Renomovaný historik Vilém Prečan oslaví příští týden významné životní jubileum. O své dlouholeté spolupráci s mužem, který se zasloužil o uchování nezávislé literatury, píše pro MF DNES jeho přítel Karel Schwarzenberg.
Vilém Prečan je jedinečný jako člověk i jako odborník – historik. Poznal jsem ho na jedné odborné konferenci před více než čtvrt stoletím, kdy po odchodu do emigrace založil v malém bytě v Hannoveru archiv československé samizdatové literatury.
Jako vysoce vzdělaný historik a archivář, který byl stále v tajném kontaktu s přáteli v Československu a měl jejich plnou důvěru, vytvořil jedinečnou sbírku z tvorby autorů, kteří v naší zemi byli „na indexu“ a jejichž texty zde nesměly vycházet.
Tato sbírka mu ale velmi brzy zaplnila celý příbytek, a tak hledal, kde by ji umístil a zejména rozšířil. Na jednom z našich dalších setkání jsem mu tedy navrhl, aby se i s archivem přestěhoval na hrad Schwarzenberg u Scheinfeldu, kde jsem měl dostatek volných místností a prostor vhodných pro uschování archiválií i pro setkávání osobností z exilu.
Vilém Prečan tam vytvořil opravdu ucelenou sbírku, a to jak samizdatu, tak exilové literatury. Pečoval o ni vzorně a bylo opravdu potěšení se s ním procházet po nově vytvořených prostorách. Archiv obsahoval veškeré práce, které v samizdatu vyšly, a to včetně těch, které jsou psány jen na průklepovém papíře v těžko čitelné kopii. Takovéto texty je archivně velmi složité uchovávat. Protože je v tehdejším Československu StB při domovních prohlídkách zabavovala, tak se jedině jeho přičiněním zachovaly celé edice neoficiálně v samizdatu „vydávaných“, tedy ručně přepisovaných knih. Díky Prečanovu úsilí se zachovala česká a slovenská kultura. Navíc Vilém Prečan poskytoval kopie těchto textů i dalším mezinárodním knihovnám a institucím, takže i ve světě se mohli lidé dozvědět, že existuje na úřední moci nezávislá česká a slovenská kultura, že se lidé v Československu nepodvolili, nevzdali a nepodřídili.
Když archiváliemi a samizdatovými texty Vilém Prečan zaplnil celý svůj byt v Scheinfeldu, domluvili jsme se, že využijeme ještě další prostory nedalekého bývalého pivovaru. Protože to bylo staré a poctivé zdivo, tak tam nebylo vlhko, a tedy ideální klimatické podmínky k archivaci textů. Musím vzpomenout i manželku Viléma Prečana Helenu, která byla nejen výbornou hostitelkou, ale zároveň mu pomáhala expedovat v zahraničí vydané knížky zpět do Československa. Bez ní by nikdy svého cíle nedosáhl. Nádherné byly večery, když jsem náhodou přijel na zámek Schwarzenberg a přicházel pak k manželům Prečanovým na návštěvu. Scházeli se u nich také představitelé českého a slovenského exilu a vedli se zde vynikající diskuse nejen o kultuře, ale i o politice a dalších otázkách. Na tomto místě se vytvářela paralelní kultura, kterou nám mnozí ve světě závidí.
Pokud jde o financování dokumentačního střediska, tak hlavní dík patří zejména Georgovi Sorosovi, který prostřednictvím své nadace byl hlavním z mecenášů.
Prečan, který se v těchto dnech dožívá neuvěřitelných osmdesáti let, byl nejen vynikající historik, ale i jedinečný organizátor pašování textů. Staral se o to, aby se rukopisy českého samizdatu dostaly nejen z Československa, ale aby byly v tiskárně Mayer v Scheinfeldu vytištěny a znovu již v mnoha kopiích neoficiálně zaslány, tedy pašovány, zpět do Československa. Vilém Prečan k tomu dovedně využíval síť diplomatů především z Německa (zejména Wolfganga Scheuera), ale i pracovníků kanadské ambasády, například Petera Backewela a dalších. Aby se díla zde zakázaná, tvorba pronásledovaných spisovatelů, dostala za hranice, tak pošta musela fungovat oboustranně. O to se zase tajně starala zejména Jiřina Šiklová, která byla hlavní poštovní adresou v zemi. Ale byli zde samozřejmě i další disidenti v Praze, ale i v Brně a v Bratislavě a v řadě malých českých měst. I díky tomu jsem se dozvěděl o mnoha lidech zapojených do odporu proti komunismu, kteří by mi za normálních okolností zůstali utajeni. Byla to pro mě prostě taková „vzdělávací“ činnost.
