Moji rodiče se o můj důchod strachovat nemusejí.
Mě už se důchodová reforma nedotkne, ale moje děti jsou na tom úplně jinak. Reformu potřebují.
Kdybychom letos na důchody dali přesně tolik, kolik vybereme, chybělo by nám v kase 30 miliard korun. Podle odhadů odborníků se jen letos tato suma zdvojnásobí.
Samozřejmě si nikdo z nás takové peníze ani nedovede představit. Ale za podobnou sumu déle než rok hospodaří naše hlavní město, a Plzeň by určitě z těchto peněz mohla žít i několik dlouhých let. Přesto stále existují hlasy, které tvrdí, že bychom měli reformu zvážit. Zase počkat?
Připomíná mi to situaci, kdy se lékařské konzilium radí o vážném stavu pacienta se snětí. Po dlouhé a odborné debatě mu přijde oznámit, že přijde o nohu. Pacient zareaguje, že by rád ještě počkal na další analýzy. Dobrá, ale činí to s plným vědomím vážnosti situace. Naše konzilia se scházejí už 15 let… A naše sněť pokračuje.
O důchodové reformě se bavíme alespoň 15 let. Poprvé jsme dosáhli dohody. Dohody, která možná povede k tomu, že naše děti budou mít naději, že budou brát důchod. Jistě, později než my. Možná budou muset uspořit víc peněz, ale pořád tu je naděje, že to bude důchod a ne almužna.
Když nebudeme dělat nic, budeme muset důchody víc a víc dotovat, uspoříme na důchody ze zdravotnictví, školství, nebo třeba systému sociálních podpor. Sebereme je našim dětem. Někde je prostě vzít nakonec budeme muset.
A pokud si je budeme půjčovat, tak pro změnu budeme muset platit úroky za naše dluhy. A ty úroky by už dnes uživily několik Plzní.
Dožíváme se vyššího věku. Za třicet let v naší zemi budou důchod pobírat tři milióny lidí. Problém je ten, že dnešní dvacetiletí za těch třicet let nebudou mít z čeho tyto důchody platit.
Právo, 17. 3. 2011, rubrika: Publicistika, str. 6
