Poradce prezidenta Václava Havla a velvyslanec v USA, Izraeli i Spojeném království Michael Žantovský se uchází o křeslo v Senátu na Praze 5 a 13 za koalici TOP 09, ODS, STAN a s podporou SNK-ED. Pro současného ředitele knihovny Václava Havla by to byla další z mnoha rolí, které během života zastával. Méně už se ví, že kariéru začínal původně jako psycholog v psychiatrické nemocnici v Bohnicích.
Podívejte se, já jsem se pohyboval v prostředí psychiatrické nemocnice. V klasických psychiatrických léčebnách se zpravidla pohybuje mezi pacienty několik Napoleonů, pár Juliu Caesarů, v sedmdesátých letech tam pobýval sem tam i nějaký Lenin. Kdybyste s tím za mnou přišel, asi bych si Vás přiřadil k paranoidnímu typu, který podléhá „bludu velikosti“ o někom jiném, v tomto případě o mně. Takový druh paranoie je většinou poměrně neškodný. Já jsem tehdy pracoval v laboratoři, která se zabývala poruchami sexuálního chování a delikty trestními, které z toho plynou. Byly tam některé případy opravdu těžké. Takže ten „napoleonský“ blud by byl ještě v pohodě.
Myslel jsem si, že to vím jenom já. Ten architekt postavil ještě psychiatrickou nemocnici ve Vídni. Je to půvabné, ale hlubší smysl v tom nehledám. Naopak cítím vděk, že se takový areál vůbec postavil. Psychiatrickou nemocnici v Bohnicích vybudovali kolem roku 1909 ještě v posledních letech Rakouska Uherska jako velmi osvícený projekt instituce, která pečuje všestranně o pacienty, se zázemím, kde najdete divadlo, krásný kostel i nádherný park s vzácnými dřevinami. Když jsem zde začínal praxi, zrovna se začalo budovat sídliště Bohnice II, tehdy jsem zažíval pocit, kterému se říká převrácená perspektiva. Pokaždé, když jsem opouštěl prostředí parku a nemocnice, nabyl jsem pocitu, že právě kráčím do blázince. Doba byla tenkrát taková.
Jestli jsem si toho nebral na svá bedra zbytečně moc, to musí posoudit jiní. Často mě napadá, kdo vlastně jsem, co blázním a proč se do tolika věcí vůbec pouštím. Společné jmenovatele nacházím dva. V životě mám rád změnu, když něco dělám několik let, bývám netrpělivý a začnu se automaticky rozhlížet po něčem novém. A druhá rovina je psychologická. Už v základní typologii máte dva druhy lidí, přičemž jedna je orientovaná na věci a druhá spíše na lidi. K věcem mám vztah spíše vlažný, naopak pídím se po tom, čím lidé žijí, co prožívají a jak myslí. Oblasti psychologie, diplomacie, politiky a literatury, kterým jsem se věnoval, jsou toho důkazem.
Na první pohled by se dalo říct, že česká společnost reagovala poměrně zrale a nehystericky. Často to u nás může být pouhé zdání i kvůli tomu, že některé vážnější dopady krizí k nám přicházejí se zpožděním. Obávám se, že současný stav může být jednou z těch situací, kdy se krize naplno projeví až v příštích měsících. To se pak snadno můžeme nadít toho, že lidé budou reagovat bouřlivěji, veřejněji a radikálněji. To ostatně vidíme v řadě zemí v Evropě i v USA. Poté si možná budeme muset představy o naší zralosti ještě poupravit.
Na toto téma budou existovat přesnější nebo hlubší sociologické studie. Domnívám se, že existuje velký rozdíl mezi tím, co říkají „opinion makeři“, kteří vytvářejí veřejné vnímání v médiích, a co si myslí běžná populace. Vidím rozdíl mezi názory lidí v městských aglomeracích a u lidí mimo ně. Odlišně se na věci veřejné dívají lidé v různě ekonomicky prosperujících částech země. Moje osobní zkušenosti se odvíjejí zejména od té první skupiny, tudíž se logicky dopouštím ve svém odhadu chyb. Nicméně pravda je, že většina lidí v devadesátých letech podporovala západní orientaci. Vždyť i v referendu o vstupu do EU hlasovalo přes 70 procent lidí kladně a troufnu si tvrdit, že kdyby bývalo referendum o vstupu do NATO, byla by podpora ještě vyšší. Na druhou stranu i tehdy existovala skupina lidí z ekonomicky znevýhodněných částí země, kteří společenské změny snášeli hůř, nebo se jim dokázali hůře přizpůsobit.
