S miminkem do Sněmovny

* Jak vám mám vlastně říkat: postaru paní Radová, nebo nově Kaslová?

- J. K.: Teď už paní Kaslová a doufám, že to tak zůstane. V parlamentu ovšem zatím zůstávám z organizačních důvodů vedená pod R. Takže například po levici mám Davida Ratha.

* Už jste si s ním stihla ostřeji vyměnit nějaký ten názor?

- J. K.: Měli jsme zatím tu čest podat si ruku a pozdravit se. Byl milý a galantní. Opravdu.

* Voličům jste možná změnou jména udělala v hlavě trochu zmatek. Neuvažovala jste, že byste si pro politiku nechala původní jméno?

- J. K.: Uvažovala, ale nakonec se rozhodla, že zůstanu-a ráda-konzervativní.

* Na konzervativní političku ovšem startujete politickou kariéru celkem netradičně, jste v pátém měsíci těhotenství. Kdy se má miminko narodit?

- J. K.: 27. listopadu.

* Miminko je plánované?

- J. K.: Je chtěné, ale ne úplně plánované. Prostě to tak přišlo a oba máme s manželem radost. Ve chvíli, kdy jsem se to dozvěděla, ani nebylo jasné, zda se stanu poslankyní. Bylo to v době kampaně a nechala jsem to osudu. Prostě to takhle dopadlo a hned po zvolení mi doma rodina a přítel řekli, že mně pomohou. Takže nemám strach.

* Napadlo vás na chvíli něco ve smyslu: Proč to miminko přišlo zrovna teď? Nějaký moment obavy, jak to všechno bude?

J. K.: Malinko jsem obavu měla. Abych nezklamala, aby si někdo nemyslel, že jsem si naplánovala, jak se dostanu do parlamentu a hned půjdu na mateřskou. Tak jsem všechny ujistila, že mateřskou ani neplánuju,pokud budu v dobrém stavu.

* Co vám řekli pánové Schwarzenberg a Kalousek?

- J. K.:Pogratulovali mi s tím, že je to radostná událost.

* Jak bude manžel miminko zvládat?

- J. K.: Věřím, že skvěle. Navíc je lékař, takže budu mít o něco méně strachu.

* Počkejte - položila jsem tu otázku takto schválně, protože poslankyně, které měly dítě, si stěžovaly, proč se všichni ptají jen jich, jak to budou zvládat, a neptají se poslanců mužů,  jimž se taky narodilo dítě. Chápu vaši odpověď správně tak, že manžel zůstane doma?

- J. K.:To ne, primárně se budu starat já jako matka. Už proto, že chci kojit.

* Jste zkrátka konzervativní.

- J. K. : A hlavně mám podporu mé maminky, manželovy maminky a počítám s paní na hlídání.

* Budete se stěhovat do Prahy, nebo dojíždět z Plzně?

- J. K.: Určitě zůstanu v Plzni, takže budu dojíždět. Doufám, že to budu zvládat a že těhotenství neznamená zákaz řízení.

* A potom? Po šesti týdnech se chystáte naplno do práce?

- J. K.: Nevím, jak to půjde, ale ráda bych. Zkusím si naplánovat dny, kdy musím být v Praze a kdy ve své regionální kanceláři a snad budu moci pracovat i z domova.

* Už jste si obhlédla kancelář, zda v ní budete moci mít miminko jako některé vaše předchůdkyně?

- J. K.: Jen jednou, ještě jsem neměla čas se tam zabydlet. Nemám zatím ani asistentku. Mám kancelář společně s jednou kolegyní, ale nerada bych s dítětem někoho rušila. Takže kdybych mohla dostat samostatnou kancelář, a taky pokud dostanu povolení mít občas dítě ve Sněmovně, tak bych toho využila, ale beru to spíš jako nouzové řešení. Nejspíš budu mít nárok na náhradní byt a s miminkem bude chůva, která mi ho vždy přiveze na kojení.

* Říkáte si někdy, jaké by to bylo, kdybyste mohla být celý rok jen s ním?

- J. K.: Tak v té situaci teď prostě nejsem, to třeba u druhého, u třetího… Navíc jsem aktivní, mám ráda věci vyvážené, takže snad půjde nějak spojit dohromady práci i miminko. Možná budu mluvit jinak, až ho budu držet v náručí, možná mám velké oči, ale pokud mě nečeká nějaká velká odluka, kdy by dítě muselo být týden beze mě, tak snad se to dá zvládnout. Uvidíme.

* Když už je řeč o Plzni, máte ve svém životopise uvedená plzeňská práva. Jak moc jste zrovna na tuhle kolonku hrdá?

