Sociální demokraté by rádi posílili státem zaštítěnou regulaci cen. Měla by se týkat například energetiky, vodárenství, telekomunikací nebo bankovnictví. Žádným jiným výrokem tak předseda ČSSD neformuloval ostřeji svůj negativní postoj k tržnímu hospodářství než právě tímto. Může se stokrát zaklínat tím, že je potřebné, aby se působením regulace vytvářelo "správné“ tržní prostředí.
Paroubek nás tak chce vrátit zpět do předlistopadové éry, myšlenkového světa komunistického Raje na zemi. Vzpomínáte? Nebyl sice sunar, ale měl spravedlivou cenu. Nebyla auta, ale měla spravedlivou cenu. To samé banány či pomeranče - dosaďte si laskavě sami. Přitom právě liberalizace cen, kterou jsme nastolili v roce 1991, je zásadním pilířem tržní společnosti, kdy ceny odpovídají nabídce a poptávce, a ne direktivnímu příkaznictví ÚV KSČ, či ČSSD, chcete-li.
To, že v některých oblastech, především v síťových odvětvích, doposud existují regulované ceny, není selháním trhu, ale politiků, kteří doposud nenašli odvahu do těchto odvětví vpustit co možná nejvyšší míru konkurence. Jenom ta je totiž schopna tlačit ceny dolů. V regulovaných odvětvích, v nichž je zisk úzce závislý na administrativně legislativních omezeních, se těžko komukoli vyplatí investovat, a především investovat dlouhodobě. Přitom právě nové investice, šetřící náklady a vytvářející nové kapacity, jsou historicky jediným cenovým tahounem směrem dolů. Snahy ČSSD po větší regulaci cen v teplárenství, elektrárenství či plynárenství tak zákonitě nebudou znamenat nižší ceny, ale naopak. Trh totiž nelze svázat žádným politickým rozhodnutím.
Jiří Paroubek se zaklíná zkušenostmi ze Slovenska. Je to úsměvné - právě příklad našeho východního souseda ukazuje nesmyslnost jeho představ. Robert Fico se snažil o regulaci cen elektřiny mimo burzu před dvěma roky. Nasadil tedy direktivně cenu proklatě nízko tím, že donutil k nákupu za direktivní ceny Slovenské elektrárny. Výsledek byl nakonec takový, že po určité době nakoupil elektrickou energii ČEZ, který se dostal se pod cenu Ficovu. Oponent může namítnout, že Ficovi by trik vyšel, nebýt té zatrolené krize, která srazila ceny energií. Jenže právě to je důkazem, že žádný politik nemůže dopředu plánovat výkyvy hospodářských cyklů, nemluvě o nejrůznějších vnějších okolnostech, které není schopen předvídat, natož ovlivnit.
Burza přináší trh i do regulovaných odvětví
Zcela mimo realitu je pak představa, že za ceny elektrické energie může pražská energetická burza. Trh v ČR je plně liberalizovaný de jure i de facto. Na burze neexistuje žádná cenová regulace. Neexistují dlouhodobé kontrakty na elektřinu nebo hraniční kapacitu, které by blokovaly trh. Značný počet zákazníků mění dodavatele, segment velkých zákazníků je velmi kompetitivní, konkurence roste i na trhu malých zákazníků (domácností) a cena vzniká soutěžením nabídky a poptávky.
Cena elektřiny na trhu je dána variabilními náklady marginální elektrárny při dané spotřebě elektřiny. V ČR je shora omezena cenovou úrovní německého trhu (možnost dovozu), zdola je cena omezena nákladovou křivkou elektráren. Objem nákupů na energetické burze je násobně vyšší, než je spotřeba v ČR, což je dostatečnou pojistkou proti jakýmkoli spekulativním nákupům, a to i ze strany například tak silného dominantního hráče, jakým je ČEZ.
Je to právě burza, která přináší trh i do cenově regulovaného odvětví, a zajišťuje ony "správné tržní ceny“, po nichž socialisté volají. Zcela odpovídá rovněž evropským pravidlům pro obchodování s energiemi a dlouhodobé snaze Evropské komise zavést konkurenční a cenově liberální prostředí i do síťových odvětví. Volání z Lidového domu po větší cenové regulaci tak není jenom proti zdravému rozumu, ale i proti smyslu snah Evropské unie, kterými se ČSSD jinak tak ráda zaštiťuje.
