Z Vizovic do Nosticova paláce

Celé dětství si Alena Hanáková připadala, jako by plnila bobříka odvahy. Se sourozenci podnikala ve tmě výpravy do sklepa a na půdu staré školy, která byla jejich domovem. Možná i díky tomu, že má od té doby pro strach uděláno, neváhala na sklonku loňského roku přijmout křeslo ministryně kultury a usadit se v historickém Nosticově paláci na Malé Straně.

„Temných koutů už se tolik nebojím, protože každý z nich se dá v pravé chvíli osvětlit,“ neklesá na mysli třiapadesátiletá vizovická patriotka a bývalá starostka, která mě přijímá v kanceláři kastelánky na tamním zámku. Prodavačky v nedaleké čokoládovně ji ze setrvačnosti oslovují paní Marvanová, jak se jmenovala po svém prvním muži. „Takhle pozitivních lidiček za život moc nepotkáte,“ chválí ji jedna z nich a její kolegyně se přidává. „Paní ministryně se od doby, co učila naše děti, vůbec nezměnila. Uvidíme, co s ní udělá nová funkce.“

Největší požitek: vyspat se

Zatím nic, jak se zdá. Není těžké uvěřit, že je pořád stejně vstřícná a laskavá, ale od chvíle, co se stala abonentkou dálnice smrti mezi Brnem a Prahou, už nemá pro místní ani pro svou rodinu tolik času jako dřív. Když na náměstí potká bývalé spolupracovnice ze školy, které by se rády zdržely v hovoru, sotva je stihne pozdravit a spěchá na schůzku do Zlína.

Od doby, co v práci používá vládní vozidlo, už se ani cestou z Prahy nestavuje v Letovicích u Brna, kde žije její pětatřicetiletá dcera s manželem a třemi dětmi, druhákem Františkem, čtyřletou Štěpánkou a dvouletým Cyrilem. Do hlavního města obvykle odjíždí v úterý nad ránem a vrací se před víkendem. Jedna cesta, pokud nejsou dopravní komplikace, trvá něco přes tři hodiny.

„Dcera mi vyprávěla, že když mě vnoučata uviděla v televizi, začala nadšeně hulákat, až nebylo slyšet vlastního slova. To víte, že ze mě mají příbuzní radost, vždyť to není jen tak dostat se nahoru z té nejnižší úrovně. Na druhou stranu ale není moc o co stát,“ přiznává služebně nejmladší členka vlády, která reprezentuje hnutí Starostové a nezávislí. Ještě jako starostka Vizovic malovala kulisy místním ochotníkům k Cimrmanovým hrám, ale co se před rokem a půl stala poslankyní, nemá ani sílu vzít do ruky štětec.

„Nakoupila jsem sice barvy a papír, ale už si k tomu nedokážu sednout. Když přijedu domů, jsem tak unavená, že se mi stává jediným potěšením pořádně se vyspat,“ přiznává bývalá učitelka prvního stupně se specializací na výtvarnou výchovu. „Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se na střední škole snažila nakreslit portrét, ale nešlo mi to, jak bych si představovala, až jsem byla nešťastná k slzám. Jeden pan učitel ale dokázal můj postoj změnit. Probudil ve mně lásku k malování a ke krásnu vůbec a já z toho dodneška těžím.“

Aby se model poznal

„Důležité pro mě bylo, aby se lidé v portrétu poznali. Co víc si přát? Mým největším dílem z poslední doby byl dárek pro amerického kamaráda, který odjížděl z Česka domů. Když se na obraz podíval, poznal sice, že je to on, ale protože jsem to špatně odhadla, chyběl mu kousek hlavy,“ směje se Alena Hanáková, která z oblasti umění vyzkoušela kdeco. Přesto tvrdí, že na ministerstvu je šéf spíš úředníkem a manažerem a není až tak důležité, aby na vlastní kůži pronikl do všech kulturních sfér.