- J. K.: Jako každý vysokoškolák, který si projde léta studia…

* No právě že každý ne.

- J. K.: Vím, myslela jsem sebe a své spolužáky, co jsme studovali pět let. Pak jsem byla tři roky koncipientkou a absolvovala advokátní zkoušky. Takže z tohoto hlediska jsem na tu školu hrdá. Je mi samozřejmě líto, jakou pověst nyní má. Vtipkuje se o tom a každý se na to ptá, což mě mrzí, ale to už je pak jen na konkrétním člověku, zda se to s ním poveze, nebo ne. Když nastupujete do advokátní kanceláře, navíc do kanceláře s mezinárodním renomé, procházíte několika koly pohovorů nebo testů, jak se stalo mně. Tam už se pozná, zda za někým je studium, nebo není.

* Do školy jste chodila též na Tchaj-wanu, jak jste se tam dostala?

- J. K.: Tatínek zastupoval Škodu Plzeň při české hospodářské a kulturní kanceláři. Bylo mi jedenáct, když jsem na Tchaj-wan odcestovala s rodiči a sestrou a nastoupila do tamní americké školy.

* Byl to úplně jiný svět?

- J. K.: Tatínek vždycky hodně cestoval, stavěl vodní elektrárny, takže jsem byla trochu zvyklá. Když mi bylo šest, žili jsme v Etiopii, bohužel tehdy jen krátce, protože maminka dostala žloutenku a museli jsme se vrátit. Tamní podmínky byly divočejší, byli jsme rádi, že máme zděný dům, ale pro mě coby šestiletou blonďatou holčičku to byla úžasná zkušenost. Když jsme přijeli, ve vesnici se kolem nás seběhli černoušci a my jim rozdávali třeba tužky nebo propisky a oni na ně nevěřícně koukali... Měla jsem tam kamarádku z Gruzie, domlouvaly jsme se spolu rusky. Bylo to sice krásné, ale, jak já říkám, trochu nebezpečné.

* A ten Tchaj-wan?

- J. K.: Ten byl náročnější, protože jsem už musela chodit do školy. A přestože jsem anglicky uměla velmi slušně z jazykového gymnázia, tak když jsem přijela do tamní školy, nerozuměla jsem vůbec nic. Rodiče pracovali od rána do večera, takže můj denní režim vypadal zpočátku tak, že přijeli domů v jedenáct a pak teprve jsme začali pilovat slovíčka. Učila jsem se často třeba do dvou do rána a v šest jsme vstávali, to nepřeháním. Ale všichni jsme na tom byli podobně. Ve třídě nás bylo třeba patnáct dětí, jedno z Holandska, další z Číny, Koreje - a vzájemně jsem si rozuměli akorát tak Hallo. Ale důležité bylo, že mi zachutnala asijská a hlavně čínská kuchyně.

* Škola tam byla lehčí než tady?

- J. K.: Jak se to vezme. Americká škola koncipuje látku úplně jinak. U nás se probere hodně učiva, děti jsou vzdělané, ale je to formou takového memorování. Tam jsem se učili hrou, ve fyzice jsme dělali spoustu pokusů, které jsem si dokázala mnohem snáz zapamatovat. Z tohoto pohledu to pro mě bylo příjemnější, i když jazyk mi to zpočátku dost komplikoval.

* Co vám to dalo?

- J. K.: Asi umění komunikace. Byly chvíle, kdy jsem nerozuměla a musela přesto navázat kontakt. Nebát se, domluvit se. Spoléhat sama na sebe.

* Po právech jste začala studovat ještě další vysokou školu - proč?

- J. K.: Chtěla jsem si rozšířit rozhled o veřejnou správu, studovali ji kamarádi a přišlo mi to fajn. Ale momentálně mám přerušeno, protože jsem nestíhala. Hlavně kvůli kampani.

* Moc nechápu, co vede právničku z americké firmy, že si začne rozšiřovat obzory ve veřejné správě a v politice. Proč ta odbočka?

- J. K.: Neřekla bych odbočka, spíš paralela. Ještě před rokem jsem se rozhodovala, kam dál, chtěla jsem do zahraničí. Kdybych byla lékař, bylo by to snazší, protože ten může kamkoliv, uznávají se různé zkoušky. V mém případě toho moc nenabídnete. Mohla bych jen do anglicky mluvících zemí, ale anglo-americký právní systém je naprosto jiný než ten, který jsem studovala. Takže jsem se nakonec utvrdila v tom, že zůstanu tady. Ale řekla jsem si, že bych se měla aktivně zapojit a být užitečnější než se jen soustředit na svůj soukromý život.

* Počkejte, jak to přijde, takovéto šlechetné rozhodnutí?

