Schwarzenberg: Jsem Čech jako poleno

Rodiče vás odtud odvezli v roce 1948. Bylo vám jedenáct let. Jak si na tu dobu pamatujete?

V paměti mám z té doby uloženu řadu událostí: koncem dubna 1945 byly Čimelice bombardovány a nádraží bylo srovnáno se zemí, deset dní na to vypuklo Pražské povstání a můj otec se objevil najednou v uniformě důstojníka Československé armády a vytáhl do boje. Později jsem se dozvěděl, že měl už dva roky připravenou a zorganizovanou skupinu lidí. Osvobodili Miroticko a Milovicko. Od sedmi let jsem pravidelně četl noviny a z roku 1945 a 1947 mi nejvíc utkvěla v paměti persekuce Adolfa z hlubocké větve, kterému zabavili pomocí zákona zvaného lex Schwarzenberg veškerý majetek. Tenkrát se o tom všude psalo. Přičemž už v roce 1940 mu majetek zkonfiskovali nacisté. Zastal se ho tenkrát Peroutka a Jan Masaryk. A pak přišel únor '48 a my v prosinci odjeli. Přesně týden před mými jedenáctými narozeninami. Na tu dobu si pamatuji velice dobře. Kdo vás z rodiny nejvíc ovlivnil? Intelektuálně zajisté nejvíc otec, byl to velmi zajímavý člověk. Hodně se věnoval psaní, jeho OBRAZY ČESKÉHO STÁTU vyšly v roce 1939, to mu bylo pouhých osmadvacet let, ostatně nedávno tady vyšel soubor jeho statí. Matka mne ovlivnila charakterově; byla to velmi rázná a zásadová žena. Na rozdíl od otce i mne viděla svět černobíle, různé odstíny šedi neuznávala. Moje sestra a můj syn mají povahu po ní. Máte řadu slavných předků. Kteří jsou pro vás nejzajímavější? Těch je hned několik. My jsme na Orlíku vyrůstali ve stínu maršálka, knížete Karla, který porazil v bitvě u Lipska, v takzvané bitvě národů, Napoleona. Velel tehdy koaličnímu vojsku. Všude byly nějaké památky po něm, obrazy šavle, mapy. Hodně nás duchovně ovlivnil jeho syn Bedřich, řečený poslední landsknecht, taktéž dobrodruh, který bojoval snad ve všech válkách, které se tenkrát vedly. Jako mladý muž se podílel na dobytí Alžíru Francouzi, pak se objevil v první španělské občanské válce, bojoval ve Švýcarsku v Sonderbundském konfliktu, v roce 1848 a 1849 se stal plukovníkem v rakouské armádě. Vedle toho zapisoval své velice zajímavé postřehy o politickém vývoji, v nichž velmi přesně předpověděl, jak se svět pomalu šine ke katastrofe. Tu spatřoval v nacionalismu a komunismu. Byl vždy v opozici, vždy na straně přirozeného práva národa. Proto stál ve Švýcarsku na straně kantonů proti centralistům a ve Španělsku na federalistické straně. V padesátých letech 19. století štval vládu, protože chodil po Praze s Žižkovou holí. To byla špacírka zakončená hlavou Jana Žižky.

V tehdejší době tedy provokace?

Ano, vědomá. On byl velmi oblíbený. V roce 1848 ho chtěli mít sediaci v říšské radě, která zasedala v Kroměříži. Odpověděl, že srdečně děkuje, ale nepřijímá ze dvou důvodů: zaprvé je českým stavem a připadal by si blbě být najednou poslancem, a za druhé: žil většinou za hranicemi země a jeho čeština nebyla dostatečně dobrá, aby byla poslance důstojná. Pak musím jmenovat z těch starších Ferdinanda, zakladatele schwarzenbergských sociálních zařízení. Ta existovala od 17. století do druhé světové války. Postavil celou řadu špitálů, které částečně suplovaly starobince, a zavedl pro své zaměstnance penzijní fond. Financoval také obranu Vídně při tureckém obležení. Pár let potom vypukl ve Vídni mor, všichni utekli, ale on zůstal a stal se civilním guvernérem. Zavedl tenkrát tvrdá pravidla proti drancování, dokonce ho nějací raubíři shodili do jámy, do které se ukládaly oběti moru posypané vápnem. Vyhrabal se ven a nic se mu nestalo. Zemřel v požehnaném věku. Zanechal po sobě jistá pravidla určená naší rodině.

Kdy jste se znovu podíval do Československa?

