Jestlipak si ještě pamatujeme sebe samotné, jak jsme seděli v zadrátovaném Československu a čítali si v novinách mezi řádky dštícími oheň a síru na zahnívající imperialismus na západ od našich hranic.
A vyzobávali slůvka o té postupně se integrující Evropě, kam se nikdy nepodíváme, natož abychom do ní patřili a sdíleli s ní nejen prosperitu, ale také mírová ujednání, péči o lidská práva, nabídku studijních možností, cestování, kultury a mnoha dalších věcí.
Ptám se, co nám ta Evropská unie udělala, že se tu najednou stalo módou nad ní ohrnovat nos. Věnovala nám v průběhu osmi let 176 miliard, jezdíme si po ní bez pasu, kdy chceme a kam chceme, naše děti si mohou vybrat z nabídky studijních pobytů a stáží…
Módní je ovšem při slově Brusel dodat opovržlivě něco o byrokracii. Ano, je tam byrokracie. Měli bychom ovšem připustit, že přerozdělování velkých sum peněz se bez pravidel a kontrol neobejde. To my jsme u nás ještě nedávno nadělovali z kufříků a pak jsme se jen divili, co proteklo na Kajmanské či jiné ostrovy.
Člověk by řekl, že právě u nás pochopíme, že vynalézavost těch, kteří si chtějí plnit kapsy na úkor ostatních, je takřka nevyčerpatelná, a že je tedy třeba hlídat hodně bedlivě. Pokud někdo vymyslí, jak by to šlo bez byrokracie, ať je právem slaven, ale obávám se, že od nás ten člověk pocházet nebude.
Všiml jsem si, že kdo chce u nás v poslední době říci něco pozitivního o EU, aby dodal, že i on k ní má výhrady. Zřejmě aby nebyl nařčen z „eurohujerství“. Je to na štíru s logikou, protože jsem-li s něčím spokojen, nikdy to neznamená, že jsem bezvýhradně nadšen.
Jako člověk zabývající se zemědělstvím mohu uvést příklad Společné zemědělské politiky EU: za Českou republiku nejsem bezvýhradně nadšen, měli jsme a máme výhrady a požadavky. Nicméně je jednoznačně pozitivním faktem právě pro nás, že je to krok k posílení společného charakteru reformy, ke zmírnění rozdílů v přístupu k „velkým“ a „malým“ členům EU a v přístupu ke „starým“ a „novým“ zemím. A k tomu jen praktická poznámka: znamená také přísun 20 miliard ročně pro náš venkov. Přáli bychom si snad raději dotovat ho ze státního rozpočtu, když vyznáváme rozpočtovou odpovědnost? To by se ministerstvu zemědělství ve vládě proti ostatním resortům těžko obhajovalo.
Teď ovšem budeme obtížně vysvětlovat, že takovou odpovědnost myslíme vážně, když jsme se k evropskému závazku rozpočtové odpovědnosti ústy premiéra připojit odmítli. Také „ústavní“ důvody odmítnutí budou těžko k pochopení. Je snad fiskální odpovědnost v rozporu s českou ústavou, že je třeba k ní vypisovat referendum?
Nejspíš se dá ovšem předpokládat, že nad námi 25 solidárních států EU mávne rukou. Nad Británií ne, ten velký ostrovní stát je i geopoliticky v jiné situaci. Ale ti divní Češi, co o nich nikdo netuší, co vlastně chtějí, zato je jasné, že solidarita je jim cizí a není na ně spolehnutí? Bohužel tam pod tohle hodnocení spadnou občané Česka jako celek, což je víc než smutné.
Právo, 9. 3. 2012, Rubrika: Publicistika, str. 6