Nostalgie je mocná psychologická síla. Nikdo si nechce představovat, že měl mizerné dětství a dospívání. Negativní emoce máme tendenci všichni zapomínat a vytlačovat. Analyticky i pro mě byl komunismus hrozné období a zejména normalizační sedmdesátá léta byla ohromně nepříjemná. Ovšem i za toho marasmu jsem měl přátele, osobní pouta, muziku. I v té době se žilo. Během doby izolace, nedostatku osobní svobody, nemožnosti svobodně rozhodnout o svém povolání se paradoxně posilovala soudržnost lidí v úzkých, malých skupinách.
Mám na mysli především to, že ta doba paradoxně přála hlubokým trvalým přátelstvím. Byli jste na sebe víc odkázáni, museli jste být loajální a vzájemně si důvěřovat, že se třeba neudáte. Z té doby mám přátelství, která vydržela dodnes, což je ohromná vzácnost. Takový Američan se stěhuje v průměru sedmnáct krát za život a společně s novým domem, nábytkem a trávníkem si pořídí v novém domově také nové přátele. To my tenkrát neměli a je to jediná věc, za kterou můžu být tomu režimu „vděčný“. Za nic jiného ovšem ne.
Euforie určitě byla, ale přirovnávat ji ke stavu „pod vlivem“ nějakých návykových látek není správný příměr. Ta doba sama o sobě přinesla skutečné vzrušení a reálné stimuly. Ničím nelegálním jsme se posilovat nepotřebovali. Najednou jsme mohli cestovat, začít podnikat, vybrat si svobodně životní cestu, aniž by se to odvíjelo od vůle národního výboru a místní stranické organizace. Tím skutečným stimulantem naší nálady byla svoboda sama o sobě.
Skutečnost, že to lidem nevadilo, zřejmě pramení z toho, že lidé jsou ochotni vzdát se některých svých práv, jde-li o jejich zdraví a mají strach. Kritizovat je za to nemá smysl. Vzniklá situace je především mementem, že svoboda je hodně křehká věc. Já patřil k těm dvaceti procentům, kterým to vadilo, dokonce jsem o tom psal na sítě. Uzavření hranic bylo pro mě něco nepochopitelného i nepřijatelného. Nepochopitelné to bylo, protože ta opatření proti šíření nákazy byla údajně diktována potřebou ochrany zdraví občanů ČR. Proto se omezoval pohyb, proto se omezovaly veřejné akce. Nicméně ve chvíli, kdy někdo svobodně odejde ze země, zdraví ostatních spoluobčanů „ohrožovat“ přestane. Debata je to spíše na akademické úrovni, jelikož pak začne „ohrožovat“ zdraví občanů státu jiného. Neměli bychom ale zapomínat na to, že Listina základních lidských práv a svobod nám všem zaručuje, že každý z nás má právo zemi opustit, není-li to omezeno zákonem. Pro nás, co žili „40 let za dráty“, je ohromně důležité vědět, že se můžete kdykoliv sebrat a odjet. Říkal jsem si, co se stane, když někdo ty hranice překročí? To ho zastřelí hraniční hlídka? Napadala mě jedna anekdota z časů minulého režimu: Otec s malým synem jsou na výletě na Šumavě, přijdou k hranicím. Syn se ptá: Tati, kdo žije za těmi dráty? Táta odpovídá: My, synáčku, my.
Nepřijatelné bylo, že vládní prohlášení byla vydávána v jazyce, který jsme za posledních třicet let neslyšeli. Všechna opatření začínala slovy: Zakazuje se. Opatření musí promýšlet a stanovovat někdo, kdo je k tomu kvalifikován. Formulovat je veřejnosti ale musí komunikační profesionál. Situaci, kdy mluvčí opatření stanoví a plukovníci formulují, pokládám za nešťastnou.
