Absolvovala v roce 1975 Právnickou fakultu UK v Praze. Po studiích pracovala jako podnikový právník. V listopadu 1989 spoluzakládala Občanské fórum v Táboře. V lednu 1990 byla kooptována jako poslankyně do Federálního shromáždění a stala se členkou ústavně právního výboru. V červnu 1990 byla zvolena poslankyní Federálního shromáždění a stala se členkou komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk. Od podzimu 1992 pracovala v ústředních orgánech státní správy. Ministryní spravedlnosti se stala v lednu 1997. Ve volebním období 2002 - 2006 byla poslankyní za KDU-ČSL. Po volbách v roce 2006 byla Vlasta Parkanová předsedkyní poslaneckého klubu KDU-ČSL a od prosince téhož 2006 také místopředsedkyní KDU-ČSL. Od ledna 2007 do května 2009 byla ministryní obrany. Pro sněmovní volby 2010 je jedničkou TOP 09 v Jihočeském kraji.
My jsme tady blízko Jana Žižky, blízko místa, kde se odehrál první projev středověkého komunismu, když za Jana Žižky lidé chodili a házeli svůj majetek do velkých kádí. Ale také jsme kousíček od Kozího hrádku, kde kázal mistr Jan Hus, a když už bychom to vzali do třetice, jsme také kousek od Benešovy vily.
Která z těchto historických postav je Vám blízká?
Pokud jde o Jana Žižku, tak já se přikláním k těm, kteří ho považují spíše za loupežníka, který tu zdevastoval spoustu věcí. Nechovám k této historické etapě žádné zvláštní sympatie a nemyslím si, že by to bylo něco, čím by se český národ mohl nějak pozitivně profilovat. Jinak je to s Janem Husem. Jeho ochota bojovat za pravdu a platit za to vysokou cenu je něco, co mi samozřejmě imponuje, a je to něco, na co by se mělo navazovat.
Co byste vytkla Čechům?
(smích) Když se mě zeptáte takto, tak všechny házíme do jednoho pytle. Není jeden pytel politiků, ani jeden pytel voličů. To, co je tady ale přítomno, a netýká se to určitě jen českého národa, je docela velká a významná tendence k povrchnosti a k neodpovědnosti při pohledu na politiku. Někdy se mi zdá, že je jeden hlavní rozdíl mezi bývalým komunistickým režimem a současným režimem. Myslím ve vnímání řadového občana - voliče v tom, že dříve lidi nadávali potichu a teď nadávají nahlas. Zdá se mi ale, že o politice a o společenském dění vědí lidé hodně málo. Mají to hrozně těžké, to přiznávám. Jestli dříve znamenal boj za demokracii mimo jiné také boj za svobodu informací, tak dnes je to právě svoboda informací, která tu demokracii začíná ohrožovat. Nevím, jestli to říkám dostatečně srozumitelně. Svoboda informací nás dnes už dostala do té situace, že média v honbě za vysokou sledovaností píší hlavně o skandálech a o nicotnostech. Ty pak vytvářejí obecné povědomí i o politickém životě. Takový pohled ale není vůbec pravdivý, odráží pouze určitou část reality.
Možná, že jsem příliš pesimistická. Byla bych ráda, kdybych se mýlila. Zdá se mi, že pokud se tato tendence bude dál rozvíjet a sílit ve společnosti, která nemá zakořeněnou demokracii dostatečně silně, z historických důvodů ani nemůže mít, tak to tu demokracii může velmi výrazně ohrožovat. Pointa z toho je, že volič a sympatizant TOP 09 je pro mě přesný opak toho, co jsem teď popisovala. Je to člověk poučený, člověk, který přemýšlí a nenechá se manipulovat povrchními médii, člověk, který se nenechá manipulovat populistickými sliby, klidně unese a dál podporuje politiky, kteří mu říkají věci, z kterých žádnou radost mít nemůže. Věci jako, musíme šetřit, když nebudeme šetřit, bude krize atd. To jsou lidé, v které věřím a do kterých vkládám naději. Doufám, že voliči a sympatizanti TOP 09 v tomto tempu nepoleví.
Jak dlouho by měl politik být v politice?
Politik je v politice tak dlouho, jak sám chce a jak dlouho mu to voliči umožní. To není žádné jednostranné monokratické rozhodování. Zaznělo to opakovaně a asi se to musí říkat pořád dokola. Jestliže člověk zastává určité principy a názory, podle kterých se v celém politickém životě chová, tak je věrný sám sobě a věrný tomu, co si myslí, čeho chce dosáhnout a jakými cestami. Takže výtky, které směřují na to, že člověk byl v nějaké straně a teď je v jiné, jsou pro mě nesmyslné. Strana je jen skořápka, obal, název, ale to co je uvnitř jsou principy. Pokud by mi někdo chtěl udělat výčet toho, co jsem před deseti lety k vybraným tématům říkala jinak než dnes, bylo by to skutečně vážné, to bych uznávala jako námitku. Nelogické mi přijde, když někdo přechází z ČSSD do ODS nebo naopak. Za tím už bych účelovost viděla na sto honů. Když je ale člověk věrný svým názorům a stojí si za nimi, nevidím žádný důvod k těmto výtkám.
