Tehdy se také o politiku zajímali i lidé obvykle apolitičtí. I tehdy, podobně jako dnes, se do veřejných záležitostí s velkou vervou pustili studenti a mladí. Tenkrát, a jistě i teď pochopili, že jde o mnoho, že jim jde o budoucnost. V květnových volbách se nehraje nejenom o čtyři následující roky, ale o dlouhodobější směřování naší země. Česká politická scéna se odehrává ve dvacetiletých periodách, které přinášejí změnu. Doba uzrála. Mladí chtějí dokončit to, co začali jejich rodiče v roce 1989. Demokratizaci společnosti, novou politickou kulturu, obnovit atmosféru důvěry ve společnosti a respekt k právu. To, co jsme chtěli v roce 1989 i my, ale bohužel jsme zůstali na půlce cesty. Poztráceli jsem ideály, zvykli si na šibalské chování politiků, provázaných se soukromým sektorem. Vize a cíle jsme zaměnili za pragmatické řešení dílčích problémů. Zabývali jsem se sledováním jednotlivých kroků a přestali jsme se ptát, kam vlastně jdeme?
Loňské neuskutečněné podzimní a letošní jarní volby jsou faktickým i symbolickým spojením pražského jara a sametové revoluce. Mladí se dnes baví o politice stejně samozřejmě jako tenkrát. Stávají se těmi, kdo utváří veřejné mínění. Volají po změně a zdá se, že jsou připraveni ji prosadit. Je v tom naděje. Naděje, že si nedají budoucnost ukrást. Naděje na obrodu společnosti.