„Co bych nikdy nemalovala, tak to jsou profláknuté věci na hranici kýče, mořské vlny nebo vzpínající se kůň. Obraz musí vycházet z mých vnitřních pocitů, a proto jsem se nikdy nevyhýbala ani abstrakcím. Když dlouho sedím na nějakém jednání, bezmyšlenkovitě si na papír něco čmárám, většinou z toho vychází grafika.“ Svými výtvory se však chlubit nechce. U jednoho obrázku, ženské siluety, který jako jediný najde doma v šatně mezi košilemi a obleky svého muže, sice chvílí váhá, ale nakonec nesouhlasí. „Nepřijde mi vhodné, abych propagovala svoji tvorbu.“ Víc než k výtvarnému umění měla v dětství blíž k hudbě, zpěvu, divadlu a knihám, činnostem, kterým se věnoval její tatínek. Ve vizovické škole z konce 19. století pracoval jako školník a šestičlenná rodina v ní měla dlouho k dispozici jen dvě místnosti. „Celý život jsem byla zvyklá, že mám možnost si zahrát na piano, později jsem přibrala flétnu a kytaru. Z Kroměříže jsme kdysi získali krásný klavír, na který hrávala sestra Ludvíka Svobody. Teď ho má u sebe doma moje dcera. Melodika už je sice špatná, ale jeho atmosféra stojí za to.“

K padesátinám si koupila další klavír, který používá jako prostředek pro dorovnání a uvolnění nálady. „Rozhodně nejsem žádný virtuos, ve zpěvnících si nejčastěji nalistuju písně Voskovce a Wericha, Suchého a Šlitra. Pravá ruka hraje melodii, levá akordy a už to jede. Manžel je hodně trpělivý a někdy si ode mě nechá zahrát nějakou lidovku z jižní Moravy, odkud pochází. Stojí vedle mě a brouká si.“

Nejmladší ze čtyř

Alena Hanáková je nejmladší ze čtyř dětí a jako jediná se nenarodila přímo v budově školy, ale už ve zlínské porodnici. „Maminku umístili na poschoďovou postel, ale ta z ní seskočila s tím, že vyleze nahoru, až se narodím,“ usmívá se ministryně, která se stala sama matkou hned po skončení střední pedagogické školy.

„Rovnou jsem nastoupila do práce jako vychovatelka v družině a o malou se starala moje maminka. Tehdy to nebylo nic výjimečného, ale už bych to nikdy neudělala. Jako matka jsem strádala, když jsem miminko musela od sebe odtrhnout.“

Další dítě, syn, který s manželkou žije ve Vizovicích a věnuje se počítačům, se jí narodil až za pět let. „Někdy jsem musela dát dětem najevo, že hranice ve výchově vidím jinde než ony. Jednou, to už byl syn na střední škole, jsem mu řekla, že i kdyby byl dvoumetrový, tak to hlavní slovo budu mít já,“ prozrazuje něco o svých výchovných metodách. Pokud to ale šlo, brala děti včetně těch, s nimiž pracovala, jako rovnocenné partnery. Zbytečně je netrestala ani nezvyšovala hlas.

Výprask jen zaslouženě

„Když jsem při psaní diplomové práce skoro rok strávila ve zlínském archívu a četla všechny kroniky, které se vázaly k historii škol, tak jsem si uvědomila, že výchovné a kázeňské problémy z konce 19. století se zase až tak nezměnily. Hlavní rozdíl je v tom, jak se řeší dnes a jak se řešily třeba v první polovině minulého století, kdy dítě vychovávala celá společnost, nejenom rodina. Když děcko na ulici něco rozbilo, do někoho drclo nebo bylo hubaté, přišel v ten moment od někoho výchovný signál, který mu měl nastavit hranici. Teď na dítě nikdo nemůže, a když má někdo snahu zasáhnout, vystavuje se pomalu trestnímu stíhání.“

Při výchově se vždycky řídila heslem své maminky: Škoda každé rány, která padne vedle, když je zasloužená. „Dítě potřebuje mít nějaké mantinely, za které nesmí, a jestliže ho nezastaví běžné prostředky, tak může pomoct třeba plesknutí po zadku. Ale je potřeba, aby to bylo opravdu zasloužené.“

