Krásná představa: Sloučí se dvě ministerstva, například zemědělství a životního prostředí. Ušetří se plat jednoho ministra, pěti náměstků, propustí se stovky úředníků s obrovskými platy, omezí se vliv státu na soukromý sektor a občany, kteří, vymanivše se z pout byrokratické hydry, vznesou se na křídlech své invence vstříc lepší budoucnosti… Bohužel té lákavé vidině může uvěřit jen ten, kdo o státní správě neví zhola nic.
Agendy, které ministerstva zpracovávají, jsou z převážné většiny dané zákony. Zbytek tvoří reakce na podněty občanů, dotazy a žádosti o nějaký druh pomoci. Anulování příslušných zákonů není buď možné vůbec (zkusme si představit, že resort nebude reagovat podporami v souvislosti s živelnými pohromami), nebo je třeba změnit desítky, ba stovky zákonů. To je v civilizovaném světě práce na řadu let. Může se tedy zrušit běžná komunikace s občanem.
Plat jednoho ministra se ušetří, ale bude nutno dát mu k ruce státní tajemníky pro každou ze slučovaných oblastí, protože minimálně do změny zákonů by nově poslepovaný kolos nikdo neuřídil. Z přebytečných náměstků se udělají sekční šéfové či vrchní ředitelé, protože práce neubude, ale přibude, když se nezbytné agendy rozházejí a ze dne na den přeskupí. Namísto přípravy koncepčních dokumentů či bezpečnostní strategie (docela důležitá například po metanolové aféře), se bude řešit, kdo bude řídit nově zřízené odbory, a bude se to řešit úkorně, protože o útvary, do nichž spadnou veřejné zakázky, bude zájem enormní. Stovky propuštěných řadových úředníků, tak skvěle placených, když s vysokoškolským vzděláním a deseti lety praxe dnes pobírají něco přes dvacet tisíc hrubého, se ocitnou na úřadech práce v roli žadatelů o podporu… To bude úspora!
Aby nebylo mýlky: Nechci tvrdit, že sloučení resortů nemůže být krokem ke kýžené redukci byrokracie ve státní správě. Mohlo by, kdyby se to nedělalo jen kvůli politickému efektu, ale koncepčně. Například zajistit, aby oblast, kterou spravuje „slabší“ resort, se neocitla v područí silnějšího. Víme z historie, oč „lépe“ na tom byla kultura, když se kdysi stala podoblastí resortu školství, a nedělejme si iluze, že bez předem starostlivě vybudovaných pojistek dopadne životní prostředí v objetí ministerstva zemědělství lépe. Ve vyspělých státech totiž bývá zřízení samostatného ministerstva důsledkem významu dané oblasti v životě státu. Například Norsko má samostatné ministerstvo rybolovu a pobřežních záležitostí už mnoho let a nepokouší se ho sloučit s ministerstvem zemědělství, samostatné ministerstvo totiž mimo jiné znamená ústa ve vládě, která uplatňují zájmy a připomínky sféry jím spravované.
Přesto opakuji, že slučování by mohlo být efektivní, kdyby… Hned na začátku volebního období byl předložen projekt fungování zamýšleného útvaru (mohl by klidně vznikat dávno předtím v dílně některé z politických stran). Obsahoval by konkrétní návrhy legislativních změn včetně harmonogramu a návrhů na redukci podřízených organizací a převedení kompetencí. Podle toho by byl od počátku stavěn státní rozpočet. Na sloučení by byl v dostatečném předstihu připraven program vědy a výzkumu atd. Nic takového v současné době k dispozici není, a tak se s našimi reformátory nejspíš řítíme slovenskou cestou. Také tam se v roce 2009 rozhodli sloučit do 30. června příštího roku resort zemědělství se životním prostředím, nová vláda premiérky Radičové v červenci 2010 resorty zase rozdělila, neboť „pořádek“, který na slepenci panoval už od dubna, by pohnul i kamenem. Pokud se tedy chystáme byrokratické hydře pustit žilou, měli bychom přesně vědět, kam říznout, jinak budeme ošklivě krvácet s ní.
Lidové noviny, 14. 12. 2012, str. 12, rubrika: Horizont
