To, že prezident Zeman vyvěsil na Pražském hradě vlajku Evropské unie a při té příležitosti podepsal tzv. euroval, je chvályhodné.To, že na slavnostní ceremoniál v rozporu s diplomatickými zvyklostmi nepozval vlastního ministra zahraničí, je naopak vrcholně trapné.
Zračí se v tom dětinský dozvuk prezidentské kampaně, anebo možná její pokračování. Zemanovo vysvětlení, že při příležitosti prvního setkání s předsedou Komise Barrosem si s ním chtěl pořádně popovídat, a tak pozvánky omezil na nejužší okruh svých i jeho spolupracovníků, má minimálně jednu viditelnou trhlinu. Českého velvyslance při EU Povejšila, kterého Zeman na akci pozval, nelze ani při nejbujnější páně Zemanově fantazii považovat za jeho, natož pak Barrosova nejbližšího spolupracovníka, zato je ale přímým podřízeným a minimálně v tomto smyslu i blízkým spolupracovníkem ministra zahraničí Schwarzenberga. Ten se sice věren své povaze nad celýincident humorně povznesl, to však nemění nic na tom, že případné pokračovánítakových naschválů by nás posouvalo na okraj civilizovaného světa a uzahraničních partnerů bychom se tím zesměšňovali a utrhávali si ostudu.
Svou roli možná sehrál záměr prezidenta Zemana strhnoutveškerou pozornost na sebe, a získat tak jedinečný prostor pro prezentování svých názorů na evropskou integraci, o který by se jinak patrně musel s Karlem Schwarzenbergem dělit. Na jednu stranu je po kyselém a negativistickém Václavu Klausovi osvěžující slyšet o nutnosti být součástí tvrdého jádra a o podpoře prohloubení integrace. Na druhou stranu Zeman v tomto svém postoji zachází dál, než je z hlediska zájmů České republiky zdrávo. Po odstrašující zkušenosti s neduživou a zmatenou socialistickou baronkou Ashtonovou určitě není ten správný čas volat po společné zahraniční a obranné politice EU, ta na ni totiž zjevně není institucionálně ani personálně připravena. Stejně tak společná daňová politika by měla jisté opodstatnění maximálně pro země eurozóny, ale určitě by nebyla přínosem v případě ČR, pro kterou je samostatná daňová politika jedním z účinných nástrojů, jak podnítit investice a rozhýbat stagnující ekonomiku. Rozumím však tomu, že spíše než daňová konkurence jsou Zemanovu levicovému srdci bližší investiční pobídky pro vybrané šťastlivce narušující trh, v nichž se vzhlížel už jako opozičně-smluvní premiér.
Podobně přepálená, tentokrát na opačném pólu, je evropská politika ODS mechanicky přebírající a papouškující názory Václava Klause na EU a jejich halením do hávu tzv. eurorealismu jen špatně zastírající, že jí EU prostě nevoní. Koketování významné části ODS s představou zařazení Klause na vlastní stranickou kandidátku do Evropského parlamentu svědčí o tom, že ani po dvou volebních obdobích se této straně nedostává výrazných osobností v oblasti evropské politiky. Není divu, když prakticky jen stínuje geograficky vzdálené britské konzervativce, zatímco u našich sousedů přirozené partnery nemá, nepočítáme-li křečovité spojenectví s polskými ultrakonzervativci. Každý, kdo aspoň trochu vidí do dění v institucích EU, se proto musí jen pousmát nad nedávnými slovy europoslance ODS Zahradila, že "na evropské scéně se nám od roku 2009 daří ve všech ohledech, jsme viditelní, slyšitelní, respektovaní." Jedná se spíše o zbožné přání, které je otcem myšlenky. Jediné, co ODS vytvořením vlastní politické frakce s britskými konzervativci, rozhádanými polskými ultrakonzervativci a pestrou mozaikou obskurních jednotlivců z obskurních pidistran získala, bylo pár funkcí, které však beztak mají spíše ceremoniální charakter a nejsou spojeny s reálným vlivem. O ten nevyhnutelně přišli, když se v roce 2009 dobrovolně vyčlenili z hlavního pravicového proudu v podobě Evropské lidové strany. Dnes jsou respektovaní jen do té míry, v jaké je pro Evropskou lidovou stranu výhodné s nimi jednat. A takových případů žel příliš není.
parlamentnilisty.cz, 11. 4. 2013
