Nováková: Církevní restituce po bolševicku

Někdo Vám ukradne kolo. Po nějaké době jej okolnosti donutí vám ho vrátit. Zloděj mezitím kolo poničil a nakonec se ho zbavil, takže troska má nového majitele. Co teď? Když se kolo vrátí okradenému, bude poškozena další osoba. Dohoda nakonec zní: ten, kdo kolo odcizil, vyplatí postiženému částečnou finanční náhradu, navíc v několika splátkách. Podepsáno, první splátka je vyplacena. Ale zloději se to nelíbí: „Proč bych ti měl darovat tolik peněz“, říká okradenému, „musíš nějaké peníze vrátit a budeme tomu říkat daň“.

Přijde vám to v pořádku? Nám ne. Takhle má fungovat nový návrh KSČM. Chce zdanit náhrady za církevní restituce a slibuje vrátit státu 380 milionů korun ročně. Celkově by se finanční částka, která má alespoň částečně kompenzovat neoprávněně zabraný majetek, snížila o 11,5 miliardy korun.

Na návrh už v březnu reagoval náš poslanec František Laudát: „Náhrady nejsou nic jiného, než kompenzace ukradeného majetku.“ Zdanění by proto podle něj mohlo odporovat ústavě. To potvrdil i kardinál Dominik Duka v nedělních Otázkách Václava Moravce. Znění novely označil za skrytou perzekuci. Církve by se podle Duky musely obrátit na Ústavní soud, pokud by návrh prošel. Pražský arcibiskup je ale stále přesvědčen, že parlament navrženou formulaci nepodpoří.

Podpora se však už rýsuje. Ministru financí Andreji Babišovi se komunistický návrh líbí – jeho hnutí ANO bude proto pravděpodobně pro. Premiér Bohuslav Sobotka se při minulém hlasování zdržel. Není tedy jisté, jak se on a jeho strana rozhodnou tentokrát.

Poslanci TOP 09 jsou připraveni říct návrhu rozhodné NE. Během dubna budeme o církevních náhradách vyjednávat – snad tenhle nevydařený aprílový žertík KSČM skončí jen jako úsměvná epizoda z české politické scény.

Zákon o částečném majetkovém vyrovnání s církvemi přinesl především dvě důležité věci:

Česká republika se odhodlala, i když velmi váhavě, odstranit alespoň část křivd na majetku. Pronásledování, mučení a zmařené životy už nahradit nejde. A konečně jsme také nastoupili cestu, na jejímž konci už duchovní nebudou placeni ze státních zdrojů. Neznamená to, že stát nebude s církvemi spolupracovat v oblasti sociální a kulturní, ale přímý náboženský život je ve společnosti, která se většinově nehlásí k žádnému náboženství, věcí zcela soukromou.