V nadcházejícím roce chce ministr zdravotnictví Vlastimil Válek dostat do regionů každý rok kolem 150 praktických lékařů a desítky pediatrů. V rozhovoru pro Právo vysvětlil, jak to chce udělat: stát musí jejich kariéru finančně podpořit.
■ Po dvou letech nás čekají konečně oslavy silvestra bez jakýchkoliv omezení. Je něco, čeho se mají lidé přesto vyvarovat?
Nemáme se čeho bát, nemusíme být zbytečně hysteričtí. O co můžeme poprosit občany: je to na každém z nás. Když víte, že jsou respirační nemoci, tak nejlepší způsob, jak chránit sebe i okolí, když máte příznaky, je prostý kapesník, respirátor nebo rouška. Tak to dělejte, je to jednoduché.
Především bych ale chtěl lidem popřát hodně štěstí, zdraví, spokojenosti a ať si uvědomí, že to nejdůležitější je zdraví a rodina. Já mohu slíbit, že udělám vše, abychom zvýšili dostupnost léků a udrželi kvalitu péče.
■ Ve funkci jste přes rok. Když jste bilancoval, napsal jste: „Věděl jsem, že mě čeká hromada práce a vymetání kostlivců.” Co všechno jste vymetl?
Největší kostlivec byla ta nešťastná vyhláška o povinném očkování proti covidu. Věděl jsem, že v zemích, které to zkusily, třeba Rakousko, to skončilo fiaskem a ústavními stížnostmi.
Dalším kostlivcem byla destrukce ministerstva daná opakovaným vyměňováním náměstků. Nám se podařilo ministerstvo stabilizovat a udělat z toho funkční aparát.
A pak tady bylo strašné množství smluv. Měli jsme monoklonální protilátky proti covidu za půl druhé miliardy.
Těsně před nástupem jsem zjistil, že odešla e-mailová objednávka na další za půl miliardy. Měli jsme a máme do dneška různé typy smluv na respirátory, které se nezaplatily nebo zrušily a musím je řešit.
Měli jsme objednané neskutečné množství očkovacích látek na roky dopředu a debatu o změně jsme v EU spustili až my. Obrovským problémem bylo také neefektivní a chaotické rozdělení peněz v rámci Národního plánu obnovy.
■ Která letošní výzva pro vás byla největší?
Největší byl určitě covid a předsednictví v Radě EU. To, že obojí dobře dopadlo, není úplně mou zásluhou, pokud mám být velmi objektivní. To první je v podstatě zásluhou občanů České republiky.
Já jsem z TOP 09, z demokratické strany, která sází na osobní odpovědnost a na to, že máme občanům nabízet možnosti. Máme jim pomáhat, ale nikoli nařizovat. Tak jsem také postupoval a medicínsky jsem byl přesvědčen, že je to správně. Vezměte si to obrovské množství lidí, včetně rizikových, kteří byli rozumní a nechali se dobrovolně naočkovat. To, že to dobře dopadlo, byl úspěch občanů.
■ Nebyl to spíš úspěch covidu? Prostě zmutoval do formy, která s ohledem na proočkovanost a promořenost lidí už není zdravotně tak závažná.
Pokud bychom se bavili filozoficky, tak bych to připustil. Ale já jsem lékař a musím vycházet z praxe založené na důkazech. Ta říká, že Čína, která takto nepostupovala, má dnes s omikronem peklo.
Vzpomeňte si, jak mi říkali, že když nezavedu lockdowny, bude z toho spousta mrtvých. Kdybych postupoval stejně, jak chtěla předchozí vláda, a nařídil povinné očkování, dělal restrikce, tak bychom dopadli jako v Číně.
■ Nezapomněli jsme na covid až moc rychle?
Možná média, já určitě ne. Řeším všechny nemoci a covid určitě nezmizel. Každý den dostávám informace, kolik máme hospitalizovaných na JIP, v jak závažném jsou stavu, zajišťujeme léky, stále pracujeme s očkovacími látkami a pravidelně se schází i Národní institut pro zvládání pandemie a centrální řídící tým, které mi podávají zprávy.
■ Myslela jsem to spíš celospolečensky.