I díky tomu jsem se poměrně rychle orientoval po sametové revoluci v české a slovenské kultuře a mohl jsem pomáhat i prezidentovi Václavu Havlovi.
Po znovudobytí svobody se celá sbírka Československého dokumentačního centra přestěhovala do Prahy a dnes je v Oettingenském paláci v Josefské ulici na Malé Straně a je k dispozici historikům i těm, kdo studují kulturu této země. Vilém Prečan tedy nadále neúnavně pokračuje ve svém historickém poslání.
Musím připomenout i jeho dřívější práce historické, například jeho vynikající knihu o Slovenském národním povstání. Jako první v ní popsal pravdivě jeho historii a dostal se do nemilosti vládnoucí komunistické strany. Kniha byla pochopitelně zakázána. V posledním roce pobytu v zahraničí vydal korespondenci Václava Havla s exilem. Vilém Prečan také zastupoval českou historickou obec na četných mezinárodních konferencích, navázal styky například s kanadským historikem a bohemistou Gordonem H. Skillingem, spolupracoval s Janem Vladislavem, Pavlem Tigridem, Škvoreckými v Torontu a samozřejmě i s Listy v Římě.
Mohl bych ještě vyjmenovat mnohé jeho další práce, ale dnes mu chci především blahopřát k jeho narozeninám.
Jsem přesvědčen, že pozdější generace znovu a ještě více než dnes ocení Viléma Prečana jako jednu z nejdůležitějších postav české historiografie, uvědomí si především jeho nesmírné zásluhy o záchranu prací české a slovenské literatury, které by se bez jeho neúnavné starosti neměly jak uchovat. To, že tato literatura byla jeho zásluhou na Západě tisknuta a potom pašována do vlasti, nesmírně povzbuzovalo občany tohoto státu i tvorbu těch autorů, kteří se nechtěli komunistickému režimu v žádném případě podřídit. A spisovatelé hráli vždy v našem národě nesmírně důležitou roli.
Doufám, že jednoho dne bude na zdi Národního muzea stát nápis: „Vilém Prečan se zasloužil o českou kulturu.“
Kdo je Vilém Prečan
Narodil se 9. ledna 1933 v Olomouci. Jako historik se zabývá především moderními českými dějinami. Podílel se například na vydání sborníku dokumentů Sedm pražských dnů, 21.–27. 8. 1968, za což byl komunistickým režimem pronásledován. V 70. letech pracoval jako topič a vrátný, v roce 1976 emigroval do SRN, po pádu komunismu se opět vrátil do vlasti, kde vědecky a pedagogicky působí.
Co je Československé dokumentační středisko
Československé dokumentační středisko nezávislé literatury (ČSDS) založila skupina kulturních pracovníků československého exilu (Jiří Gruša, František Janouch, Josef Jelínek, Ivo Kunstýř, Ivan Medek, Jiří Pelikán, Vilém Prečan, Karel Schwarzenberg, Pavel Tigrid, Jan Vladislav a Ľubomír Ďurovič) v březnu 1986 v německém Hannoveru. Středisko shromažďovalo, vydávalo, kopírovalo samizdatové i exilové dokumenty. Distribuce zpět do Československa se mnohdy podobala scénám ze špionážních filmů. Používalo se například i auto s tajnou schránkou v kufru. Prvním předsedou spolku byl Jan Vladislav, vedoucím střediska byl od počátku historik Vilém Prečan. Ten se stal v lednu 1994 Vladislavovým nástupcem v předsednické funkci. Středisko sídlilo na hradě Schwarzenberg u Scheinfeldu. Po pádu komunismu začalo vyvíjet činnost i v Česku, kam byly postupně převezeny veškeré sbírky. Ty jsou dnes součástí knihovny Národního muzea. Středisko nadále působí jako obecně prospěšná společnost.
Mladá fronta DNES, 5. 1. 2013, rubrika: Názory, str. 11
