Za posledních několik desítek let prodělalo české porodnictví obrovský kvalitativní vzestup. Vznikla sít prenatálních poraden, porody se přesunuly z domácností do porodnic a byl vytvořen kvalitní systémem vzdělávání porodních asistentek a lékařů.
Že má těhotenství a porod také psychologické a sociální dimenze, ví i čeští porodníci. Ani tady nezaspali dobu. Přítomnost otce u porodu je dnes v podstatě samozřejmostí, stejně tak jako méně běžný porod do vody. Ve většině z 94 českých porodnic jsou umožněny většiny alternativních metod porodu, které ženě a jejím blízkým, zpříjemňují prožitek porodu. I přes problémy s financováním, se nám stále daří dosahovat takových výsledků, které nás udržují na světové špičce.
Tím, že se naše porodnictví stalo součástí porodnictví rozvinutých států, slavíme nejenom výše uvedené úspěchy, ale trpíme také problémy. Hrozivý je zvláště vzestup frekvence císařských řezů, kdy se téměř každé čtvrté dítě v ČR rodí tímto způsobem. Kolik porodů je spontánních a kolik je vyvolaných vlastně ani nevíme. V myslích porodníků je stále zakořeněna myšlenka, že se ženě musí nějakým způsobem za porodu pomoci, ať už tlumením bolestivých děložních kontrakcí nebo zkracováním doby porodu. Nakonec se našim porodníkům nemůžeme ani moc divit. Pokud se to nestalo jemu osobně, tak ví o častých stížnostech a nekonečných soudních sporech pokud není výsledek porodu ideální z pohledu klientky nebo jejího okolí. Troufám si z vlastní zkušenosti znalce tvrdit, že si nikdy rodička nestěžuje na to, že byl proveden císařský řez, ale velmi často na to, že proveden nebyl. I psychologický přístup k rodičce a jejím blízkým za porodu v mnoha z našich porodnic není na žádoucí úrovni. Nelze házet všechny naše porodnice do jednoho pytle, ale rodička stále často bývá objektem porodu bez větší možnosti do jeho průběhu zasahovat než subjektem porodu, který si svůj porod řídí a porodní asistentka jejím rádcem a lékař řeší vzniklé komplikace. Odborné kruhy i laická veřejnost si tyto skutečnosti uvědomují a nutno podotknout, že se snaží hledat účinné řešení.
Nejagilnější v pojmenovávání problémů je skupina porodních asistentek a na ně navázaných laických uskupení, které hledají řešení problémů českého porodnictví zvýšením kompetencí porodních asistentek. Tyto skupiny jsou natolik hlasité, že se ministr zdravotnictví rozhodl řešit zřízením ministerské komise. Úkolem komise je najít konsensus mezi jednotlivými skupinami a vytvořit společný dokument, který by posunul naše porodnictví kupředu. Již z první schůzky vyplynulo, že názory zejména lékařů na jedné straně a radikálních porodních asistentek na straně druhé jsou tak odlišné, že najít shodu mezi nimi se zdá být nemožné. Snad proto se již druhé schůzky lékaři nezúčastnili. Jsem toho názoru, že v tvorbě smysluplného společného materiálu musíme postupovat od bodů, ve kterých je možné najít shodu k bodům, kde najít shodu bude velmi obtížné.
Pryč jsou naštěstí doby, kdy byla porodní asistentka uklizečkou na porodním sále a maximálně pomáhala lékaři s vedením porodu. I u nás jsme zavedli vysokoškolské studium porodních asistentek. V praxi to vypadá asi tak, že vyšetření v prenatální poradně provádí porodní asistentka a lékař pouze ordinuje vyšetření, předepisuje léky a provádí specializovaná vyšetření typu ultrazvuk. I na mnoha porodních sálech platí pravidlo, že porod je práce porodní asistentky a teprve, když vznikne problém, nastupuje se svými kompetencemi porodník. I velká většina předporodní péče je prováděna porodními asistentkami. Příprava na porod, nejrůznějších formy těhotenského cvičení, plavání, muzikoterapie, terapii tancem a dalších způsobů relaxace, je také v jejich kompetenci. Neznám gynekologa, který by proti těmto aktivitám měl jakékoliv námitky. Většina porodních asistentek je se svým profesionálním postavením a kompetencemi spokojena.
Radikální porodní asistentky vidí však vzor pro naše porodnictví v komunitní roli porodní asistentky. To je model, který funguje v některých západních zemích, jako je Anglie nebo Holandsko, ale již více než 50 let nemá tradici v českých zemích. Na tomto bodu se s radikálními porodními asistentkami budou lékaři těžko domlouvat. Zatím nejsou zákonné předpoklady pro změnu našeho porodnického systému. Ten by musel zařadit porodní asistentku mezi pracovníky zajišťující primární péči. Nicméně vše se točí kolem peněž . V době škrtů ve zdravotnictví si dovedu špatně představit financování těchto aktivit z veřejného zdravotního pojištění. Tato centra prenatálního vzdělávání a přípravy na porod jsou v mém chápání porodní domy bez porodů. Nebylo by vhodnější místo často improvizovaných porodů v porodních domech rodit přirozeně ve vstřícných podmínkách s empatickým personálem v porodnicích? V době, kdy díky rapidnímu poklesu porodnosti bude docházet k uzavírání nemocnic, které odvedou méně než 500 porodů za rok je otvírání nových zařízení poněkud zvláštní.
Schodu mezi radikálními porodními asistentkami a porodníky lze nalézt v tom, že pokud dojde k zavedení pravidel přirozeného porodu v porodnici, nebudou mít ženy důvod k obavám z porodu v porodnici a nebudou chtít podstupovat rizika spojené s porodem v domácnosti. Ať připustíme, že porod v domácnosti může být pro zcela zdravou ženu vcelku bezpečný, existují dva zcela nepředvídatelné stavy, které jsou v domácnosti vcelku neřešitelné. Akutní hypoxii plodu za porodu a děložní krvácení ženy, kdy se o život a zdraví hraje řádově v minutách. Toto jsou argumenty, na základě kterých žádný porodník v současné době pro porod ženy v domácnosti nezvedne ruku.
Takže jak pomoci těm několika ženám, které zcela odmítají porod v porodnici? Právo zvolit si místo porodu má každá žena, nicméně kromě rychlé záchranné pomoci není v současné legislativě zakomponováno její právo mít doma při porodu porodní asistentku nebo porodníka. Také si nedovedu představit, že by ředitel nemocnice nařídil porodníkovi nebo porodní asistentce jít zajistit porod ženy v domácnosti. Pokud by se ale ministerstvo zdravotnictví a pojišťovny vskutku rozhodly o „zdravotnickém servisu“ pro domácí porody, přebíralo by tím automaticky zodpovědnost za výsledky těchto porodů, a to si v současné době také nedokážu představit.
Pokud se nám vskutku podaří konsensuální materiál pracovní skupiny pro porodnictví vytvořit, bude obsahovat jen možné a stravitelné pro všechny zainteresované skupiny. Nebude to materiál dlouhodobý, ale řídit se podle něho můžeme třeba rok a za rok se opět může skupina sejít, zhodnotit co se podařilo a co ne a stanovit si další cíle.
V Praze 20. 9. 2012
