Schwarzenberg: Babiš nákazu využil, Hamáček může jenom přikyvovat

Bývalý šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg zažil protektorát, komunistický puč i emigraci. K tomu, že vláda včera omezila pohyb lidí, říká, že politiky vždycky bavilo občany zavírat. Vládní opatření považuje za přehnaná a především mu vadí, že hlavní politickou roli v boji s koronovirovou nákazou hraje premiér Andrej Babiš, zatímco ministr vnitra Jan Hamáček má podle něj dovoleno jen přikyvovat.

Máte strach?

Z čeho?

Z nákazy.

Ne. Buď se nakazím, nebo ne. A když se nakazím, tak se buď nevyléčím… No, to by byl ve dvaaosmdesáti letech očekávaný výsledek. Tak proč se mám bát?

Bojí se podle vás Češi až moc?

Nevím, jestli se opravdu bojí. Konzultoval jsem ale s lékaři opatření, která vláda zavádí, a řekl bych, že jsou sice nutná, ale to, co se děje ze strany státu, je poněkud přehnané. Je to takové to podle latinského pravidla, že něco dělají, aby se vidělo, že něco dělají. Je to trošku politická šou.

Tento typ krize by měl mít na starosti ministr vnitra. Ale ubohý Hamáček je tak vytlačený. Babiš se toho chopil, aby vynikl jako veliký manažer, který všechno zvládl sám. Vůbec nechci tvrdit, že se nemají zavádět protikoronavirová opatření, ale na druhou stranu, virus je už tak rozšířený po celé zemi, tak proč musí být uzavřené hranice? To se prosím pěkně ptám.

Možná proto, že je důležité, aby se šířil pomalu. Aby nakažených přibývalo v co nejdelším časovém úseku a nebylo najednou tolik nemocných, protože pak by nestačili zdravotníci, ventilace ani lůžka. 

Doufám, že tento návrh přijme i pan vir. Ale nejsem si tím úplně jist. Jestli se průběh rozšiřování nákazy zpomalí, nevím. Přeji ale vládě tento veliký úspěch. Když se to vládě podaří, tak jí poblahopřeju.

Kolik máte roušek?

Žádnou.

Chodíte ven?

Trošku jo. Pajdám, proto chodím poměrně málo. Stal jsem se člověkem pajdavým. Jsem horší než prezident.

Mimochodem, plní podle vás Miloš Zeman v současnosti dobře roli prezidenta? Je podle vás dostatečně vidět?

Nesleduji ho nějak cíleně, ale zaznamenal jsem, že trošku utlumil svou činnost. On je ale taky v nepříjemné situaci. Jeho nejužší spolupracovníci přes zákaz vesele vyrazili do Číny, a když se vrátili, uběhl nějaký čas, než se vydali tam, kam měli hned jít, tedy do izolace. Nejvyšší úředníci prezidenta nedbají přepisů.

Taky to nerad dělám. Taky nemám rád předpisy. Ale sice bručím a nadávám, ale udělám to. Oni si ale vesele vyjeli. Těší mě, že se nenakazili, přesto je to ale divný přístup. Samozřejmě pan prezident tím zhoršením vztahů s Čínou poněkud trpí. Teď Číňané zrušili velké mezinárodní setkání, na kterém měl být i náš prezident. A myslím, že se na to Miloš Zeman velice těšil. Možnosti jeho politiky se ale v tomto směru zkrátka trošku omezily.

Na Facebooku jsem zaznamenala tuto poznámku: „Miloš Zeman je teď jako Bůh. Jeho existence je čistě otázkou víry.“ Mě by váš názor na jeho současné vystupování zajímal už proto, že jste s ním o post prezidenta bojoval. Co vy byste na jeho místě dělal jinak?

Podívejte se, já a Miloš Zeman zajisté máme poněkud odlišný postoj k tomuto úřadu. On to interpretuje po svém. Já to vnímám tak, že ústavní meze prezidentské funkce považuje, řekněme, za gumičky, které se dají vždy natáhnout. Máme odlišný názor na funkci prezidenta, v mnoha pohledech máme odlišný názor. To by bylo na samostatné interview.

Mě jen zajímá, jestli má prezident Zeman víc vystupovat, mluvit k veřejnosti, uklidňovat ji. Třeba jako slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.

Čaputová je mladá zdravá žena. Zeman je starej dědek. Sice mladší než já, ale se zdravotními obtížemi. Má právo příliš nevystupovat. Je přece jen v nedobrém zdravotním stavu a neměli bychom ho štvát činnostmi, které překračují jeho síly.  

Tím se vrátím k Andreji Babišovi, který vypadá, že má sil hodně. Proč mu nevěříte jeho snahu koronavirovou nákazu zastavit?

Ne. Jasně že to chce zastavit. Ale je inteligentní a samozřejmě celou tuto situaci využil, aby se sám jako velký krizový manažer představoval české veřejnosti. Ale jinak si myslím – tedy spíš doufám –, že vše, co dělá, dělá i s dobrou vůlí a na základě svého svědomí. Že nákazu ale využil, je jasné.

