Byl jsem několika lidmi dotázán mé své vzpomínky k 17. listopadu 1989. Tehdy jsem byl studentem VŠCHT v posledním, 5. ročníku. V ten den jsme byli dopoledne rektorem při předávání studijních ocenění pro studenty upozorněni na akci na Albertově s tím, že vlastní shromáždění, které tuším tenkrát svolal SSM, je povolené. Zároveň nám ale "doporučil" se neúčastnit jiných akcí. To pro mne znamenalo vlastně tak trochu doporučení se akce zúčastnit a očekával jsem, po zkušenostech z akcí v průběhu roku, že to asi neskončí na Albertově. Sice jsem trochu zvažoval, zda se účastnit, jelikož jsem měl zrovna cca měsíčního syna, a jakékoli akce mohly vést k problémům ve studiu, ale možná právě syn byl nakonec důvodem, proč jsem šel. Chtěl jsem možná podvědomě "něco" udělat. I když asi takhle jsem to úplně tenkrát nevnímal, možná je to spíše zpětný pohled.
Po vlastním shromáždění a nějakých projevech vznikla odněkud myšlenka jít na Vyšehrad, na Slavín. To již nebylo povolené. Ale to asi v té euforii vůbec nikoho nezajímalo. Na Vyšehradě probíhala již zcela neformální vystoupení a padala řada známých výzev. Následně jsme se chtěli přesunout na Václavské náměstí a většina lidí se logicky chtěla vydat nejkratší cestou, tedy přes Nuselák (tehdy ještě most K. Gottwalda). Velmi živě si ale vybavuji několik mladších lidí, kteří stáli na vyvýšeném místě u rotundy sv. Martina (ulice V Pevnosti) a velmi intenzivně se snažili přesvědčit dav, že je lepší jít spodem, tedy směrem k nábřeží. Podle mne se jim to velmi úspěšně povedlo. Jen odhaduji, že asi byli součástí plánu VB a StB.
Sešli jsme Vratislavovou ulicí a snažili se dostat Vyšehradskou směrem na Karlovo náměstí, což je nejkratší cesta. V oblasti křižovatky ulic Vyšehradská, Trojická, Na Slupi, byl ale kordón VB a došlo po krátkých protestech k jejich prvnímu výraznějšímu zásahu proti našemu čelu průvodu. Sám jsem se pokusil schovat do jednoho průjezdu po levé straně ve Vyšehradské. Povedlo se mi dostat do nějakého vnitrobloku a následně po prvotním zásahu se vrátit na Vyšehradskou. Pak se lidé vydali na nábřeží a okolo Palackého náměstí již byl dav zase dost kompaktní a přidávali se i další lidé. Opětovně se nepovedlo dostat na Karlovo náměstí ulicí Na Moráni, následně ani dalšími ulicemi, kde byl vždy kordón policistů. Zpětně je mi jasné, že vše bylo velmi dobře zorganizované a řada policistů byla nepochybně uvnitř davu a snažili se jej celý nasměroval okolo Národního divadla na Národní třídu, což je velmi nelogická, ale jediná "volná" cesta. Organizace davu se jim tedy povedla. Na místě kordónu jsem byl v prostoru u Paláce Metro těsně u nějakých zaparkovaných aut. Situace byla vyhrocená a zdálo se mi chvíli, že patová. Po nějaké době, odhadem 15-20 minut jsem se procpal k ulici Mikulandská, a ještě těsně před zásahem (tedy hodnoceno zpětně) se mi podařilo dostat touto ulicí směrem ke Karlovu náměstí. Pak jsem se teprve později v noci dozvěděl z Hlasu Ameriky o zásahu. Následně jsem se zapojil do stávkového dění na VŠCHT a pak i do politiky, ale to je už jiný příběh.
Radek Lanč, náměstek ministra zemědělství a pamětník událostí 17. listopadu 1989
