Visegrádská skupina uspěla v tom, že se tyto čtyři postkomunistické země staly společně po roce 1989 členy euroatlantických struktur, a to jí také jistě zajistí důstojné místo v naší historii. Dokonce i přesto, že Slovensko muselo na své členství v NATO čekat do roku 2004, zatímco Česká republika, Polsko a Maďarsko se staly členskou zemí NATO jako první země východního bloku již v roce 1999.
Na otázku, proč chceme v tomto uskupení dále pokračovat, se ale odpovědi různí. Zastánci připomínají, že máme společná témata, odpůrci zase, že jich není tolik. Navíc většinu z toho lze řešit bilaterálně a pouze společná historie v komunistickém područí dnes již nestačí.
Existuje mnoho předpokladů, proč by pokračování V4 mohlo být úspěšné, ale většina z nich v praxi nedává tak úplně smysl. Je tu například předpoklad, že V4 může být dostatečnou silou v EU. V praxi jsou ale výsledky diskutabilní, a kdybychom energii a čas v rámci V4 směřovali jinam a k jiným zemím, byli bychom stejně úspěšní, možná i úspěšnější, při tvorbě ad hoc aliancí k jednotlivým tématům.
Často zmiňovaný argument je také ten, že skrze V4 můžeme působit i na ty země, s jejichž vládami zrovna v danou chvíli nesdílíme stejné hodnoty, pojetí právního státu či směr zahraniční politiky. V praxi se ale opět velmi často setkáváme spíše s tím, že schůzky V4 jsou naopak právě těmito zeměmi využívány na domácí politické scéně k tomu, aby vyvrátily argument tamní opozice, že dochází k jejich izolaci na mezinárodní scéně.
Tou základní otázkou je, zdali vůbec chceme, aby Česká republika byla navenek vnímána skrze Visegrádský prostor a politiku jejích členů, ať už je u moci v některých zemích kdokoliv. Samozřejmě, že geografickou polohu naší země nezměníme. Litvu, Lotyšsko a Estonsko také nikdo nepřenesl jinam. Přesto dnes téměř nikoho nenapadne vnímat je jako bývalou součást SSSR. Dokonce poslední zmíněná země je dnes mnohými vnímána i jako součást takzvaných Nordic Countries. Slovinsko je dnes pro všechny více alpskou zemí, než že by ho někdo spojoval s bývalou Jugoslávií, a Polsko se rozhodlo využít veškerého potenciálu k tomu, aby své postavení v Evropě také posílilo.
Často všichni říkáme, že patříme a chceme patřit na Západ, ale k tomu nám V4 neumí ani nemůže dále pomoci, spíše je tomu naopak.