Cokoliv, co v životě děláte, by Vás mělo zajímat, měli byste v tom hledat naplnění a realizaci a bavit se tím. Nejhorší dřina na světě je dělat něco, co Vás štve. Po revoluci jsem se spřátelil s tiskovým mluvčím tehdejšího prezidenta Bushe Marlinem Fitzwaterem, který mě na začátku těch bouřlivých let pozval na stáž do Bílého domu. A zrovna na mě vyšlo období, kdy začala první válka v Perském zálivu, takže jsem viděl průběh této operace tak trochu z první řady. Když jsem pak přišel jako velvyslanec do Washingtonu, bylo to krátce po volbách, ve kterých Bush starší prohrál s Billem Clintonem, Marlina jsem tehdy potkal. Řekl jsem mu, že mě mrzí, že prohráli. On odpověděl, že o prohře svého týmu i kandidáta dopředu věděl, protože „it was no fun“. Už během kampaní pocítíte, když to „žije“, jako tomu bylo v případě kampaní Clintona či Obamy, nebo když jenom profesně plníte povinnosti.
V oblasti školství mám přímou experimentální evidenci, jelikož mám čtyři děti. Mé dvě starší děti v osmi a dvanácti letech chodily do školy v Americe, kde jsem si najednou začal uvědomovat, v čem je tamní systém jiný, v čem svobodnější a v čem naopak selhává. Na jeden zážitek nezapomenu do smrti. Syn se doma učil matematiku a zlomky sčítal tak, že sečetl samostatně čitatele a pak jmenovatele. Prý, že ho tak učila paní učitelka. Já mu říkal, ať nekecá. A pak jsem jednou šel na rodičovské schůzky, paní učitelky se na to zeptal a ona mi to vlastně potvrdila. Nejdřív je to učila dělat správně, ale těm dětem to nešlo a byly z toho tak “unhappy”, že je to nechala dělat takto. To je krásná ukázka amerického školství. To podporuje děti, které se vzdělávat chtějí a dopřává jim výtečné vzdělání, a naopak netrápí děti, které se vzdělávat nechtějí. Ve srovnání se systémem českým bych to rád zobecnil na princip převrácené pyramidy, která ilustruje americký i český způsob výuky. Náš systém je dobrý v základě té pyramidy, kdy se naučíte číst, psát a počítat, ale dál zase tolik nepodporuje kreativitu, osobní iniciativu a samostatnost. Americký systém zase zaostává v tom, že se část děti ani nenaučí číst a psát, naopak je fantastický v té špičce, kde vychovává ty nejlepší. Ideální cesta ke kvalitnímu vzdělávání spočívá někde v kombinaci obou systémů.
Na trhu s nemovitostmi operuje jako všude zákon nabídky a poptávky. Pokud jsme toho vybudovali za posledních 30 let žalostně málo, je logické, že poptávka bude nabídku převyšovat. Jednou z možností, jak situaci zlepšit, je projekt družstevního bydlení, na které by poskytlo pozemky přímo město. Ty by pak sloužily jako záruka pro bankovní půjčky pro stavebníky. Přiznejme si také, že se stále ještě přizpůsobujeme západním poměrům. Spousta z nás si z bývalého režimu přinesla povědomí, že některé komodity jsou zadarmo, nebo skoro zadarmo. A jednou z nich bylo bydlení. Avšak víme, že v západní Evropě může bydlení představovat 30 až 40 procent rodinného příjmu. Za nejhorší problém považuji to, že než se dostaneme od záměru vybudování nových bytů k jejich realizaci, uplyne zpravidla několik let. Povolovacích stupňů je přespříliš. Usnadnit by to mohlo přijetí nového stavebního zákona, který bych jako senátor rád podpořil.