- J. K.: Jezdila jsem po světě a pořád říkala, jak je to kde lepší. A loni jsem se takhle dohadovala s přáteli, kteří se angažují v politice, a oni mi povídají: Ty nemůžeš nic kritizovat, sedíš v advokátní kanceláři a nic neděláš, takže mlč, nebo pojď něco dělat.

* Co jste jim kritizovala?

- J. K.: Nelíbilo semi, co udělal jeden jejich politický představitel, nechci jmenovat, ale dost jsem s ním nesouhlasila.

* Před rokem? Tak to bych si tipla třeba na Mirka Topolánka.

- J. K.: Na to bych neodpovídala a je to konec konců jedno. Ale blížily se volby, a tak jsem si stáhla všechny volební programy a uvědomila si, že tady není žádná strana, které bych chtěla dát svůj hlas. No a pak se objevila TOP 09.

* Můžete už srovnat svět v advokátní kanceláři a svět v politice?

- J. K.: Celkem snadno. Typ advokacie, který jsem dělala já, spočíval v tom, že jsem několik dnů až týdnů strávila v uzavřené kanceláři s šanony a dělala právní audit. Za tu dobu jsem potkala maximálně dva kolegy. Bavilo mě to, ale styk s lidmi je minimální.

* Chápu, že kampaň s panem knížetem je trochu jiné kafe.

- J. K.: To je. Jezdili jsme například po hospodách a překvapilo mě, kolik lidí se s námi chtělo bavit. Samozřejmě mnozí se chtěli vidět hlavně s knížetem, podat si s ním ruku a poklábosit.

* Musela jste sama sebe prodávat, přesvědčovat kamarády, ať vás volí?

- J. K.: Ne, chtěla jsem původně osobnější kampaň, ale nakonec jsem zůstala u vlastních internetových stránek. Ani to není úplně levná záležitost. A říkala jsem si, že to dělám poctivě a chodím po těch hospodách…(směje se)

* To rozhodně. Dokážete vyčíslit, na kolik vás kampaň přišla? Zda to bylo v tisících, v desetitisících?

- J. K.: Určitě v těch desetitisících. A to jsem neměla nic extra. Myslím, že jsem neměla ani vlastní billboardy… No neměla, protože to bych asi věděla.

* Polepšila jste si finančně coby poslankyně?

- J. K.: Plat jsem ještě nedostala, ale zatím to vypadá, že si spíše pohorším.

* Jaké jsou vaše první dojmy z politiky?

- J. K.: Všichni jsou zatím milí a příjemní.

* Žádná špína?

- J. K.:Tušila jsem, že se zeptáte, ale zatím nic takového. Pokud nepočítám to, že se ozve někdo, s kým jsem se sedm let neviděla a nebylo to ani tehdy úplně přátelské - to člověk trochu tuší, že je to účelové.

* Žádné invektivy na ženu a na blondýnku k tomu?

- J. K.: To spíš novináři takhle vtipkují, ale proč ne, je to prima odlehčení. Zrovna dnes mě zastavil pán na parkovišti a ptal se, jak to, že nemám parkovací kartičku poslance. Vysvětlovala jsem, že jsem ji ještě nedostala, a on odpověděl, že je to asi tím, že jsem blondýna. Beru to s humorem.

* Vyhrála jste v anketě Miss parlament - je to příjemné, nebo spíš na obtíž?

- J. K.: Neberu to tak ani tak, vlastně jsem na to už zapomněla, ani jsem průběh ankety nesledovala. Výsledek mě potěšil, ale do politiky to nepatří. Určitě to nebudu nijak dál prožívat.

* Bývalá poslankyně Kateřina Jacques tvrdí, že v politice jsou jen dva druhy žen: extrémně aktivní a výkonné, anebo naopak extrémně pasivní a neprůbojné. Kamse zařadíte vy?

- J. K.: Aktivní jsem, ale někam se tlačit za každou cenu není můj styl. Takže doufám, že budu něco mezi.

* Moc nedoufejte, podle Jacques nic mezi není.

- J. K.: Ale já nemám ráda extrémy, mám ráda věci vyvážené.

* Máte, koukám, ráda také slovo„vyvážené“.

- J. K.:To se omlouvám. To je z toho horka.

* Nemusíte se omlouvat. Jen jsem si všimla.

- J. K.: Mám ráda kompromisy. Naopak nemám tolik ráda extrémy. Nic není jen černé a bílé. Teď přemýšlím, jaké je synonymum pro vyváženost…

* Třeba soulad.

- J. K.: Třeba, i když soulad nemusí být vždy vyvážený. Zkrátka střed těch vah, to je nejlepší pro všechny strany a to mám ráda.

