Po měsících jednání máme novou vládu, které dala velká část českých voličů mandát pro odlišné spravování země, než jaké bylo za téměř šest let pravicové koalice. Současná koalice musí hledat programový průnik, což nemusí být na škodu: ne každý kompromis je špatný, a proto by naší zemi mohla kombinace některých levicových idejí, podnikatelského pragmatismu a klidné síly dnes prospět. Ale také nemusí.
Podstatná část mandátu nové vlády plyne z jejího příslibu zlepšení fungování státu. Kromě boje proti korupci, který však slibovala snad každá dosavadní vláda, jde zejména o zlepšení kvality i efektivity státního aparátu. Příslib to je vítaný, jenže začátek tažení za lepší státní správu, tedy vypuštění zákona o úřednících, nebyl šťastný, byť je jasné, že návrh zákona potřebuje zásadní úpravy. Na druhou stranu, na lámání hole nad jedním nesplněným slibem je ještě dost času.
Brzy uvidíme, jak se vláda chce vyrovnat s ekonomickou agendou, hlavně v otázce veřejných financí. Ve srovnání s minulými roky je to celkem jednoduchý úkol. Loňský rozpočet skončil deficitem kolem 2,5 procenta (na oficiální výsledky si musíme ještě pár týdnů počkat), nástup ekonomického růstu by měl vládě poměrně snadno umožnit další snížení schodku.
Mezi lety 2000-2003 hospodařila naše země při ekonomickém růstu o 3,3 procenta s vládními deficity 5,6 procenta. Během následujících tří let schodky klesly na 2,8 procenta, napomohl k tomu ale průměrný růst HDP o 6,2 procenta. Je možné, že řada sociálních demokratů, z nich někteří si ještě vládnutí svých vlád v těchto letech pamatují, proto považuje příslib držení schodků rozpočtu na třech procentech za velký krok směrem k rozpočtové odpovědnosti. Pokud si to však opravdu myslí, tak se mýlí.
Pravidla hry se totiž od té doby změnila. Nová evropská pravidla, pro země eurozóny dokonce vynucovaná sankcemi, stanoví úkol snižovat strukturální (tedy očištěný od vlivu ekonomického cyklu) vládní deficit o 0,5 procenta ročně, dokud nedosáhne cíle, jímž má být pro většinu zemí vyrovnaný rozpočet. Země s vysokým dluhem jej mají snižovat zpět na hodnotu Maastrichtské smlouvy, tedy na 60 procent HDP (dnes je průměr dluhu zemí EU okolo 85 procent). Český dluh je „jen“ necelých 50 procent HDP. Proto je náš rozpočtový cíl měkčí - dostat deficit na úroveň jednoho procenta HDP, tedy v dnešních číslech ke 40 miliardám ročně.
Aby od tohoto cíle státy EU neupustily, předkládají ročně plány svých reformních kroků. A právě tento plán vláda nyní chystá.
Dokument se má odvíjet od doporučení, která Česku dali ekonomové z Bruselu. V oblasti makroekonomiky jde hlavně o jasnou představu o tom, jak budou klesat schodky rozpočtu, a také o zlepšení jeho struktury tím, že se posílí výdaje, jež umožňují ekonomický růst. Dále by vláda měla snížit zdanění práce a stabilizovat penzijní a zdravotní systém.
Čtenáři koaliční smlouvy a vládního prohlášení vědí, že pisatele reformního dokumentu pro Brusel čeká nelehký úkol. Zdá se, že v některých oblastech vláda nemíní dělat nic, v jiných zase směřuje spíše ke zhoršení současného stavu.
Ve zdravotnictví budou chybět miliardy za zrušené poplatky, valorizace penzí zase prohloubí důchodový schodek, strukturální deficit, což je přesný ukazatel rozpočtové politiky, se zřejmě zhorší z dnešních méně než dvou procent k třem procentům. I přesto bude takový rozpočet napjatý, například kvůli zavedení snížené sazby DPH. Vyšší podíl prorůstových výdajů tak nevypadá reálně, pokud ovšem vláda neplánuje podstatné zvýšení daní (z nichž mnohé, jako DPH či zdanění práce, jsou již dnes poměrně vysoké).
Nejde jen o to, že verbálně proevropská vláda bude možná respektovat naše závazky vůči EU méně než její euroskepticky laděná předchůdkyně. Nelze vyloučit ani to, že uvolnění rozpočtové politiky přinese rychle vyšší úroky na státní dluh. A totéž platí o riziku, že naše „neevropská“ politika oslabí naši schopnost vyjednat dobré podmínky pro příští kohezní období. O stovkách miliard korun, které bychom od EU měli další roky dostávat, se bude totiž jednat v obdobném čase jako o vládním reformním plánu.
Nejhorší na celé situaci je špatná bilance přínosů a nákladů rozpočtové politiky v podobě, jakou navrhuje vláda. Lze sice vést diskusi, zda škrty nebyly v minulosti příliš přísné, zejména v recesi, ale tato polemika už ztrácí smysl, neboť výhled růstu na následující roky je příznivý. Kdy jindy by se měla vláda pokusit rozpočtový schodek odbourat než ve chvíli, kdy se očekává růst až ke 2-3 procentům?
Neexistuje věrohodný model, který by zajistil prosperitu země díky vyšším defi-citům státních rozpočtů. Lze proto doufat, že střízlivý pohled na možnosti naší ekonomiky a zjevný rozpor mezi požadavky Bruselu a vládními plány povede k revizi těchto plánů. Pro ekonomiku by proto byla dobrá zpráva, pokud by část dosavadních nákladných plánů a slibů padla. Možná by to byl právě ten dobrý kompromis, který bychom mohli od naší nové vlády očekávat.
Respekt, 17. 2. 2014, rubrika: Okem ekonoma, str. 35
