Pavol Lukša se narodil 15. srpna 1962 v Turzovce. V listopadu se rodina přestěhovala do Čeledné, kde žije dodnes. V roce 1981 dokončil vzdělání a po absolvování základní vojenské služby nastoupil do Severomoravských státních lesů Krnov a od roku 1984 se stal zaměstnancem 1. brněnské zbrojírny s.p. Následně začal pracovat v tehdejší ČSL. Mezi lety 1992 až 1994 v obci Čeladná zastával post místostarosty a následně i starosty. Své zkušenosti uplatnil od roku 2004 do roku 2008 jako náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro dopravu a životní prostředí. Od roku 2008 až doposud je znovu starostou Čeladné. Pavol Lukša je lídrem TOP 09 v Moravskoslezském kraji.
Víte problém tohoto regionu je, že byl vždy levicový. Levicový, protože tady to opravdu bylo o tom, že lidé museli těžce pracovat. Dělali v dolech, dělali v hutích, situace na přelomu 19. a 20. století byla taková. Odbory tady vždy byly natolik silné, že si uměly nějakým způsobem vydobýt svoji pozici na výsluní. Pak přišla 50. léta, začalo fungovat hospodářství. Udivovali jsme svět tím, kolik vytěžíme uhlí, kolik vytavíme železa, kolik uděláme vápna a podobně. A začalo se zde razit jedno heslo: „Já jsem havíř, a kdo je víc." Dnes jsme v situaci, že po roce devadesát byli lidé nachystaní, že dojde k jakési změně. Takovou restrukturalizaci průmyslu, jakou zažil tento kraj, nezažil žádný jiný v této zemi. Tady ubyly ze dne na den pracovní příležitosti v hutích, dolech, ale i v zemědělství a v lesnictví. Zůstala tady po 20 letech pachuť, protože žádné věci se vládám nepodařilo dotáhnout do konce. Za komunistů se nadělaly velké státní statky na Bruntálsku, přetrhal se vztah vlastníků k půdě už jen tím, že se vysídlilo původní obyvatelstvo. Přišly nové „náplavy", tedy lídé, kteří tam přišli jenom proto, že tam byly majetky. Poté část z nich v 50. letech odešla, ostatní tam zůstali a vznikly tam veliké státní statky.
Po roce 1990 tyto státní statky skončily. Dnes jsou to ruiny a lidé nemají ani práci, ani podmínky, aby začali podnikat. To znamená, že toto jsou věci, které se v regionu násobí. Pak stačí, aby zde přišel populista a řekl: „Já vám dám, přátelé, třináct důchodů, já vám dám větší sociální dávky, já vám dám větší mateřské." A při tom neuvažují o jedné věci, že tyto regiony, tyto oblasti jsou strukturálně postižené. Týká se to Bruntálska, Krnovska, ale i Karviné a dalších regionů. Také si neuvědomují, že tím ty lidi vtahují do daleko většího bahna, než tady bylo. To znamená, že lidé v tomto kraji nemají chuť volit někoho, kdo jim bude říkat, co všechno nebudou moct, smět nebo mít, že budou mít menší sociální výhody. Lidi se v tomto kraji za komunistů naučili, že mají své sociální výhody, byť je měli jen někteří.
Po roce 1990 se řeklo: „Ano, budeme se mít všichni dobře." Tu první vlnu nezaměstnanosti spláchla chuť lidí podnikat. Ale ta druhá vlna, která přišla po roce 1997 s útlumem dolů, kdy státní podniky a podniky se státní účastí - Vítkovice, Nová Huť - neplatily svým zaměstnancům. Přišla pachuť, že v tomto regionu nikdo nechce pro občany nic dělat. A přijdou kolegové z „růže" a řeknou: „To není pravda, protože my to těm bohatým vezmeme a my vám to, přátelé, dáme." Ale můžeme vzít jen to, co tu mají ti bohatí. A ti bohatí nebudou dlouho přihlížet tomu, že v té hospodě budou muset ten účet platit jenom oni. A oni ho jistě po určité době zaplatí, aby se region začal pomalu ale jistě vzpamatovávat. To se ale nestane, pokud vy budete lidem domů oknem házet bochníky chleba a pokud jim řeknete, tady máte, přátelé, v pytlíku zrní, tady si za barákem zorejte, tady si to zasaďte a můžete to mít. Dáváme lidem ryby, místo toho, abychom jim poskytli pomocnou ruku, dali jim rybářský prut, aby se naučili ty ryby chytat. Tady nemůže zvítězit pravicová politika, jelikož region je nastaven levicově. Můžeme oslovit lidi, kterým se to nelíbí, ale většinou těch lidí, kterým se nelíbí rozdávat, je daleko méně, než těch, kteří by chtěli jenom brát.