* No, snad vám to v té politice vydrží. Ještě jeden citát od Kateřiny Jacques: některé strany prý používají ženy jen jako hlasovací stroje, jako nálepku pro vytváření vlastní image. Když jsem viděla kalendář kandidátek za Věci veřejné, který nafotily, taky mě to trochu napadlo.

- J. K.: Nemohu hodnotit ostatní strany. Nás bylo na kandidátce hodně, asi 35 procent. A do vedení Sněmovny teď TOP 09 vyslala zkušenou Vlastu Parkanovou. Rozhodně nemyslím, že by zrovna ona byla nálepka a hlasovací stroj.

* A kdo je vlastně skutečným šéfem vaší strany? Říká se, že je to pan Kalousek, zatímco kníže je jen ta populární nálepka.

- J. K.: Na tohle se mě lidi často ptají. Odpovídám tak, jak to cítím: Není to ani ten, ani ten. Jsou to prostě dvě osoby, které to mají rozdělené podle toho, kdo čemu víc rozumí. Pan Schwarzenberg třeba zahraniční politice, pan Kalousek zase financím. Oba to řídí svým způsobem a vždycky se musí dohodnout.

* Je to zkrátka vyvážené.

- J. K.: Je to vyvážené, ale nechci to říkat (směje se).

* Těšíte se na svoji první řeč ve Sněmovně? Na objektivy novinářů, poloprázdný sál, v něm bude zbytek poslanců šustit novinami a bavit se a semtam k vám doletí nějaká invektiva?

- J. K.: No, nenazvala bych to těšením. Určitě budu mít trému, ale snad to zvládnu. Vyčkám, až bude opravdu příležitost.

* Třeba až se bude projednávat zrušení tabulkových platů pro lékaře, mezi něž patří i váš manžel - budete hlasovat pro?

- J. K.: Lékaři se trochu právem bojí, aby jejich šéf neuplatňoval subjektivní kritéria. Takže musí být dána jasná pravidla a to je ještě na dlouhá jednání. Pak bych byla pro. Ale není možné, aby někdo bral méně jen proto, že se šéfovi líbí méně než druhý nebo že s ním nechodí po práci na pivo.

* Jak na ten návrh reagoval váš manžel lékař?

- J. K.: Ještě jsme to nestačili probrat. Měli jsme svatbu, řešili cukrárnu, hotel, kněze… Politiku jsme trochu odložili.

* Mimochodem, volil vás?

- J. K.: No určitě! Tedy aspoň doufám, byl volit se mnou, tak snad nevytáhl jiný lístek.

* Prý sbíráte historické kočárky - takové ty pro panenky, nebo velké?

- J. K.: Velké. A vesměs s takovými těmi velkými koly. Mám jich asi dvacet pět. Různě po garážích, po půdách, na chodbách. Rodina už obrací oči v sloup, když přijedu zase s dalším kočárem, zabere to přece jen dost místa. Anavíc… je to prostě pokaždé trochu vrak, který je potřeba zrenovovat. A na to nemám pokaždé dost času, takže zrekonstruované mám čtyři a ty mám doma.

* Kde se vzala tahle vášeň?

- J. K.: Sháněla jsem starodávný kočárek pro sestru k narození jejího chlapečka, tak jsem se začala o kočárky zajímat a zjistila, že neexistuje firma, která by prodávala takové, které by semi na sto procent líbily. Dokonce jsem snila o tom, že budu mít fabriku a začnu kočárky vyrábět. Nakonec jsem jeden starý kočárek nechala sestře zrestaurovat. A od té doby je sbírám. Mám kočárky od těch z 19. století až po prouťáky, v kterých jezdili naši rodiče. Když jsem na to měla čas, vstávala jsem třeba ráno v pět a v šest už byla na nějaké burze.

* Je to solidní investice? Třeba jako do obrazů?

- J. K.: Sběratel obrazů by mi asi řekl, že je to levná sranda. Ale nejlevnější úlovek byl asi za pět tisíc. Rekonstrukce stojí ještě víc.

* A nejlepší úlovek?

- J. K. : To byl dárek od kamarádů, nezrestaurovaný kočárek z konce 19. století, který má teď hodnotu asi tak dvaceti tisíc. Ale ještě mám nějaké v hlavě, takové ty opravdu staré, co mají jedno velké a jedno malé kolo. Zatím mám jen repliku, vyloženě starodávný nemám.

* Miminko bude mít taky nějaký takový?

- J. K.: Doma určitě ano, mám jich dost (směje se). Ale do Prahy na tu dlažbu s kostkami budu bohužel potřebovat nějaký cestovní a sportovní.