Po týdnu, stráveném v Poslanecké sněmovně obstrukcemi opozice při projednávání reformních zákonů , se mě všichni ptali jaké to bylo. Odpovídala jsem :“ Jako let bussines class do Australie.“. Dlouhý, úmorný,nepohodlný s turbulencemi, ale s nadějí, že přesto úspěšně přistaneme.
Podobně jsem se cítila při nočních službách v nemocnici, nevyspalá a stále v pohotovosti.
Snad ze starého zvyku jsem tak obcházela něco jako ranní a večerní vizitu.
Mnohahodinové sezení v úzském prostoru dřevěných lavic výrazně zvyšovalo riziko tromboembolicné nemoci ze žil dolních končetin. Někteří kolegové měli nohy tak oteklé, že se do bot buď neobuli vůbec, nebo si je při každém kroku odírali do krve. Pobyt v klimatizovaném prostoru zhoršil alergie, vyvolával záněty spojivek, katary horních cest dýchacích a dekompenzoval bronchiální astma.
Absence podpory krční páteře a ztuhlost šíjového svalstva vyvolávala u řady kolegů silné bolesti hlavy. Moje asistentka, jako vzorná letuška, běhala do nejbližší lékárny, dokud měli otevřeno, aby každý dostal, pokud možno, vše potřebné.
Choroby si umějí vybírat podle genetické informace, ale podle stranické příslušnosti to neumějí a tak nás propojily napříč politickým spektrem.
Všichni jsme měli stejnou letenku na obří air bus zvaný Poslanecká sněmovna a po 6 dnech turbulencí jsme konečně přistáli na zemi.
V Praze 9. 11. 2011
