Slavíme svátek sv. Václava, knížete a dědice České země, Den české státnosti. Od jeho zavraždění uplynulo 1 080 let. Stojíme tu opět a ještě. Spolu s představiteli našeho státu a veřejného života slaví s námi dnes tento svátek vzácní hosté: arcibiskup Tadeusz Kondrusiewicz z Minska v Bělorusku a velký arcibiskup Sviatoslav Shevchuk z Kyjeva z Ukrajiny. Přijeli za námi ze zemí, kde svatováclavská úcta je živá a trvalá. Je dokladem duchovního a kulturního spojení od raných počátků existence našich států. Když se v této těžké době dovoláváme pomoci sv. Václava, prosíme nejen za sebe, ale i za naše bratry a sestry ze zmíněných zemí. Váže nás k nim rovněž mariánská úcta.
Ta nás ovšem především pevně spojuje s Moravou a cyrilometodějskou misií. Bořivojův křest na Velké Moravě je naším vstupem do tehdejšího společenství evropských národů, na který navázal sv. Václav a ukotvil nás na západ Evropy. Stojíme na místě pro náš národ všestranně symbolickém. Zde, v místě mučednické smrti českého knížete sv. Václava, je uchováváno a ctěno Palladium Země české. Podle dobře podložené tradice je to dar sv. Metoděje sv. Ludmile při jejím křtu na dvoře moravského knížete Svatopluka. Je symbolem spolupráce a vzájemnosti mezi Čechami a Moravou. Maria a úcta k ní je společným duchem dvojí linie tradic našeho národa. A jde to ještě dál. Palladium – ochranný štít – zobrazuje Matku Boží s narozeným Kristem v náručí. Kdokoli vidí tento obraz, musí si uvědomit jeho sílu. Chce se nám zvolat Ejhle žena, hle matka, hle život, hle královna v celé kráse a síle lásky. Matka a dítě, jako i úcta k nim a jejich ochrana, jsou základem toho, co nazýváme evropskými hodnotami. Jsou to hodnoty, ze kterých Evropa vyrostla a které ji identifikují.
O naší zemi, která je integrální součástí Evropy říkáme, že je zemí křesťanské civilizace, to znamená té civilizace, která staví na křesťanském základě. Opírá se přitom pochopitelně o Knihu knih, o Bibli, která se člení na Starý a Nový zákon. Starý zákon je knihou židovského národa, kterou křesťané převzali, ale čtou ji v interpretaci Evangelií, tj. Nového zákona. Křesťanství převzalo starozákonní Desatero. Jeho příkazy, které jsou základem lidského soužití, přijímá jako rozumné a přirozené zásady mnoho lidí. Jenže Desatero ani jeho jednotlivé příkazy nelze vytrhnout z kontextu celé Bible, protože jim pak není možné plně porozumět. Desatero totiž postrádá platnost bez víry a úcty k Bohu, jako i k člověku. Bible vyžaduje od člověka, Božího obrazu, soudnost a lásku, která v sobě obsahuje také soucit. Bez soucitu není ani spravedlnost. Bible nebyla darována loutkám, či robotům, ale myslícímu a svobodnému člověku, který přijímá principy, Boží zjevení, ale i reflexi nad dějinami vyvoleného národa, přebírá zkušenost o Božím díle a lásce k člověku žijícímu v odpovědnosti. Člověku, který zápasí o dobro a varuje se zlovůle, tj. hříchu. Biblický pojem hřích etymologicky znamená vinu a dluh vůči Bohu a bližním. Staroslověnské grech je etymologicky chyba (při volbě směru), sejití z cesty, zabloudění.
V Bibli se dále dozvídáme, že přes všechnu slabost a hříšnost Bůh člověka miluje a chce jeho záchranu. Ten, kdo ji přináší, Ježíš Kristus, je v Evangeliu nazýván Dobrým pastýřem. Kristus sám o sobě tak mluvil. Obraz dobrého pastýře vyrůstal ze zemědělské a nomádské civilizace a celou svou silou oslovoval jeho současníky. Oslovoval by ovšem i lidi antické doby žijící před křesťanstvím, protože v nejstarším řeckém textu je pro slovo dobrý užito slova kalos-krásný a v hebrejském originálu slova tóv-dobrý, jedinečný, krásný. Ideálem antiky, z jejíhož pokladu jsme mnohé vstřebali, bylo Kalos kai agathos – krása a dobro.