Přinutit hlavu ke spolupráci

Dlouho se Alena Hanáková obešla bez vysoké školy a s prací družinářky byla naprosto spokojená. V době, kdy jí bylo pětatřicet, si ji však ředitel školy vytipoval jako jednu z budoucích učitelek prvního stupně. Pro člověka, který byl už šestnáct let po maturitě, znamenalo velké úsilí začít znovu studovat. Zvlášť pro zaměstnanou matku, která už v té době byla s dětmi sama. „Musím se přiznat, že už se mi do studií nechtělo, ale protože jsme se rozhodly panu řediteli ukázat dobrou vůli, na přijímačky do Olomouce jsme odjely. Ze tří nás vzali dvě.“

Několikrát měla chuť s dálkovým studiem praštit, ale ředitel jí dal nůž na krk: Jestli to uděláš, ztratíš místo ve škole. „Tehdy mi to od něho připadalo tvrdé, ale když jsem školu dodělala, šla jsem mu poděkovat, že mě přinutil najít v sobě sílu a překonat všechny obtížnosti. Nejtěžší byl začátek, než jsem po letech zase přesvědčila mozek k větší aktivitě a než jsem si zorganizovala čas. Nad vodou mě držely kromě skvělé party spolužáků také povinné kurzy - lyžařský, výtvarný, vodácký nebo cyklistický, na které jsem se vždycky moc těšila.“

Dneska, po osmi letech, co ze školství odešla, už si nedokáže představit, že by se postavila za katedru. Chvíli by trvalo, než by si k dětem znovu našla cestu. Dřív ale věděla, jak na ně, a dokázala si elegantně poradit i s těmi, kterým se říká problémoví. „Pokud si dítě nepřinese slušné chování a přístup k práci z domova, tak s tím učitel musí něco udělat, aby mu dvě tři děti totálně nerozhodily výuku,“ vysvětluje, proč nelze být jako kantor zcela benevolentní.

Jak to s tebou dělá dědeček?

„Vzpomínám na jednoho chytrého prvňáčka s velkým srdcem, který krásně maloval, ale byl svým způsobem nezralý a sázelo se na to, že kromě dědečka ho srovná škola. Když byl pod velkým tlakem a už to nezvládal, chytil třeba pouzdro a praštil s ním o tabuli nebo si lehl na zem a kopal nohama. Jednou strašně zlobil a já jsem věděla, že jediný, koho poslouchá, je dědeček. Řekla jsem mu: Podívej se, jestli toho nenecháš, udělám to s tebou tak, jak to dělá dědeček. Vyhrnul si tričko a s úlevou povídá: Nemám řemen. Tak jsem hned věděla, jak to dělá dědeček.“

Výtvarnou výchovu učila Alena Hanáková i na druhém stupni, kde měla tu čest s puberťáky v plném rozpuku. „Jednou jsem přišla na začátku hodiny mezi osmáky, ve třídě byl chumel dětí a uprostřed se dva kluci prali. Napadlo mě, že mezi ně přece neskočím, vždyť už jsou to velcí chlapi. Tak jsem se přidala k ostatním divákům. Když si mě všimli, začali všichni tichnout a aktéři bitky cítili, že nad nimi je něco jinak. Když se zastavili, zeptala jsem se jich: Už začneme, nebo budete pokračovat? Byli z mého klidu úplně hotoví. Ale co by bylo platné, kdybych na ně řvala a zničila si hlasivky? Pomohlo by to vůbec?“

Čím spálit chrobáka

Mezi obyvateli Vizovic se najdou jen výjimky, které se neléčí slivovicí. Ministryně kultury sype z rukávu historky o tom, jak ovoce zpracované v pálenici, ale i tradiční jablečné víno dělaly doslova zázraky. „Pan učitel Záhořák, se kterým jsem vytvářela knihu o Vizovicích, mi vyprávěl, že jeden rok bylo tolik trnek, že už měli všechny nádoby plné a ovoce pořád leželo na zemi. Aby nepřišlo vniveč, naložili ho do staré zašlé vany, a když kvas vyndali, zjistili, že vana je úplně vypucovaná a lesklá, zkrátka jako nová. Od té doby, když se někdo v rodině necítil dobře, tatínek řekl: Pojďte, dáme si slivovici. Když mohla vyčistit starou vanu, tak musí pomoct i nám.“