Další výtky veřejnosti směřují k písni o radaru. Máte hudební vzdělání?
Skládala jsem něco, čemu se dříve říkalo zkoušky hudebníků z povolání. I když to byly tehdy profesionální zkoušky, vždycky jsem se cítila jako amatérský muzikant. Bylo to ale období, které mi strašně moc dalo. Odmalička jsem chodila do hudebky, hrála na nejrůznější nástroje, zpívala s nejrůznějšími orchestry a ta 80. léta mi to velkým způsobem obohatilo. Muzika byla moje součást takovým způsobem, že jsem to považovala za přirozené. Natočila jsem album starých pamětnických písniček a dodnes tu muziku mám ráda. Není to nic, co bych před někým chtěla tajit. Pokud by v tom někdo hledal jakýkoliv kalkul nebo zešílení, tak tomu nerozumím. Každý má jiný koníček, někdo chodí sportovat, já zase dělala toto. Pokud jde o tu radarovou písničku. Já jsem si na tom až dodatečně uvědomila, jak je někdy těžké to, co člověk dělá, zprostředkovat až k posluchači, když se mezi to dostane stěna z médií a stěna z politických nepřátel a protivníků. Zvláště když ještě k tomu je to téma, které se i postupem delší doby vyvine v něco tak strašně obtížného, jako bylo téma, zda umístit nebo neumístit americkou vojenskou základnu v České republice. To téma se ještě v průběhu těch následujících měsíců takovým způsobem vyhrotilo, že já jsem v ten moment, kdy jsme písničku natáčeli, vůbec netušila, jakou vlnu tím zvednu. Čímž vůbec neříkám, že toho lituju.
Já mám k přírodě vztah trošku asi, jako mívali pohané. Doufám, že tím nikoho neurazím. Pro mě je to kontakt s něčím úplně bytostným, esenciálním, s něčím, z čeho jsme vyšli. Zdá se mi, že většina lidského neštěstí a smutku, ať už individuálního nebo kolektivního, má zdroj a prapříčinu v tom, že se člověk přírodě moc vzdálí. Je to sice trochu klišé, protože ten totální návrat k přírodě už je pro většinu lidí něco nemožného. Myslí si, že by tím popřeli sami sebe a svůj životní styl, ale čím je člověk starší, tím víc k tomu tíhne.
Vy byste chtěla blíže k přírodě?
Já si vzpomínám, že mi můj muž kdysi dávno říkal: „Pojď, půjdeme někam do lesní boudy. Odstěhujeme se tam a budeme tam žít." Já jsem mu na to tehdy odpovídala, že bych nikdy nešla, ani mě to nenapadlo. Chtěla jsem být součástí světa kolem sebe, patřit do něj, aby byl můj. No a uběhlo asi třicet let a já mu říkám: „Pojď, půjdeme do té lesní boudy." Docela chápu, že spousty lidí, kteří projdou nějakou svojí životní etapou, nakonec skončí jako poustevníci, asketi filozofové prostě proto, že mihotání velkého světa a marnost toho všeho docela pochopili.
Máte ráda zvířata?
Když se vrátím zpátky k tématu přírody a vztahu ke zvířatům. To je pro mě pudová a emocionální záležitost, protože když si vzpomenu na dětství, tak moje touha a inklinace ke zvířatům byla vždycky a dlouho jsem si musela probojovávat, aby byla naplněná. Například když jsem byla v sedmé třídě, tehdy se ještě jezdilo na bramborové brigády, tak tam traktorista vyoral myší hnízdo. Máma už byla mrtvá, ale byly tam malinkaté myši, které byly ještě holé. Já jsem si je vzala domů a krmila je mlékem z lahvičky pro panenky. Pak přišli křečci a konečně kočky, bez kterých by to nešlo. To všechno byla nějaká moje citová potřeba. Vím, že si v mé rodině mysleli, že z toho vyrostu, ale to vůbec není pravda. Když to v člověku je, tak je jedno, jestli je vám šest nebo šedesát, to je pořád stejné.
Jaké byste chtěla být zvíře, kdybyste si to chtěla vyměnit?
Některou ze šelem kočkovitých. Kočky ať už malé nebo velké mě naprosto fascinují. Asi nějakou velkou kočkou, protože těch se všichni bojí a přitom jsou elegantní a svižné. Takový leopard je nádherný, ale to už bych nebyla tak vybíravá, možná ještě lvice by nebyla špatná.
