Pro Tomáše Czernina jádro jeho života tvoří rodina a hodnoty s ní spojené, které přesahují do celospolečenského měřítka. A jakkoliv je jeho paní na první pohled nenápadná, je právě ona tím zdrojem síly, odhodlání, podpory a zázemí, které mu dávají klid a možnost soustředit se na práci. S paní Ursulou Czerninovou jsme se setkaly jednoho horkého letního podvečera na zámku v Dymokurech. Ráda bych vás přizvala k našemu povídání, které se neslo v přátelské atmosféře, s rozžehnutou svíčkou na stole, v příjemném chladu zámeckých zdí, nedaleko ohromného okna, které svádělo k pozorování kmenů ohromných stromů v parku.
„Měla jste nějaká očekávání, když jste si brala svého muže? Představovala jste si nějak svůj život?“
„No… představovala,“ protáhne paní Ursula a opře se do opěradla vínově červené sedačky. „Věděla jsem, že jednou půjdeme sem. Nevěděli jsme jak rychle, žili jsme první dva roky ve Vídni, ale ten záměr tam byl. A mě to lákalo, bavilo. Co se musí ale přiznat, život byl jiný než představa. Neříkám, že byl horší nebo že bych něco měnila. Prostě byl jiný a musela jsem si zvyknout. To určitě. A nesměla jsem srovnávat. Myslím, že hodně lidí, kteří se stěhovali poprvé sem, anebo se vrátili, udělalo tu chybu, že srovnávali. A to se nesmí. To pak nejde vyhrát. Bylo to jiné, bylo to těžké, třeba i proto, že jsem nezažila komunismus. Ale zároveň to bylo zajímavé a neměnila bych.“
„Když jste se sem přistěhovala, co naplňovalo váš život?“
„Nejdřív jsme měli děti. Čtyři. V odstupu dvou let…“
„To dá zabrat…“
„Ano, myslím, že to jsem byla zaměstnaná dost,“ zasměje se se zemitou lehkostí. „Pak jsem začala trochu učit němčinu a italštinu tady na škole a v Poděbradech na hotelovce. To bylo zábavné. Když byly děti trochu větší, zapojila jsem se do práce pro Maltézský řád. Podobnými věcmi jsem se zabývala už ve Vídni. To mě hodně naplňovalo.“
„V čem spočívala vaše činnost v Maltézském řádu?“
„Společně s manželem jsme organizovali poutě do Lurd pro nemocné. Tomu jsme se věnovali hodně dlouho spolu a já v tom dál pokračuji. Devět let, od roku 2013, jsem jako špitálník měla na starosti koordinaci a rozvoj charitativních projektů našeho Řádu v ČR. Vedle úžasného rozvoje Maltézské pomoci pod vedením velice schopného ředitele se podařilo například rozvíjet projekty pro bezdomovce a křesťanské uprchlíky z Iráku, poutní službu při katedrále sv. Víta a mnoho dalších. Náš Řád je zřizovatelem několika škol, od první třídy až po maturitu a následné studium VŠO. Před pár lety se podařilo založit spolek Česká Maltézská mládež. Je to skupina úžasných mladých členů Řádu a dobrovolníků, která se stará o handicapované mladé lidi, pořádá tábory pro mladé, hlavně vozíčkáře. Z toho mám opravdu velkou radost, protože mládež je naše budoucnost.“
Paní Ursula se odmlčela a obě jsme se zadívaly do okna. Jako by si přišla říct o nové téma, dívá se na nás soustředěně a přátelsky drobná chundelatá kočka.
„Pojď sem,“ vybídla ji paní domu. Kočka lehce seskočila z parapetu, přišla ke mně, pak k mé hostitelce.