Poprvé v červenci roku 1968, zrovna bylo zasedání v Čiemé nad Tisou. Tehdy bylo krátké období, kdy člověk dostal vízum na hranicích, a já přijel se švýcarským pasem. To jsem ještě nevěděl, že jsem neztratil československé občanství. V roce 1990 mne prezident Havel chtěl za kancléře, já souhlasil, ale řekl jsem, že nejdříve se musím stát občanem tohoto státu. Havel tím pověřil svého tajemníka a ten za týden přišel s tím, že jsem nikdy československým občanem nepřestal být. Bylo to překvapivé zjištění, protože nám bylo sděleno, že československé občanství ztratíme. Ale to víte, začátkem padesátých let přišli noví komunističtí úředníci a ti byli lajdáci. Starej, prvorepublikovej úředník úřadoval pořádně, někdy ta důkladnost měla strašné důsledky, třeba za protektorátu, ale byl spolehlivý. Jejím nástupcům občas nějaký šanon někam zapadl.

Za jakých okolností jste se poprvé potkal s Václavem Havlem?

Přesně už nevím, setkali jsme se poměrně pozdě, až někdy v roce 1986. Já jsem se tomu vyhýbal; jeho všude sledovali a mne taky a neviděl jsem důvod pořádat setkání policajtů. Nakonec jsme se sešli v nějakém lokálu u Václaváku, kde, jak mi vysvětlili, bylo tak hlučno, že se tam nedaly nasadit odposlechy. Seděli jsem spolu hluboko do noci a já pak musel jet do Vídně. Ti starší pamatují, jak pár kilometrů před hranicemi stály policejní budky, kde vás poprvé zkontrolovali. Při téhle kontrole se starší policista s mým pasem v ruce obrátil na mladšího a řekl: „To musí být nějaký potomek." Já jsem mu odpověděl, že potomci jsme všichni. Musel to být Jihočech, odněkud od nás, protože se pak zeptal, zda jsem z hlubocké nebo orlické větve. Pak chvíli hleděl na svého kolegu, očividně přemýšlel, jestli je spolehlivý, a potom mne nechal projet, aniž by mi prohlížel kufr.

Jak často jste se do Čech vracel?

Po roce 1968 jsem měl desetiletou pauzu. Moje sestra, která se narodila v roce 1946 a na Čechy se vůbec nepamatovala, a můj syn, který byl přesně ve stejném věku jako já při odjezdu z vlasti, na mne naléhali, abych jim to zde ukázal. Hodně jsem jim o Čechách vyprávěl. Od té doby jsem se vracel pravidelně.

Kde se vzal váš zájem o politiku?

Ten jsem měl od dětství. Ještě teď bych mohl vyjmenovat ministry Gottwaldova kabinetu. Ostatně do politiky jsem se pletl i jako student v Mnichově i Rakousku. A o to, co se děje doma, jsem se zajímal vždycky.

Proto jste poskytl azyl Vilému Prečanovi a jeho knihovně?

Po podepsání Helsinských dohod jsem hledal možnosti, jak a kde pomáhat. A připadl jsem na Viléma Prečana, který si stěžoval, že ve svém bytě v Hannoveru nemá na knihy dost místa. Řekl jsem, že místo mu poskytnout mohu. A tak se Československé dokumentační středisko (tj. archiv tehdy zapovězené literatury, jenž je dnes součástí Národního muzea a je uložen v Praze) přestěhovalo i s Prečanem na náš rodinný zámek nad Scheinfeld.

Pokud vím, to bylo v roce 1984. Napadá mne tato souvislost. Přibližně ve stejné době, kdy vy jste středisko zakládal, váš prezidentský protikandidát Jan Fischer vstupoval do KSČ...

To bych si netroufl nikomu vyčítat, protože jsem sám pod podobným tlakem nikdy nebyl, ani jsem nebyl v pokušení. Ale on pod tlakem také nebyl... Pravdu má asi jeho žena, když říká, že tu svou práci tak miloval, že byl ochoten pro ni udělat vše. Ale budoucí prezident by měl mít více politické prozíravosti.

Obraceli se lidé na vás často s prosbou o pomoc?

To víte, že jo. Největší nával nastal po srpnu '68, kdy Vídeň byla zavalená čerstvými uprchlíky a lidmi, které okupace zastihla na dovolené. K nám do paláce se tehdy nahrnula spousta lidí. Zajímavé je, že když jsou lidé opravdu v nouzi, tak se chovají nesmírně slušně. My jsem měli seznam našich zaměstnanců z roku 1946. Tehdy ještě žil správce paláce pan Prill, který pamatoval předválečnou dobu. Posadil jsem ho se seznamem v přízemí do kanceláře a lidé z našeho panství nebo spíše jejich potomci se u něj hlásili. Příchozí třeba prohlásil: „Já jsem Novotný a můj děda býval u vás hajným na Boubíně," nebo „Můj táta pracoval jako sládek v pivovaru." Pan Prill, ač pocházel odněkud ze Sudet a neměl tedy důvod být do Čechů zamilován, velmi spravedlivě vše ověřil a rozdával pak bony na jídlo do nedaleké hospody a sháněl v okolních penzionech ubytování. Potvrdil mi, že opravdu všichni byli bývalí schwarzenberáci. Ještě vzpomenu jednu příhodu. Začátkem srpna 1968 sedím na našem štýrském panství, kde jsem měl hosty, a najednou mi ohlásí návštěvu nějakého Čecha. Ptám se tedy, co si přeje, a on mi vysvětlil, že jeho otec byl hajný v Českých Žlebech. Tam byli nejlepší srnci z celého panství. A v roce 1940 tam byl pozván strýc Jindřich, později můj adoptivní otec, který se zrovna chystal skolit jeden vyhlášený kus. Jenže 17. srpna panství Hit zkonfiskoval, strýc se tam více neobjevil a putoval do Buchenwaldu. Vzápětí na zámek přijel nějaký nacistický papaláš a celý týden chodil s hajným po panství a snažil se toho kapitálního srnce dostat. Jenže jej nenašli. Někdy kolem roku 1960 starej hajnej na smrtelném loži povolal svého syna, řekl: „Běž na půdu, za trámem vlevo najdeš srnčí paroží. To paroží mi nepatří, je prince Jindřicha. Než by ho střelil tenkrát ten nacista, tak jsem ho radši střelil sám. Musíš ho vrátit." Strýc Jindřich zemřel v roce 1965, a tak to kapitální paroží ten muž odevzdal mně. Dodnes visí na čestném místě.