To je ale dobře. Rolí ministerstva je dělat vše, aby občané nebyli ve stresu z toho, že je tady nějaká smrtelná nemoc. Máme kampaň, kde velmi korektně a slušně vysvětlujeme, kdo se má nechat očkovat a proč to má udělat.
■ Už víte, jestli se covid definitivně vyškrtne ze seznamu nemocí, u kterých je povinná izolace?
Rozhodnutí čekám po Novém roce, kdy dostaneme potřebné informace. Aby ale mohlo dojít k vyškrtnutí ze seznamu, musí nás oslovit ministerstvo spravedlnosti. Poslat nám seznamy a požádat nás o připomínkování.
Diskuse, která poslední týdny probíhá nejen v České republice, je o tom, jestli se covid nedostal z hlediska strategie diagnostiky a léčby do stejné fáze jako chřipka. Nikoliv z hlediska množství mrtvých, závažnosti průběhu nebo závažnosti dlouhodobých následků. To je úplně jinde. U chřipky není plošné nařízení k izolaci. Tato debata nastane v lednu. Chtěl bych izolaci nějakým způsobem ukončit, pokud se tak rozhodnou odborníci a hygienici.
Je tu ale ještě rámec, kdy se některé infekční nemoci dostávají na seznam nemocí, kterými když někoho nakazíte, tak je to trestný čin.
■ A tam máme stále i covid?
Ano. Paní ministryně spravedlnosti Benešová ho tam dala. Problém je, že seznam připravuje právě ministerstvo spravedlnosti. Požádal jsem současného ministra Pavla Blažka, abychom se na to podívali. Řekněme, že do konce února budeme mít seznam upravený. Nemůžete zrušit izolaci a na druhé straně nechat covid na seznamu nemocí, kde je šíření trestným činem. To by nebylo šťastné.
■ Česko se teď potýká s rozsáhlou epidemií akutních respiračních nemocí: chřipka, RS viry u dětí. Ačkoliv se to po dvou letech s covidem očekávalo, nešlo tomu předejít?
Dva roky žil celý svět v tom, že si lidé zvykli nosit respirátory a roušky, čímž se dramaticky snížil počet jakýchkoli nákaz, které se šíří kapénkami vzduchem. To teď skončilo. Upozorňoval jsem, že přijde koncem podzimu chřipková vlna a že mám strach, že bude silná. Říkal jsem, že jediná možnost je chránit se, nosit respirátor.
Úplně se tomu zabránit nedalo. Dva tři roky nepřišly děti do kontaktu, měli jsme zavřené školy, byl to obrovský zásah do posilování imunitního systému. A teď, když nastupuje období respiračních nemocí, začalo být sychravo, tak to okamžitě nastoupilo.
■ Ale možná silněji, než se předpokládalo.
Dobrou zprávou je, že se ukazuje, že je ta vlna užší. Z informací, které mám od hlavní hygieničky nebo ze zahraničí od Evropské lékové agentury, tak to vypadá, že s koncem roku 2022 vlna vyvrcholí a začne klesat. Mezi svátky se snížila mobilita, děti nechodily do školy a navzájem si viry nepředávají. Vlna naštěstí nepřinesla doprovodný efekt závažných komplikací, čehož jsme se báli.
■ Některé malé děti byly v takovém stavu, že podle nemocnic potřebovaly i plicní ventilaci.
To bezesporu ano, ale je to krátkodobá záležitost. Není tu jako u covidu ten dlouhodobý efekt. Na seniorní populaci, která je především riziková a nechala se z části naočkovat proti chřipce, není dopad takový, jak jsem se obával.
U dětí je to velký problém a nesmírně mě to mrzí. Jediná možnost, jak tomu zabránit, je nechat dítě při prvních příznacích doma a nepodcenit příznaky nachlazení. Preventivně se tomu dá předejít jen očkováním, které je dnes dostupné pro všechny, i pro děti.
■ K tomu všemu se, stejně jako další evropské země, potýkáme s rozsáhlými výpadky léků. Chyběl nurofen pro děti, je problém sehnat antibiotika. Za dva týdny se to může opakovat s jinými léky. Jak to budete řešit?
