Pravicová politická strana by mohla apelovat na individuální odpovědnost každého jednotlivce a nestarat se, jestli skončí v dluhové pasti, jenže... Můžeme si říct s panem Werichem – vždycky se vyskytne nějaké „jenže“, které mění běh světa.
V tomto případě to „jenže“ zastupuje stát, respektive peníze nás všech daňových poplatníků, které putují ve formě sociálních dávek směrem k dlužníkům a bankrotářům. Pokud se navíc osobní bankrot, jak se ukázalo ve Spojených státech v roce 2008, týká velkého procenta populace, může ohrozit finanční stabilitu celé ekonomiky.
Zajímavá je finanční filozofie různých kultur. Zatímco asijská společnost se učí jak šetřit z ničeho, ta naše naopak jak se zadlužit a nezruinovat se. Původně jsme se snad chovali spíše konzervativně, ale posledních dvacet let je zde tendence přibližovat se spotřebitelským chováním vyspělým zemím, snaha vše mít rychle, oslabený vztah k nemateriálním hodnotám a v neposlední řadě i virtualizace peněz jako takových. Je dávno známo, že k bankovkám a mincím se lidé chovají jinak než v bezhotovostním styku.
Podle informací České národní banky zadluženost českých domácností činí více než 1,1 bilionu korun a rok od roku roste. Důvodů je samozřejmě vícero. Finanční povědomí naší populace je žalostné, málokdo zná obsah základních pojmů, jako je úvěr, inflace, kredit, debet, RPSN. Jen mizivé procento lidí má přehled o vlastních financích, plánuje své výdaje dopředu a dělá rezervy na mimořádné životní situace. Stále ještě mnoho lidí stvrzuje svým podpisem něco, co si vůbec nepřečetli, nebo ignorovali nesrozumitelný obsah. To vše nahrává nesolidním, často nebankovním úvěrovým společnostem, které prostřednictvím inzerce i televizní reklamy nabízejí půjčku komukoli, kdykoli, na cokoli a dokladování čehokoli nepožadují.
Zaráží mne, že zatímco reklamu na tabákové výrobky jsme zakázali, krabičky cigaret jsme opatřili varováním o škodlivosti, nejsme schopni regulovat reklamu na půjčky, protože zákazník má přece právo na informace. Že tyto jsou neúplné a zavádějíc, už nikdo neřeší. A tak si národ půjčuje na spotřebu, často bez odhadu vlastních možností dostát svým finančním závazkům, přibývá osobních bankrotů a exekutoři si podávají dveře. Dveře se pak netrhnou na Úřadech práce, náklady na sociální dávky šplhají do miliard.
Jedinou možností, jak nechat rozhodování na občanovi, je, že bude dostatečně informovaný. Neočekávám zkřížené hnáty exekutora pod každou reklamou na půjčku, ale solidní, úplné a srozumitelné informace, ne dodatky někde pod čarou a petitem.
Na straně spotřebitele je třeba zajistit rozvinutí finanční gramotnosti tak, aby těmto informacím porozuměl, uměl je vyhodnotit a odpovědně zvážil své finanční chování se všemi možnými důsledky. Toto však nyní chybí minimálně dvěma generacím, nestačí proto zavést povinnou výuku do škol, ale je nutné vzdělávat i dospělou populaci.
Aktuální záměr Ministerstva školství investovat do finančního vzdělávání cca 700 miliard korun se tak jeví jako spíše nadbytečný. Smysluplnějším se zdá být vytvoření uceleného konceptu, tak aby byly prostředky využity skutečně účelně, aby pokryly maximální šíři populace, nejlépe celoplošně. Čeká nás ještě obrovský kus práce, ale věřím, že smysluplné.
parlamentnilisty.cz, 5. 12. 2011