Dívám se na kočku, myslím na štěkot psů, který nás uvítal při příjezdu, i na kokrhání kohouta, jež k nám občas dolehne. „Napadá mě, že vám život přinesl poměrně slušné hospodářství.“
„To ano, je to hezké. Moc mě to baví. Vždycky jsem měla ráda kočky a taky naše psy. Teď máme Dona a Lorda. Lordík je manželův lovecký pes, border teriér. Ten už je druhý. První byl Jerry, jméno vymyslel manžel, že budou Tom a Jerry…“ říká pobaveně paní Ursula. Pak zvážní a pokračuje: „A předtím jsme měli staroněmeckého ovčáka Inga, teriéra Brika a úplně první byl špringršpaněl. Ten se jmenoval Baron.“
Hladím chundelatou kočku, která tiše přede. „A máte ještě nějaká zvířátka?“
„Ještě mám slepice,“ říká hrdě a mně je jasné, že kohout, co každou chvíli zakokrhá, není od sousedů. „Už je to rok a je to úžasné. Mám moc ráda čerstvá vajíčka a tohle jsou vajíčka od šťastných slepic. Ta chuť a barva žloutku! Knedlík, koláč, to je něco úplně jiného. A taková míchaná vajíčka k večeři!“
„Ráda vaříte?“
„Ano, obzvláště když je doma celá rodina, to je pak radost.“
Máte nějaké oblíbené jídlo, které ráda vaříte?“
„Italskou kuchyni. Různé saláty, těstoviny, ale také ráda vyzkouším nové recepty.“
„A z české kuchyně vás něco zaujalo?“
„Rakouská kuchyně je hodně podobná, maminka často vařila kynuté ovocné knedlíky, nudle s mákem nebo různé omáčky… Moje prababička pocházela z Moravy.“
„Takže máte slovanské geny…“
„Já si myslím, že to má ve střední Evropě trochu každý. Slovanské, germánské, maďarské,...
mně se to ale líbí,“ směje se.
„Když ono to Rakousko je tak blízko…“ přisazuji si.
„Je to jedna kultura, hlavně východní část. Vídeň, Dolní Rakousko, část Horního Rakouska.“
Vzpomenu si na rodinný výlet a svěřuji se: „Je pravda, že jsem se ve Vídni cítila velmi dobře už jen proto, že na reklamách byla česká jména jako Sykora, Havelka, Zajic… Říkala jsem si: No pánové…“
A než se nadechnu, abych dokončila větu, paní Ursula ji dořekne za mě: „…a jsme doma.“ Pak pokračuje: „Nejdřív jsem taková jména brala jednoduše jako jména, ale když jsem se začala učit česky, najednou jsem věděla, co to znamená. Já se někdy tak nasmála! Nejlepší bylo, když jsem objevila optika Šilhánka. A pak ortopeda Kulhánka. To není vtip,“ ujišťuje mě. „A obchod s kožešinami Liška. Takových věcí najdete ve Vídni hodně.“
„Maskované české kořeny. A když už je řeč o kořenech, jak vlastně s vámi souzní politické heslo vašeho muže Tradice zavazuje?“
„Naprosto. Vždycky. Už dřív. Jsem hodně tradiční člověk. Děti mi říkají, že jsem konzerva. Beru to jako kompliment.“
„Když jste se provdala do hraběcí rodiny, bylo něco, co vás překvapilo?“
„Na co jsem si musela zvyknout, že každý, kdo se najde v rodokmenu, je strýc nebo teta, a je jich opravdu hodně. Příbuzenstvo je obrovské a je krásné, že je člověk součástí jedné velké rodiny, kde se cítí doma a v bezpečí.“
„Co byste si pro sebe přála?“
„Pro sebe?“ Paní Ursula se krátce zamyslí. „Pro sebe bych si přála, aby Tomáš ve volbách uspěl, protože vím, že mu práce v Senátu dělá radost. Vkládá do toho opravdu hodně. A pro sebe bych si to přála, protože ráda vidím, když je spokojený, když ho práce naplňuje, baví.
Za rozhovor děkuje Jindřiška Kracíková