Antibiotika jsou už vyřešená. Penicilin tady máme a u ostatních antibiotik buď existuje generická alternativa, anebo máme možnost jiného antibiotika. Máme 75 center, kde jsou schopni lékařům poradit, které antibiotikum je zrovna k dispozici.
Pracovní skupina, kterou jsme zřídili, bude do doby, než bude schválen příslušný zákon parlamentem, aktivně oslovovat výrobce, zjišťovat u nich a u distributorů, co hrozí, protože to není tak, že k výpadku dojde ze dne na den.
Teď mám jednoduchý cíl, krátkodobý. Hlídat situaci nejen cestou Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL), jak se to dělo dosud, ale i přes pracovní skupinu a politický tlak do doby, než budu mít k dispozici zákon, který by nařizoval distributorům udržovat u vybraných léků dejme tomu dvouměsíční zásobu pro případ výpadků. Myslím si, že by mohl platit od 1. ledna 2024, ale je možné, že bude proces tak rychlý, že by mohl platit už od července 2023.
■ Ten by ale řešil jen léky na předpis. Ale zmíněný nurofen je volně prodejný.
Bude se to týkat i jiných léků. Uvidíme, jak to dopadne v připomínkovém řízení, ale nechci, aby se to týkalo jen léků na předpis, ale obecně všech potřebných léků.
Je však potřeba si říct, že spotřeba nurofenu byla u nás v Česku letos o desítky procent vyšší než v předcovidových letech.
■ Jak mohl doteď stát, respektive lékaři, fungovat, aniž měli přehled, jak a kde jsou k dispozici léky, které předepisují?
Mně to vždycky vadilo. A pracujeme na tom. Už od ledna jsme začali chystat nový zákon, který je dnes v připomínkovém řízení. Takže jsme to začali řešit velmi rychle.
■ Stále zdůrazňujete prevenci. V rámci předsednictví EU se podařilo dohodnout na novém screeningovém programu u karcinomu prostaty. Kdy by se měl spustit?
U nás začne screening už v roce 2023. Musí se ale ještě dostat do úhradové vyhlášky. Spustíme pilotní projekt včasného záchytu, podobně jako je to u selektované skupiny pro karcinom plic. Design už máme hotov. Je to jeden ze screeningových programů schválený EU, teď je to na administrativní činnosti Evropské komise, aby to švédské předsednictví Rady EU dotáhlo k podpisu.
■ Kterých osob by se to mělo týkat?
Pochopitelně mužů, ale detaily vám ještě říct nedokážu. Veškeré postupy v rámci včasného záchytu rakoviny prostaty budou součástí metodiky, která teď vzniká ve spolupráci s odbornými společnostmi.
■ Nejpalčivějším problémem, když použiji vaše slova, je teď nedostupnost praktických lékařů a pediatrů. Jak to chcete řešit?
S odbornými skupinami jsme ve shodě, že by základem zdravotní péče měli být i praktičtí lékaři pro dospělé a pediatři. Mělo by to být tak, že pacient, který nemá akutní problém, má jet nejprve ke svému lékaři, který o něm všechno ví a rozhodne, zda ho pošle ještě někam dál. Tak by to mělo být i u dětských praktických lékařů, protože se více a více nemocí přesouvá z léčby v nemocnicích do léčby ambulantní.
Aby se situace začala zlepšovat a dala se pak udržet, potřebuji ročně vyprodukovat zhruba 130 až 150 praktických lékařů a zhruba 70 pediatrů, ale do terénu.
■ Jak zajistíte, aby do terénu šli?
Zjistím, proč tam nechtějí. Když ukončíte školu, nastupujete na akreditované pracoviště. Pokud nastupujete do nemocnice, třeba na rentgen, tak tam nastupujete proto, že mně jako přednostovi chybí doktoři. Když jsem zájemce o praktického lékaře, mohu nastoupit jen na akreditované pracoviště, což je buď síť ordinací, nebo většinou OSVČ.
Když nastoupím na kliniku v nemocnici, tak výdaje platí nemocnice, což mě jako přednostu příliš netíží. Když nastoupím k praktickému lékaři, tak to ale platí ten lékař, kterému se tím zvyšují náklady, aniž by rostly i příjmy. První rok nebo půl rok totiž absolventa školím, vzdělávám a možná kvůli tomu neudělám tolik práce.
