Zajímavý rys poslední doby je, že mnozí „vidí rudě“ z veliké touhy po spravedlnosti, kterou kolem sebe postrádají. Není to tak nepochopitelné. Jiné je to ovšem ve chvíli, kdy člověk uvažuje rudě a také jeho řešení jsou rudá. Argumenty ve stylu okresního tajemníka KSČ se zvlášť dobře hodí k útokům na majetkové vyrovnání s církvemi. Plně s nimi souzní například slova elegantní paní Procházkové, která ve svých šedesáti letech pluje na vlně kreditu nesmlouvavého a disidentského, ovšem v loďce plné nenávisti. Nezamaskují to ani zaklínací jména Hus, Komenský, Masaryk. Ostatně, první dva se minulému režimu také hodili.
Na útoky tohoto typu se reagovat nedá. Nevěřím, že paní Procházková opravdu věří tomu, co říká. Slyšela jsem totiž o ní i dobré věci. Nepřísluší mi posoudit, zda je najatá, plní nějaký úkol nebo chce vydat novou knihu. Přejme jí jen dobré, musí si to jednou srovnat sama se sebou. Všechna čísla a fakta jsou naštěstí výborně zpracována kvalifikovanými lidmi z odboru církví na Ministerstvu kultury, stačí zavítat na jejich web
Za velmi důležitou však považuji jinou věc. Lidé se vlastně církví a věřících bojí, protože mnoha věcem nerozumí. Snadno se zaleknou vyhrůžky, že pole a lesy u nás ukradne Vatikán, přitom jim nevadí, že pracují ve firmách vlastněných zahraničními subjekty a hltají časopisy, které rovněž nepatří Čechům. Mají také dojem, že stane-li se vlastníkem nějakého artefaktu znovu církev, už ho nikdo víc neuvidí.
Zkusme trochu zpřístupnit realitu života věřících. Například každý praktikující křesťan je zvyklý pravidelně přispívat na udržování sakrálních staveb a jejich interiérů. Výše peněžní částky je závislá na dobré vůli a možnostech konkrétního člověka. Řečeno občansky, automaticky ochraňuje památky, protože v nich žije svůj náboženský život. Každý praktikující křesťan je vyzýván přímo v rámci bohoslužeb, aby byl dobrým občanem, který ctí zákony a platící daně. V dnešní době se jedná v podstatě o pozitivní deviaci, která budí rozpaky, nedůvěru a obavy.
Upřímně řečeno, netajím před lidmi ani svou obavu křesťana z toho, zda církve obstojí dobře jako ekonomický subjekt, který má mít také rozměr etický. To nebezpečí reálně existuje a pak prohrajeme už podruhé příležitost, která existovala po roce 1989. Jako občan však musím naší zemi přát, aby vyrovnání proběhlo. Nesmíme volat po spravedlnosti, hledat hlava nehlava viníky korupčníky a přitom si ponechávat ukradené už více než 20 let. Celé je to bolestivé a výsledek je nejistý. Společnost má povinnost alespoň se pokusit o spravedlnost a my, kteří jsme zažili komunistický režim, máme ještě větší povinnost rozpoznávat varovné signály a upozorňovat na ně. Zatím jsem pořád dobré mysli a přeji totéž i Vám. Ráda s kýmkoliv o těchto věcech budu mluvit.
V Praze, 30. 5. 2013
