a dokonce na 10 let od roku 2019. V Rumunsku je tento limit stanoven na 2 roky, na Slovensku 3 roky. Podobné procesy dlouhodobě probíhají i v západoevropských zemích, např. Španělsko v těchto dnech zveřejnilo, že ustoupí od umisťování dětí do 6 let do ústavů,“ říká Jaromír Drábek.
- V první řadě MPSV udělá max. pro to, aby se děti do kojeneckých ústavů vůbec nedostávaly . Už dnes se zhruba polovina těchto dětí vrací po několika týdnech/ měsících zpět do rodin, objektivně se jedná o důvody k odebrání dítěte, které se dají řešit. MPSV proto posílí asistenční služby (poradce dochází do rodiny – klidně denně) a další alternativní služby, které pomáhají řešit problém rodiče/ rodičů… i krátkodobý pobyt v kojeneckém ústavu může poškodit vývoj dítěte. Děti, které projdou ústavní péčí mají často dlouhodobé problémy (trauma, noční pomočování, citová nevyrovnanost – v ústavech není žádoucí, aby si děti vytvářely citové vazby… špatný rozvoj řečových schopností.
- MPSV si je velmi dobře vědomo nutnosti zajištění dostatečné kapacity pěstounských rodin , které budou zajišťovat péči. Pěstounů,kteří nejsou v příbuzenském vztahu ke svěřeným dětem, je už dnes cca 3000. Počet profesionálních pěstounů, kteří by byli třeba k zajištění péče při omezení ústavní péče (kojeneckých ústavů), odhaduje MPSV na 3 500. Nejedná se tedy o nějaký zásadní nárůst. Systém nepočítá s automatickou možností stát se pěstounem (ne každý, kdo projeví zájem stát se pěstounem, automaticky se jím stane …) K náboru pěstounů bude probíhat v příštím roce kampaň Právo na dětství (financovaná z evropských zdrojů).
- Profesionální pěstouni budou mít dispozici služby odborníků – sociologů, psychologů, budou se školit apod. Stejný model uplatnily v řadě dalších zemí, ČR je mezi evropskými státy výjimkou…
- Děti dlouhodobě těžce nemocné či postižené, vyžadující celodenní péči odborníka, budou v reformovaných institucích , kde jich ale bude méně na jeden odborný dozor (pečující osobu).
- Česká republika obdržela několik významných impulsů vyzývajících k zásadní reformě systému péče o ohrožené děti. V prvé řadě jde o doporučení Výboru OSN pro práva dítěte ze 17. června 2011, v nichž Výbor vyzval Českou republiku, aby vytvořila komplexní hodnocení rodinné situace a strategii pro snížení počtu dětí žijících v ústavní péči. Zároveň výbor doporučil rozvoj komunitních služeb rodinného typu a pěstounské péče, a to za účelem vyloučení umisťování dětí do ústavů. Dne 28. června 2011 se na vlády v Evropě a střední Asii obrátily Úřad vysoké komisařky pro lidská práva a Dětský fond OSN UNICEF s žádostí, aby okamžitě ukončily praxi umisťování dětí do tří let věku do pobytových zařízení.
- Česko se skutečně vyznačuje vysokým počtem dětí umístěných v institucionální péči, zvláště pak ve věkové kategorii dětí do 3 let. Během roku 2010 prošlo kojeneckými ústavy, dětských domovy do 3 let a dětskými centry 2 077 dětí , což je nejvyšší počet od roku 1998. Nejčastějším důvodem pro umístění dětí do zařízení jsou sociální důvody (45 %). Celkové náklady na provoz kojeneckých ústavů činí 788 mil. Kč ročně, což představuje na jedno dítě v kojeneckém ústavu 37 341 Kč měsíčně. Náklady na jedno dítě v pěstounské péči činí necelých 10 000 Kč měsíčně.
- V současné době působí v České republice 34 kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do 3 let. K vybudování sítě kojeneckých ústavů došlo v 50. letech minulého století.Jeden z cílů prvního pětiletého plánu byla výstavba 14 nových kojeneckých ústavů s celkem 800 lůžky. Důraz na institucionální výchovu vyplýval ze zásady „je-li potřeba dítě svěřit do péče nahrazující péči rodičů, bude umístěno zásadně do péče kolektivní“ (§ 9 zákona č. 69/1952 Sb., o sociálně-právní ochraně mládeže). Moderní sociální systémy od institucionálního způsobu péče ustupují. Důvodem jsou poznatky mnoha vědeckých výzkumů a studií, které prokázaly negativní vliv tohoto typu péče na vývoj dítěte. Na tyto výzkumy reaguje i Směrnice OSN o dětech v náhradní péči (2009), která doporučuje, aby se péče o nejmenší děti v souladu s převládajícím názorem odborníků uskutečňovala v rodinném prostředí.