■ Takže jim na to bude přispívat stát?
Ano. Nejen že to stát musí zaplatit, ale musí to být takovou částkou, aby byl míst dostatek. Proto jsme se po velmi složitých debatách dohodli, že podpoříme 150 míst pro praktické lékaře, a chtěl bych, aby to tak bylo každý rok.
Vím, že to zhruba odpovídá počtu zájemců mezi studenty, a chci, aby každý, kdo bude mít zájem, získal místo praktického lékaře. Já bych pak garantoval, že v maximální možné výši, což bude myslím 55 tisíc hrubého měsíčně, plus nějaká odměna školiteli, by ty peníze zaplatil stát. Takový byl záměr, když vznikl zákon o placených rezidenčních místech. Teď rozhodujeme o tom, jak to bude s počty míst příští rok. Vypsali jsme i místa pro praktické lékaře pro děti a dorost.
■ Tím chcete řešit i regionální rozdíly v dostupnosti péče?
Chci, aby byla ta placená rezidenční místa vypisována především tam, kde chce stát posílit dostupnost praktických lékařů pro dospělé. Abychom preferovali oblasti, kde je menší zájem a kde tito lékaři chybí.
■ Je to skutečně celé o penězích? Jaká je jistota, že mladý lékař s odstupem několika let stejně neodejde do většího města nebo do zahraničí?
Je to o penězích. A stát se to může. Stejně jako když se na Slovensku rozhodnou, že půjdou do České republiky. To je demokracie. Nechci zpátky komunisty, kteří dávali umístěnky. Mým rodičům trvalo dva roky, než mohli pracovat ve stejné nemocnici, protože holt nebyli v oblibě.
■ S nedostatkem praktiků souvisí i to, že ti současní nechtějí navíc brát příslužby na pohotovostech, byť jsou placené. Ty se kvůli tomu v některých regionech ruší nebo omezují. Dá se s tím něco dělat?
Ony se nemusí rušit, ale je to složitější. Zákon říká, že o zajištění pohotovosti rozhoduje kraj. S panem hejtmanem Kubou (šéf Asociace krajů) hledáme cestu, jak to vyřešit.
Zahájili jsme debatu, zda by měla být pohotovost ve zdravotnickém zařízení, kde není urgentní příjem a zda by urgenty neměly sloužit jako pohotovosti.
Pracují na tom různé skupiny odborníků. Hejtmani mají problém, který jim způsobil zákon. Mají zajistit pohotovost, ale není řečeno, kde a jakým trikem přesvědčit lékaře, aby se do ní zapojili.
Zmiňujete praktické lékaře pro dospělé, ale proč ne i praktičtí internisté nebo specialisté? Není to jen na jedné skupině. Nicméně na praktického lékaře v terénu to vychází měsíčně asi na jednu službu na pohotovosti, pokud není v kraji dvacet pohotovostí, ale dvě nebo tři, což na většinu krajů bohatě stačí. To není nic, s čím by praktici nesouhlasili.
V roce 2023 předložíme legislativní změny, které jasně definují pravidla pro to, kdy mít urgenty a kdy pohotovost. Nic to nemění na tom, že je tu zásadnější problém, a to je obrovské nadužívání pohotovostí a urgentních příjmů.
■ A řešilo by to zvýšení poplatků, jak navrhuje Česká lékařská komora? Z 90 na 200 korun?
Problém je, že kdybych to udělal, tak musím mít jistotu, že to neodskáče člověk, který šel na pohotovost jen proto, že se mu nepodařilo sehnat praktika, i když ho zoufale sháněl. Ale že by se to týkalo případů, kdy člověk sice praktika má, ale na návštěvu u něj kašle.
Musím si být v první řadě také jistý, že mám ve všech regionech hotovou síť praktiků, aby byli reálně dostupní. Dokud se nezlepší situace v regionech, kde je praktických lékařů opravdu málo, tak mi nepřijde korektní zavádět nějaká silná opatření.
Právo, Kristýna Šopfová, 31. 1. 2022
