Parkanová: Ústava obvinění poslance připouští

I přesto v ní však lze většinou nalézt poměrně spolehlivý návod k jednání, aniž by bylo nutné ji překotně doplňovat a měnit. Mnohdy stačí jen pozorně číst a použít elementární logiku.

Důkazem může být i v posledních dnech hojně diskutovaný a kritizovaný článek 27 ústavy, podle kterého byl poslanec Rath vzat do vazby a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Rozpor je viděn především v tom, že odstavce 4 a 5 tohoto článku si jakoby vnitřně odporují a není jasné, jak postupovat, aby bylo možné dodržet oba.

Pro výklad těchto ustanovení je třeba si uvědomit, že odstavec 4 tohoto článku ústavy se zjevně vztahuje na jiné situace než odstavec 5. Podle odstavce 4 sice poslance nelze trestně stíhat bez souhlasu komory; s přihlédnutím k odstavci 5 je však zjevné, že se to vztahuje pouze na případy, kdy poslanec nebyl dopaden a zadržen při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté.

Pokud se tak stalo, z čehož vycházíme v případě poslance Ratha, pak se postupuje podle odstavce 5. Z jeho textu je dostatečně jasné, že tento postup je jiný než postup podle odstavce 4, a proto nemá žádný smysl se na odstavec 4 dál odvolávat.

Po zadržení podle odstavce 5 je příslušný orgán povinen oznámit věc předsedovi (v našem případě předsedkyni) komory, který musí dát do 24 hodin od zadržení souhlas (a teď pozor, to je důležité) nikoli k zadržení, ale k odevzdání zadrženého soudu.

Mezi zadržením a odevzdáním soudu je přitom z právního hlediska dosti zásadní rozdíl. Termín „odevzdání soudu“ používá pro rozhodování o vazbě i trestní řád, kde se v § 75 říká, že policejní orgán musí návrh na vzetí do vazby podat tak, „aby obviněný mohl být nejpozději do 48 hodin od zadržení odevzdán soudu, jinak musí být propuštěn na svobodu“.

V praxi to znamená, že policie může podezřelou osobu zadržet na 48 hodin, a pokud se do té doby nepodaří sdělit obvinění, aby ji soud mohl vzít (uzná-li za vhodné) do vazby, musí ji po uplynutí této lhůty propustit. Předání této věci k rozhodnutí soudu je tedy označováno jako „odevzdání zadrženého soudu“.

Postup v případě poslance zadrženého podle odstavce 5 článku 27 je v zásadě stejný s tou odchylkou, že k odevzdání soudu musí dát souhlas předsedkyně Sněmovny. S konečnou platností o přípustnosti stíhání pak podle téhož odstavce rozhodne komora na první schůzi, z čehož je zřejmé, že s předběžnou platností již o něm někdo rozhodl.

Pokud by byly pravdivé výklady o tom, že poslanec nesmí být obviněn a následně vzat do vazby, celý odstavec 5 článku 27 ústavy by byl vlastně nesmyslný a nepoužitelný. I přes souhlas předsedkyně Sněmovny k odevzdání poslance soudu by jej policie totiž musela propustit, neboť bez sdělení obvinění nikoho déle než 48 hodin držet nesmí.

Ještě větší absurdita takového postupu vyjde najevo, když si uvědomíme, že v době, kdy byla ústava napsána i schválena, nebyla lhůta pro zadržení 48 hodin, jako je tomu dnes, ale právě oněch 24 hodin, o kterých ústava hovoří jako o lhůtě, do které musí dát předseda souhlas k předání soudu. K čemu by tedy dával předseda komory vlastně souhlas, když by poslanec stejně musel být prakticky okamžitě propuštěn? To si vážně někdo myslí, že to ústavodárce takhle myslel?

Na závěr ještě drobná poznámka: ústava musí být vykládána takovým způsobem, aby stát držela pohromadě, a nikoli tak, aby ho zbořila. Ne nadarmo je ústava nazývána konstitucí země, a nikoli její dekonstrukcí.