Vrátím se do současnosti. Kdybyste se stal prezidentem, přijal byste na Pražském hradě dalajlámu?

S ním jsem se setkával v minulosti a rozhodně bych v našich setkáních pokračoval. Něco jiného je, vzhledem k oficiálnímu stanovisku České republiky, které uznává jednotnou Cínu, přijetí exilové vlády Tibetu. Tu bych nepřijal. Ale dalajlámu, jako duchovního vůdce, ano. Číňané jsou jiného názoru, ale pro mne je to veliký rozdíl.

Jak byste popsal naše postavení v rámci Evropské unie?

Jsme spíše malý stát uprostřed EU, nemáme jedinou hranici s nečlenem Unie a jsme její součástí. Bylo by nám prospěšné podívat se na mapu a v tomto se ujistit a snažit se o jediné - získat v EU co nejvíce vlivu. Což je možné. A netvrdit, že na malý stát nebude nikdo brát ohled. Podívejte se na Lucembursko, je ještě mnohem menší a jaký vliv v Unii má. Jaký vliv má Jean-Claude Juncker a několik dalších.

Záleží tedy na osobnostech?

Především musí být rozumná celostátní politika. A samozřejmě ten vliv vytváří představitelé, kteří v EU působí.

Jakého jsme měli, podle vás, po roce devadesát nejlepšího premiéra?

Teď vám řeknu něco groteskního. Lidi mě proklej ou. Ale Čalfa na začátku byl pro úkol té doby ideální. Vyznal se jako jediný z nás ve státní správě, byl k prezidentovi naprosto loajální a celou transformaci provedl vzácně hladce. Řekl bych, se všemi jeho chybami, že to byl velmi schopný politik. Václav Klaus je velice kontroverzní osobnost, ale na přeorientaci trhu z Východu na Západ, na zavedení tržního hospodářství má ohromné zásluhy. Správně rozpoznal, že místo Občanského fóra tady musí být politická strana. A rozpad Československa, který mne moc bolel, rozumně dohodl s Mečiarem, žádný ze států neodešel uražen či ublížen, do všeho vkládal obrovskou energii. Bohužel měl i stinné stránky. Ta jeho nešťastná věta, která způsobila katastrofu, že nezná rozdíl mezi špinavými a čistými penězi, že přihlížel nestydatému obohacení některých lidí ve svém okolí. Jeho politické vítězství na počátku devadesátých let bylo částečně spojeno s Viktorem Koženým. Pamatuju si na recepci v Kaisersteinském paláci, kde jsem toho slavného Koženého poprvé potkal. Popravdě řečeno, jak jsem ho viděl, tak jsem se zděsil.

Proboha, to je ten guru naší slavné privatizace?

No nazdar, sokole, a taky to tak nakonec bylo. Klaus chtěl privatizaci českou cestou, přičemž nám všichni radili nejdříve tady zavést burzu a přes ni pak privatizovat. Kromobyčejně inteligentní je jeden z mých hlavních protivníků, a kdyby neměl některé své neřesti, tak by byl vynikající. To je Miloš Zeman.

Ten, vedle zmíněného handicapu, směřuje hodně na východ...

Myslím, že pouze teď a z utilitárních důvodů. Před deseti lety jste při hodnocení českých politiků použil výraz české pupkozření. Říkal jste, že dříve politik dohlédl aspoň k Bardejovu a Michalovcům, po rozdělení republiky jeho obzor končí u Hodonína.

Změnili se od té doby čeští politici?

Někteří se přiučili, protože jezdí více na Západ. Ale není tady nikdo, kdo by měl opravdu evropský pohled. První a poslední byl Václav Havel.

Poslední otázka. V případě vašeho zvolení, začnete se zajímat o klimatologii?

Ne, v žádném případě.