Důkazem je už zmíněný Hamáček, který to skutečně měl mít na starosti a Babiš ho úplně vytlačil. Hamáček může jenom přikyvovat. To už je ale tragický osud předsedy ČSSD.

Ale copak teď nepotřebujeme v čele krizového manažera? 

Jo. Potřebujeme. Ale Babiš se toho prostě ujal, ačkoli to měl být úkol ministra vnitra. My teď jen můžeme doufat, že bude úspěšný.

Vadí vám, že Babiš tohle pravděpodobně zkusí zúročit?

Nevadí. To by udělal každý politik na jeho místě. Nevadí mi to, baví mě to.

Italové nám vzkazují, ať všechno, s čím vláda přijde, plníme, jinak dopadneme jako oni. Já si z toho dedukuji, že vládní opatření jsou adekvátní situaci.

Kteří Italové?

Mluvím o lidech, kteří v tom žijí. Třeba v Deníku N vyšel rozhovor s manželi, ona Češka, on Ital, kteří žijí na severu Itálie. Mají zákaz vycházení a popisují, jak italská vláda zavedla první opatření a lidé to nebrali vážně. Já přece také doufám, že česká opatření budou účinná. Vůbec nepochybuji o tom, že jsou potřebná.

Mnozí lidé reagovali mimo jiné i tak, že v poslední době ve velkém nakupovali zásoby. Máte tady na Dřevíči dostatek jídla? 

Dostatek. Jsme tu na samotě a nějakou dobu bychom to obléhání vydrželi.

Má tato situace něco společného s válečným stavem?

Ono to imituje válečný stav.

Ptám se vás jako člověka, který se narodil na konci hospodářské krize, zažil protektorát, osmačtyřicátý rok, zabavení rodového majetku, emigraci. Možná máte tím pádem větší nadhled.

To nevím, jestli mám nadhled. Za války to bylo něco jiného. V jedné věci to bylo mnohem lepší – drželi jsme při sobě. A taky si pamatuji, že v Čimelicích byl kostel úplně plný lidí a my jsme tam zpívali Hospodine, pomiluj ny. Všichni dohromady.

Ale ta vzájemnost tu teď taky je. Lidé si nabízejí pomoc, organizují podporu pro staré a opuštěné lidi. Možná že jste to tu jen nezaznamenal.

Tak to je hezké. To je bezvadné.

Kdo je solidární s vámi?

Naďa. Ta mi vaří a uklízí a víc nepotřebuji.

Abych to pochopila: říkal jste, že opatření jsou přehnaná. Co tedy, kromě zavírání hranic? Jak hodnotíte, že vláda omezila pohyb lidí?

Nesmíte zapomenout, jakou radost lidem udělá, když nad někým jiným vykonávají moc. Já bych například chtěl být policajt, který koho chce, toho si zavře. To je přece potěšení. Ano, zavřít lidi je potěšení. Něco jim nařizovat, když oni se podle toho musí řídit. To je to největší potěšení, co můžete zažít. Těch zákazů je příliš. Snad mě ale lékaři poučí, že je to nutné.

Lékaři na to teď asi nemají čas. Hlavně tedy ale nemají roušky. Jak hodnotíte, že na konci ledna se opozice, konkrétně poslanec ODS Bohuslav Svoboda ptal ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, jestli stát pro lékaře ochranné pomůcky má a dostalo se mu ujištění, že ano? Přitom někteří lékaři nemají nic, někteří mají pár kusů, mnozí z těch, kterým je nad šedesát let, údajně uvažují o zavření ordinace. A většina lékařů je zoufalá z neinformovanosti a špatné distribuce pomůcek.

Prostě měl pan ministr špatnou informaci. Nechť si zajistí kompletní a správné informace. Ale víte, informace, to byl vždycky problém.

To říkáte jako bývalý šéf diplomacie?

Ano. Je-li někde nějaká slabina, dotyčný se to pokusí, pokud možno, zakrýt. Je to normální lidská reakce.

U ministra zdravotnictví bych nečekala, že bude zakrývat, že chybí ochranné pomůcky. 

Ale podívejte se, takhle to prostě chodí. Před tiskovou konferencí se zeptá sekčního šéfa, jak to vypadá s ochrannými pomůckami. A ten mu odpoví: „Yes, pane ministře. Máme dostatek.“ A že by se dotyčný sekční šéf běžel podívat do všech skladů, to je dost nerealistické. Ani ministr, ani sekční šéf netušili, nakolik to vybuchne.

Viděli to kolem sebe, v okolních zemích. Nebo narážíte na to, že Čína skutečné počty nakažených tajila?

Samozřejmě. Každý se to snaží tajit, dokud to není takhle otevřené. Nikdo si nepřipustí, že v jeho hře je problém. V politice, ať už jde o Čínu, či Česko, se setkáváte s lidmi, kteří nejsou svatí. Vždyť to je normální.