V Krista, Dobrého pastýře, pravého Boha a pravého člověka, věřil sv. Václav, protože byl křesťan, přijal svou víru a vyznával ji týmiž slovy, kterými ji za chvíli budeme vyznávat i my. Pro ty, kdo nejsou obeznámeni s liturgickou či náboženskou řečí, uvedu jako vysvětlení Vyznání víry v řeči současného člověka a ocituji slova paní Jiřiny Jiráskové: „Vím, že Kristus je Boží Syn, protože nikdy nikoho nepodrazil a neudělal žádnou hloupost.“ Ano, tedy i hloupost, především zaviněná hloupost, je hřích.
To je důvod, abychom v této chvíli, která hrozí rozpadem nejen našich evropských hodnot, ale celé naší civilizace, byli rozumní i soucitní. Ano, hovořím o problému uprchlíků, kteří hledají záchranu v ohrožení života a v nouzi. Chceme-li jim pomoci a zachránit to, co naše civilizace budovala po 50 generací našich předků ve vzájemné spolupráci česky, německy i hebrejsky mluvících obyvatel této země, musíme spolu, v rozumné věcnosti a soucitu usilovat o nastolení míru. Nelze je oddělit. Podlehnout citovému hnutí, stejně jako škrtnutím, udělali bychom zákonitě chybu. Je třeba, jak řekl papež František, zastavit agresi. Proto vyslal státního sekretáře kardinála Pietro Parolina, aby žádal v OSN o mezinárodní pomoc v místě konfliktu všemi dosažitelnými prostředky nevyjímaje ani vojenský zásah schválený bezpečnostní radou OSN, aby byly odstraněny příčiny, které vyhánějí lidi z domovů. Nestačí tedy charitativní pomoc v utečeneckých táborech na středním východě a v severní Africe. Je třeba obnovit administrativní, ekonomické a sociální služby, zajisté přijmout a ošetřit bezradné uprchlíky, ale připravit je k urychlenému návratu do jejich zemí, aby je budovali, obdělávali, a mohli tam žít ve svých domovech a svým navyklým způsobem. Rovněž tak je třeba vyzvat mladé utečence, muže, aby bránili své domovy a země. Jedině tak se stanou platnými spolupracovníky na obnově a budoucnosti světa. Příkladem jim mohou být naši mladí muži, kteří opouštěli země okupované nacisty, aby se připojili k zahraničním armádám a osvobodili naši vlast. Při tom všem ale musíme být krajně opatrní, protože, ať se nám to líbí nebo nelíbí, hranice, které k nám překračují, jsou hranicemi, které musíme hájit proti mocným nepřátelům.
Možná vás napadne, proč to tady říká…? Vždyť to nemá nic společného se sv. Václavem. Domnívám se, že ano! On je v celé naší tradici, která je na výsost evropskou, prototypem panovníka stavícího stát na spravedlnosti, soucitu a mírovém soužití. Jeho helmice, jak i historie ví, dokazuje, že uměl osobně a ve zbrani bránit svou zemi a věděl, co je rozumná diplomacie, které při řešení sporů dával přednost. Úcta k tomuto svatému vévodovi je součástí české státnosti, jejím základem a stálým principem jejího vývoje. Přechází kontinuálně v symboliku kopí a praporu, korunovačních klenotů. Je duchovním středem naší katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, jejíž Svatováclavská kaple s jeho hrobem je nejsvětějším místem naší země.
Je čas, abychom si uvědomili vážnost doby, její výzvy, ale i nebezpečí, která jsou realitou. Zanechme planých a žabomyších sporů. Přemýšlejme, vraťme naší zemi společenský dialog, který není možný bez úcty a vážnosti vůči druhému. Namísto reklam a propagandy hovořme v pravdě o podstatě věcí. Jako podstatu všech problémů současné Evropy vidím to, že jsme zanedbali a nechali rozkolísat křesťanské základy našeho kontinentu. To si uvědomuji právě dnes a právě tady, když uvažujeme o základech naší státnosti. Zde svatý Václav pozdvihl prapor pravdy a následoval svého Pána, Dobrého pastýře, který řekl: Já jsem Cesta, Pravda a Život. Podobná slova: Světlo a Život nacházíme na velkomoravském cyrilometodějském kříži.
Jen při zachování tohoto hesla nás pravda osvobodí, jak jsme si potvrzovali při letošním 600. výročí tragické smrti Mistra Jana Husa. Tento kněz a kazatel usilující o reformu společnosti i církve ctil Pannu Marii i sv. Václava. Můžeme s radostí konstatovat, že po všech bolestných a vražedných zápasech minulosti při zachování různosti v názorech, toto jubileum naši společnost nerozdělilo. O tom svědčí připomínkové slavnosti, vědecká sympozia i společné ekumenické bohoslužby v duchu vzájemného odpuštění a smíření.
Tedy važme si jeden druhého, jen tak pravda zvítězí.
Amen.
Dominik kardinál Duka
