Paukrtová: Politika je touha a chuť dělat něco pro druhé

Co pro vás takové ocenění znamená?

Mám z něj obrovskou radost! Neměla jsem ani potuchy, že jsem do soutěže nominovaná a už vůbec ne, že jsem zvítězila. Když mi organizátoři volali, bylo to pro mě obrovské a velmi příjemné překvapení. V politice se člověk setkává hlavně s kritikou, takže pokud se mi dostane takového ocenění, tak mě to těší dvojnásob a upřímně děkuji všem, kdo pro mě hlasovali.

Do soutěže byly nominovány ženy, které se věnují mimo jiné i práci v politice a správě věcí veřejných, a kterým se podařilo skloubit náročnou práci s rodinným životem. Vy jste se do politiky vrhla hned v 90. letech, jak jste to zvládala se třemi dětmi?

Pravda je, že mé nejmladší dceři byly teprve čtyři roky a proto jsem odmítla v roce 1990 funkci místostarostky, působila jsem v zastupitelstvu a radě města. To úplně stačilo, a i tak to bylo extrémně náročné. Nejen proto, že jsem se do té doby věnovala jiné profesi (pedagožka, pozn. redakce), ale že jsem dostala na starost poměrně náročné věci, jako dopravu či teplárenství a musela jsem se celou problematiku naučit. Další volební období jsem, přiznám se, zvládla díky prostřední dceři, která se ve 12 letech rozhodla, že mi pomůže vést domácnost. A samozřejmě bych tu práci nemohla dělat bez pochopení svého muže.

Co dělají vaše děti dnes?

Prostřední dcera je analytická chemička, má dva kluky, pěkné raubíře, a teď v září čeká třetího potomka. Syn je dopravní inženýr a nejmladší dcera ještě studuje cestovní ruch.

Když jste o deset let později postoupila do „vysoké“ politiky, byla to pro vás velká změna?

Komunální politika byla dobrá praxe. Navíc jsem měla tu obrovskou výhodu, že jsem se jako nezávislá dostala do senátního klubu , kde byly tehdy skutečné osobnosti. Jaroslava Moserová, Jiří Skalický, Michael Žantovský... Hodně jsem se od nich naučila nejen o mechanismech přijímání zákonů, ale i o parlamentní demokracii. Byli to lidé, jakých je dnes už v parlamentu a politice vůbec sakramentsky málo. Senát měl dle tvůrce Ústavy řešit spíše nadčasové otázky, ale bohužel příchodem „oranžové tsunami“ sociálních demokratů se zájmy parlamentní demokracie změnily v zájmy stranické. Příkladem je třeba přímá volba prezidenta. Senát měl diskutovat o možných úskalích přímé volby,ale o nich se vůbec nehovořilo, jen se to prohlasovalo. A teď, když je zákon schválený se teprve začíná poukazovat na možné problémy. Ale na to už je pozdě.

O co konkrétně jde?

O rozpor mezi přímou volbou a kompetencemi přímo voleného prezidenta.

Jinak řečeno – lidé mají sice pocit, že si sami zvolí prezidenta, ale ten nebude mít žádné pravomoci? Takže mohou mít jen pocit, že sami něco ovlivní?

Přesně tak, je to bohužel marná naděje.

Z čeho máte největší radost?

V té velké politice, že se mi podařilo prosadit návrh zákona o „přílepcích“. Jednoduše řečeno, že se k nějakému zákonu nedá „přilepit“ jiný, s tím vůbec nesouvisející zákon. Znamená to, že se legislativa začne pročisťovat. Už dvakrát prošel Senátem a prvním čtením Poslanecké sněmovny a teď v září by se měl konečně dostat do druhého čtení. Poslancům se to samozřejmě moc nelíbí, jsou naštvaní, že měníme jejich jednací řád...

A v Jablonci?

Tam mě těší, že se podařilo položit základy dopravního systému a prosadit okružní křižovatky, na to jsem opravdu mimořádně pyšná. A také mám radost, že se podařilo prosadit zákon o rozpočtovém určení daní, což pro Jablonec znamená zvýšení přijmu o zhruba 21 milionů a v rámci celého kraje přijde do rozpočtů měst a obcí celkem až 250 milionů. Záleží samozřejmě na výběru daní. Znamená to mimo jiné i přímější vliv měst a tím menší prostor pro korupci. Radost mám i z schválení Jablonce jako statutárního města. Je to nejen věc prestiže, protože Jablonec se tím pádem dostal mezi 26 nejdůležitějších českých měst, ale například i lepší přístup k úvěrům.

A v osobním životě?

Tam mám radost z vnoučků, i když mi dávají pěkně zabrat, zvláště teď, když dcera musí před narozením třetího potomka ležet a já je pokud můžu hlídám. Teď o víkendu jsem je zrovna měla na starosti a uhlídat tří a pětiletého kloučka dá opravdu pěkně zabrat. Když jsem je vrátila, docela jsem odpadla, protože se snažím pořád s nimi něco dělat, chodit na výlety, sportovat. Teď jsme byli na výletě na Černé Nise a zvlášť pro toho menšího to byla docela náročná procházka.

Jste známá tím, že sama hodně sportujete. Je to váš relax?

Ano, hodně běhám, plavu, jezdím na in­linech. Pomáhá mi to vyčistit si hlavu a zároveň udržovat kondici, kterou s těmi malými raubíři, ale často i při náročných jednáních, potřebuji.

Hodně se hovoří o procentuálním zastoupením žen v politice. Jak se na to díváte vy sama. Zlepšilo by to politické klima?

Podívejte se, v poslední době se na kandidátkách objevuje stále více žen a přitom se objevují stále nové a nové politické skandály. Takže vyšším počtem političek to asi nebude. Jde o to, že ženy by měly vnést do politiky jiný úhel pohledu, ale na to nějaké kvóty nepomůžou. Nejde o počty, nelze prostě vyměnit kus za kus.

Co člověka vůbec vede k tomu, že se angažuje v politice. Musí být nějak vnitřně založený? Kdo vás zná, ví že zištnost to rozhodně není.

Musíte to mít v sobě. Musíte mít chuť dělat něco pro lidi.

ŽENA REGIONU 2012

Vydavatelství Vltava­Labe­ Press a.s. a společnost Kapitol podpořili jako hlavní partneři již čtvrtý ročník ojedinělého projektu ŽENA REGIONU 2012. Do letošního ročníku byly nominovány stovky výjimečných žen z celé ČR, které získaly od čtenářů regionálních Deníku a zpravodajského portálu denik.cz tisíce hlasů. O titul ŽENA REGIONU 2012 se mohly ucházet ženy, kterým se podařilo dosáhnout vynikajících výsledků ve čtyřech různých kategoriích: – podnikání, politika a veřejná správa – vzdělávání, věda a výzkum – zdravotnictví a charitativní činnost – umění, kultura a sport Příspěvky se mohly týkat i žen, které společnost finančně nebo morálně nedoceňuje za práci nebo aktivity, při kterých dokážou skloubit veřejný a rodinný život. Cílem je představit tyto ženy široké veřejnosti, přitáhnout pozornost k jejich aktivitám a vyjádřit jim veřejné uznání.