Váš stranický kolega a bývalý ministr zdravotnictví Leoš Heger Deníku N řekl, že co se týče vlády, není co kritizovat. Takže s ním souhlasíte?

Leoš Heger je pro mě autorita. Já nejsem schopný udělat takový úsudek jako on, neboť na rozdíl od něj nejsem lékař. A nerad posuzuji něco, čemu hovno rozumím.

Vaše žena je taky lékařka. Nekonzultovali jste to spolu?

Ona to vidí asi spíše skepticky. Ale jak měla tu nehodu, už dávno není úplně aktivní lékařka. Vždyť je na vozíčku.

O to přece nejde. Pořád se na to může pohledem lékaře může dívat.

To ano. Ale já jsem se jí na to moc neptal. Ona žije ve Vídni.

Lékaři jsou nervózní z toho, že nevědí – a nikdo to neví –, kdo kromě Romana Prymuly je v expertním týmu předsedy vlády. Považujete za selhání, že Andrej Babiš v tomto nehraje otevřené karty?

Ale má on opravdu ve svém týmu ještě někoho jiného? Podle mě se spoléhá jen na Prymulu a vystačí si s tím. Jinak vynikající (Marek) Prchal jenom využije, co Prymula nebo premiér řeknou, a promění to v bernou minci public relations. Bylo to krásné, když se Babiš s Prymulou před několika dny oblékli do plášťů a probíhali sklady, ve kterých kontrolovali, jestli máme všeho dostatek. To bylo zajímavé.

Dneska jsem viděla fotku, jak Andrej Babiš sedí u šicího stroje ve fabrice, kde se šijí roušky.

A šije nějaké i on sám? Víte, infekce je tragédie. A tragické je, že tolik lidí zemře a aktivní vláda na tom vydělává. Ale ono to tak není jenom u nás. Já v zemích okolo nežiji, ale slyším, co se děje třeba v Rakousku.

Nakonec je ale asi dobře, že v takové nouzové situaci nám velí silní lídři, ne?

Někteří lidé si to myslí. Jenže všechno, co vede k přílišné víře v politiky, je negativní jev. Člověk má být k politikům vždycky skeptický.

Pokud si myslíte, že lidé nemají věřit politikům, tak se konkrétně vám musela v minulosti dost špatně dělat předvolební kampaň.

Snad jsem dělal blbou kampaň. No, vždyť jsem taky prohrál. Víru v politiky jsem zažil dvakrát. V Rakousku a v Německu, když tam lidé věřili führerovi. Věřili jeho dobrotivým očím. To, co se pak dělo, byla už jiná otázka.

A u nás v mé generaci mladí lidé, svazáci věřili komunistům. Oni byli opravdu přesvědčeni o svaté pravdě komunismu. Někteří se z toho nakonec vyléčili. Skutečně si myslím, že lidé nemají politikům věřit. Věřme pánubohu, nikoli politikům.

Co byste lidem řekl, kdybyste byl teď prezident?

Berte nemoc vážně, starejte se o staré a více ohrožené lidi, kteří mají třeba cukrovku. A nepropadejte panice. Takové nemoci se vždycky po několika desetiletích objeví. Dejte pozor a dbejte pokynů, které vám ministerstvo zdravotnictví dává. A hlavně se starejte o ty osamělé.

Vy se tu necítíte osamělý?

Ne. Opravdu ne. Teď nemůžu dělat mejdany, to je samozřejmě jasné. Ale v Praze se už teď taky nekonají. Nejvíc trpí ti mladí, protože nemohou chodit do hospod, do kaváren. Popravdě, kdybych žil v Praze, asi bych si zoufal. Tady ne.

Co to podle vás se společností udělá, když teď budou lidé většinou zavření doma?

To nevím. Slýchám ale, že lidé očekávají, že se za devět měsíců bude rodit spousta dětí.

Co očekáváte vy?

Já už asi neplodím, takže to není moje starost.

Spíš jsem myslela, jestli si lidé nějaké věci uvědomí. Třeba to, že teď sice mohou celé dny komunikovat po sítích, ale najednou jim osobní kontakt začne chybět. 

Lidé se málokdy poučí. Co se týče sítí, pokud lidé tento kontakt mají, je to lepší, než když nemají žádný. Ale někdy je skutečně dobré lidi navštívit. Babička někde sedí osaměle a třeba se i s počítačem naučí, ale přece jen by vnoučata občas ráda viděla osobně.

Ale jestli se lidé poučí, změní… Jsem v tom skeptický. Zažil jsem to za války a zažil jsem to v osmašedesátém, jak se lidé v krizové situaci chovají báječně. Když ale krize skončí, všichni zase upadají do starých zlozvyků. My nejsme svatí a musíme to pochopit. Chováme se pochybně a je to normální. V Česku, v Rusku i v Německu.