Já si myslím, že beznadějné to není. Dnes si řada mladých lidí, zejména na vysokých školách začíná uvědomovat, že v této chvíli opravdu nastává souboj generací. Souboj generací v tom, že skončí školu a pak do takového systému naskočí a budou přispívat jen na sociální dávky. Mladí lidé čekají, že budou mít nějaký růst. Namísto toho někdo řekne, že budou jen platit, protože jsou bohatí a úspěšní. Budou platit na ty, kterým se nechce studovat, kterým se nechce pracovat. Myslím, že na tuto generaci je třeba vsadit, a proto na ně cílíme kampaň v našem kraji. Já tu situaci nevidím vůbec beznadějně, protože kolem jsou lidé, kteří jsou opravdu odhodlaní. Samozřejmě, dusí je korupční prostředí, dusí je to, že nemají šanci se dovolat „toho, na co myslí". Jedná se o celou škálu věcí a nelze vyhovět všem. Nicméně jsou základní věci, kterými jsou lidé krmeni každý den. Tam bují korupce na úřadě, tam to, tam ono... Můžete mít tisíc starostů, možná jeden bude vykuk a pak si někdo může říct, že celý starostenský úřad je špatný.
Myslím si, že toto je třeba změnit, a jsem přesvědčený, že ta příležitost pro tento region tady je. Aby tady tato příležitost zůstala, musí být tento kraj opravdu dopravně dobudován tak, aby sem mohl investor přijít, aby mohl tím krajem procestovat. Nikoho nebude bavit, když přijede do Moravskoslezského kraje, dostane se maximálně do Frýdku a z Frýdku průjezdem na Slovensko. Buď sem jede 6 hodin, a nebo tady zůstane, jelikož se to v Mostech u Jablůnkova ucpe. Lidé čekají den, dva, tři, do toho se investor hrnout nebude. My můžeme na jednu stranu říkat, že pobídky, jako pravicová strana už nebudeme dávat, samozřejmě pobídky pro montovny už určitě ne, ale minimálně pobídky pro to, aby se dokončila dopravní infrastruktura. To bude muset slyšet vláda, ať bude jakákoliv.
Podívejte se, je to jednoduché, já jsem do této obce přišel jako zastupitel v roce 1990. Přišel jsem sem něco udělat a také z toho důvodu, že mě tady všichni znali. Já jsem zde od malého děcka vyrůstal, znali mě jako vejlupka, znali mě i jako člověka, který umí pomoci. Při dnešním trápení můžete být jakkoli a na cokoli naštvaný, ale tu naštvanost nemůžete přenášet lidi. Ti lidé potřebují jakýsi signál, že jde něco udělat, že se jde i usmát. My to navíc máme i v programu, že kdo se neusměje za celý den alespoň jednou, tak činí špatně. Takže já se na ty svoje občánky směju, oni nějakým způsobem reagují a takto zde žijeme spokojeně už dvacet let. Sice mám občas pocit, že už jsou na mě naštvaní, že vykukuji z každého místa, přejdu po náměstí a vidí mě, otevřou zpravodaje a vidí Lukšu. Mají strach, že když otevřou kostkový cukr, tak tam taky bude Lukša. Žijeme tady v jakési symbióze. Asi je normální, že mám své fandy, že mám své polofandy, nebo že mám i ty, kteří by mě zde nejraději neviděli. Zatím mám dobrý pocit, že těch prvních dvou skupin je více, než těch škarohlídů. Většinou by ti škarohlídi rádi chtěli něco dělat, a své „rádoby dělání" pak dávají jen do kibicování, co je v této obci špatně. Samozřejmě špatně je to, že napadne sníh a protože obec má nějakých 120 kilometrů místních komunikací, tak to umíte vyhrnout podle pořadí důležitosti. Nejdříve k doktorovi, do školky, na nádraží a pak teprve někde jinde na rozlehlé katastry našich plání Čeladenských. Máme nějakých 60 kilometrů čtverečních, to je nějaký katastr. Já se tím nabíjím, samozřejmě to nejsou jen rozverné události. Když lidi něco trápí, oni mi to řeknou. Řeknou mi to nejen v hospodě, ale i když jsem mezi nimi. To znamená, že já mám ten přenos informací dostatečný.
