ODS tradičně ve vztahu k EU sází na emoce, dramatické výrazivo a mobilizační rétoriku. Jenže to má háček. Úspěšně hájit naše zájmy v EU může jen někdo, kdo je v EU brán vážně. A to ODS při vší úctě není.
V Evropském parlamentu si spolu s britskými konzervativci hraje na vlastním písečku, zatímco opravdové politické zápolení se odehrává o kus dál na velkém hřišti. Na tom nic nemění skutečnost, že obě hlavní mužstva se mnohdy nehrnou do útočení, ale dávají přednost taktickému manévrování a kolikrát se na výsledku zápasu předem dohodnou. Důvod je prostý.
Protože Evropská komise není vládou, ale spíše úřednickým tělesem, nefunguje ani Evropský parlament na principu vládních a opozičních stran. Vztahy mezi hlavními institucemi EU se spíše podobají trojúhelníku, jehož tři vrcholy -Evropská komise, Evropský parlament a Rada - spolu institucionálně a mocensky soutěží. Aby Evropský parlament v této soutěži netahal za kratší konec, snaží se ve vztahu ke Komisi a Radě vystupovat jednotně. V tom tedy spočívá vysvětlení i logika onoho častého společného postupu dvou největších evropských politických sil -lidovců a socialistů. Nejedná se o spolupráci z lásky, ale z rozumu.
Tím, že ODS toto dění většinou jen zpovzdálí sleduje, zbavuje se možnosti něco ovlivnit a pro české zájmy něco reálně udělat. Zbývají tak slova, o to vzletnější a silnější, o co více vzdálená činům.
O tom, jak vypadá takový sebevědomý názor ODS na půdě EU v praxi, vypovídá její tisková zpráva z 11. února, vychvalující vyjednávací schopnosti premiéra Nečase na summitu EU, v níž mimo jiné stojí: „Je přitom skutečností, že Česká republika dosáhla na summitu navýšení českého podílu o jednu miliardu eur proti původnímu návrhu.“ V rámci této jedné miliardy, která patrně vznikla zaokrouhlením částky 900 milionů, se přitom 300 milionů eur pouze přelilo z obálky rozvoje venkova do obálky regionálního rozvoje, takže jako o čistém navýšení českého podílu lze ve skutečnosti mluvit pouze o částce 600 milionů eur. Jak vidno, onen sebevědomý názor ODS v Evropě má spíše podobu přifukování skutečnosti, a je tedy zdáním, které více či méně úspěšně klame.
Nelze se zbavit dojmu, že ODS v Evropě vystupuje v roli osamělého střelce, který se sice naparuje v blyštivé zbroji a pálí o sto šest, ale většinou slepými anebo do prázdna. A tak mu nezbývá než se uchylovat k poněkud křečovité taktice dělání ramen, při které si neumí najít cestu k partnerům a získat je pro podporu svých návrhů. Výsledkem zákonitě nemůže být nic jiného než rozpaky, v horším případě pak směšnost.
Lidové noviny, 29. 3. 2013, rubrika: Názory, str. 11