Jablečné víno připomínající klasický burčák patrně vyléčilo mladého muže trpícího rakovinou. „Už to vypadalo, že je jenom otázka času, kdy odejde, a v jednom období začal mít chuť na jablečné víno. Když ho začal pít, za nějakou dobu se uzdravil a od té doby rodina věří, že to bylo právě díky tomuto nápoji,“ usmívá se Alena Hanáková, která v malé míře užívá slivovici ja ko lék. „Tímhle způsobem spálíte chrobáka, ať vznikl, z čeho chtěl. Pozor ale na různé utrejchy, ve kterých je přepáleno kdeco, třeba i slupky od banánu. Jednou mě od něčeho takového odrazovali se slovy: Tu proboha nepij, nebo ti roztrhne i gumáky.“

S humorem se dokáže podívat i na černé pálenice, které mají dokonce už své muzeum ve Vlčnově. „Je úžasné vidět, pomocí čeho všeho lidé dokázali vytvořit pálenku. Z umyvadla nebo ze staré pračky. V této souvislosti se traduje historka, jak do jedné obce na Valašsku přišla kontrola, která zamířila rovnou za starostou, aby jim dal tip. Starosta vyhlédl z okna a povídá: Vidíte před námi tu chalupu s věží? Kostel je jediné místo, kde není černá pálenice, a já jako starosta mám dvě.“

Poklady ze smeťáku

Smetiště nedaleko Vizovic, kde žijí populární Krysáci z animovaného večerníčku, už sice neexistuje, v dětství ministryně kultury jich ale ve městě bylo hned několik. Na skládkách se dalo najít mnoho zajímavého a dnes je těžké uvěřit, že svoje poklady si odtud odnášela i dokonale nalíčená, učesaná a oblečená Alena Hanáková.

„Jako děti jsme s kamarády na smetiště pořádali výpravy, a když jsme jednou dovlekli staré matrace, které jsme ve škole zabudovali do hromady dřeva a udělali si bunkr, maminka se z toho osypala. Sama jsem se později divila, že jsme z našeho úlovku nechytli žádné potvory,“ vzpomíná ministryně, která dnes pro soukromé účely používá manželův nový mercedes a společně žijí v novém domě s vyhřívanou podlahou. Když nastupuji do vyleštěného vozu s koženými sedačkami, ve kterém není ani smítko, mám špatný pocit, že dovnitř zanesu zbytky tajícího sněhu. „Takový pořádek je tady kvůli manželovi, který si potrpí na čistotu,“ říká na adresu pana Bohumila, magistra farmacie a majitele tří lékáren. Co se děje v okolí jejich domu, se mu kamerou přenáší na monitor v práci. „Jak se ti zavírají vrata?“ volá své ženě do auta na hlasitý odposlech, když opouštíme jejich pozemek na kopečku s okrasnou zahradou.

„Když někomu vyprávím o Vizovicích, často cituji z materiálu, který byl asi v 50. letech vydán pro turistický ruch. Kdo jednou vstoupí do Vizovic, toho okolní hory obejmou jako ruce matky a on odtud nikdy neodejde anebo se bude stále vracet. Jakýsi genius loci, který tady visí, s vámi skutečně něco udělá. Příkladem je moje asistentka, která se tu s manželem zastavila na zmrzlinu a už zůstala,“ loučí se.

Někdy jsem musela dát dětem najevo, že hranice ve výchově vidím jinde než ony. Jednou, to už byl syn na střední škole, jsem mu řekla, že i kdyby byl dvoumetrový, tak to hlavní slovo budu mít já. Od té doby, když se někdo v rodině necítil dobře, tatínek řekl: Pojďte, dáme si slivovici. Když mohla vyčistit starou vanu, tak musí pomoct i nám.