My měli zrovna těsně před hlasováním v knihovně brexitovou „vigilii“, debatu s řadou odborníků. První data z Leicesteru přišla asi ve dvě hodiny ráno a europoslanec TOP 09 Luděk Niedermayer tehdy prohlásil, že můžeme jít všichni spát, dobře to dopadne. Měl jsem ráno rozhovor pro rozhlas, budík mi zazvonil na sedmou a výsledky mě překvapily, ale ne až tak moc. Byl jsem v Británii ještě, když se referendum vyhlašovalo, znal jsem tamní nálady. Fatální chybu udělal zejména premiér Cameron. Cítil tlak zprava od brexitářů a domníval se, že když vyjedná pro Británii výhodnější podmínky v Unii, Británie v EU zůstane. V Bruselu se mu ústupky vyjednat nepodařilo a nastal brexit. Jako psycholog se domnívám, že i k rozvodu jsou zapotřebí dvě strany. Za brexitem je potřeba hledat chyby na britské i evropské straně.
To je trend, který se nezrodil přes noc. Existuje delší dobu a sílí. Souvisí to se změnou v tom, jak média chápou svou práci. Před deseti, patnácti lety v politickém zpravodajství a médiích začaly převládat prvky zábavy na úkor tradičního zpravodajství, infotainment. To zase vedlo k něčemu, čemu říkám politainment, tedy k pojetí politiky jako zábavního odvětví. A lidé jako Donald Trump nebo Boris Johnson se tomu přizpůsobili. Dnes těží z toho, že jim tato strategie funguje. Je bohužel skutečností, že vážný, seriózní politik dnes není tím typem, který přitahuje voliče nejvíc. Demokratizace médií měla kromě spousty dobrých stránek také stránky stinné.
Člověk se toho obává předem. Proto už jsem šel na premiéru trochu předpojatý. Naštěstí už během příprav filmu Havel jsme s jeho tvůrci filmu komunikovali. Viděli jsme různé verze scénářů a měli jsme představu o jejich záměru. Po premiéře se mi velmi ulevilo. Veřejně ten film chválím. Je to divácká záležitost a spíše než zevrubná sonda, je to jakýsi úvod do Václava Havla. Pro to, aby člověk Havla skutečně pochopil, je potřeba vidět jeho hry, přečíst si některá jeho díla. To však vyžaduje intelektuální energii, protože Havel nebyl lehký myslitel. Jeden pán mi napsal na Facebook, že si radši nechá provrtat koleno bez anestézie, než aby na ten film šel. Tak jsem mu napsal, že znám jednoho zubaře se starší vrtačkou.
Jedna věc je říct, že jeho myšlenkový svět byl kontroverzní, druhá věc je tvrdit, že byl kontroverzní postavou českých dějin. Tou určitě nebyl. Byl zcela jasně čitelnou, jasně pozitivní postavou, podobně jako Tomáš Garrique Masaryk. Ale podobně jako TGM mohl být také Václav Havel jako filozof a intelektuál kontroverzní. Lidsky byl Havel podobně jako řada velkých postav dějin také složitý. Měl nesmírně obdivuhodné vlastnosti, ale také slabiny a samozřejmě někdy býval legrační podobně jako my všichni. V Knihovně Václava Havla si zakládáme na tom, že nic z toho neskrýváme. Havel ve svém díle kladl obtížné otázky, ze kterých je řada obsažena v eseji Moc bezmocných. Havel v ní rozvíjí myšlenku zhoubného samopohybu civilizace k čím dál větší technicitě a odlidštění. Jeho prvopočátky vidí v počátcích osvícenectví a pokládá ho za evropský fenomén. Z toho třeba pramení jeho kontroverzní kritika některých aspektů Evropské unie. Všichni víme, že Havel byl velkým příznivcem integrace a dělal vše možné pro to, aby se proces urychlil. V jednom ze svých projevů k Evropskému parlamentu však říkal, že je Unie úžasný vynález, ale jeho srdce její současná podoba neoslovuje. Budoucnost integrace podle něj není samozřejmá, pokud v sobě nenajdeme emociální vazbu a identifikaci s evropskou identitou. Václav Havel se také nebál už o Vánocích 1989 veřejně vyslovit politování nad tím, co jsme provedli sudetským Němcům během odsunu, nebo kritizovat některé prvky transformačního procesu a bavit se o mafiánských podobách kapitalismu. To vše navzdory tomu, že dobře věděl, že ho spousta lidí prokleje. Na Havlovi je právě nejcennější, že se nebál být kontroverzní a vždy popisoval dění otevřeně a bez skrupulí.
Vladan Vaněk, tiskový mluvčí TOP 09
