Niedermayer: České migrační řešení? Nic nového

Premiér Babiš si zaslouží pochvalu za to, že do Itálie a na Maltu o migraci jel diskutovat. A i za to, že na rozdíl od předchozí naší teze „hlavně, ať nám sem nikdo nechodí, a co je za humny, je nám fuk“, chce pomoci najít společné řešení. Neb to je to, o co zde jde. 

Tím „dobrá část story“ bohužel končí. Nevím, zda si pan premiér neuvědomuje, že ve velmi obecné rovině mluví o tom, co ostatní dílem činí a dílem se snaží naplnit. Anebo to ví, ale chce zapůsobit na domácí publikum jako státník evropského formátu. 

Takže jen ve zkratce:

– Unie, tedy politici členských zemí a Komise, se snaží počty „neregulérních“ (u nás obvykle označovaných nelegálních) migrantů zásadně snížit. A daří se to, neb počty přicházejících migrantů klesly na zlomek krizových hodnot. 

– Dohody o spolupráci s okolními zeměmi jsou jedním z klíčů, a třeba ta s Tureckem de facto již před dlouhou dobou uzavřela balkánskou cestu (nevzpomínám si, že by ji většina našich politiků tehdy označovala za úspěch a mám pocit, že údaje o dramaticky klesajícím počtu příchozích žadatelů o azyl se zrovna moc mezi občany nešíří). Kromě toho je zde mnoho dalších zásadních věcí, které pomohou rizika opakování krize zásadně snížit. Je to vyjednávání dohod o spolupráci při návratech se zeměmi, odkud migranti přicházejí, lepší kontrola a ochrana vnějších hranic či aktivnější politika EU při podpoře regionů, odkud migranti přicházejí. A na tom všem, i bez „plánu pana premiéra“, Unie delší dobu pracuje. 

– Zejména návratová politika přitom hraje klíčovou roli. Musí fungovat tak, aby ti, kdo požádají o azyl a nezískají jej, Unii rychle opustili, a ne, aby se „ztratili v šedé zóně“ nebo se natolik integrovali do společnosti, že by jejich odchod byl velmi těžký. A je také nutné účinněji řešit situaci těch, kdo v zemích Unie delší dobu pobývají, ovšem v rozporu s právem. Na tom všem se v EU také pracuje, bohužel s pomalejšími výsledky, než bychom si asi přáli, což je do značné míry dáno roztříštěností postupů jednotlivých členských států. 

A co ti, kdo mají na azyl právo? 

K něčemu z toho se pan premiér vyjadřuje, a připojuje se tak k drtivé většině politiků Unie, ale nepřináší žádné nové řešení. Z jeho vyjádření stojí za pozornost, i když nejsou až tak originální, dva jiné momenty. 

Zaprvé, odmítání jakéhokoliv zapojení naší země do přijímání jakýchkoliv, byť i oprávněných, žadatelů o azyl. Pan premiér zkrátka ignoruje to, že jsou, byli a budou lidé, kteří se, třeba i legální cestou, do Evropy dostanou a dle našich pravidel (českých, polských či italských, neb jsou podobná) na azyl mají nárok. Jde o konkrétní pronásledované lidi, kterým bychom v souladu s našimi hodnotami a tradicemi měli bezpečné útočiště poskytnout. 

Pan premiér navíc ignoruje i to, že nejen Itálie, ale i země našeho regionu se mohou stát místem, kde se oprávnění žadatelé o azyl ve větším počtu „objeví“ (u nás nejspíše z východu). Rozumná míra solidarity v takovýchto situacích je pak přece úplně logická a nic nemění na tom, že hlavním cílem je mít migrační toky pod kontrolou. 

Zadruhé, kritika politických představitelů pobřežních států EU za vpouštění lodí s běženci do přístavů, odsuzování chování neziskovek či projevování názoru, že „žádný migrant nesmí projít“. Při takovýchto výrocích se nemohu ubránit dvěma úvahám. 

Architekti berlínské zdi či železné opony taky měli za cíl, že „nikdo nesmí projít“. Stálo to životy stovek lidí, včetně našich občanů. Proto právě my bychom měli výroky o neprodyšných hranicích hodně vážit, neb něco takového se opakovat již nesmí. Jsem jednoznačně pro to, abychom co nejlépe chránili unijní hranici, ale myslím, že evropskému genomu více odpovídá to, že topící se v moři zachraňujeme, než když je v rámci nulové tolerance necháme v moři umírat (podotýkám, že záchrana na moři je něco zcela odlišného než případné poskytnutí azylu) a předpokládáme tak, že další to od riskantní cesty odradí. 

Vedle toho mi rétorika pana premiéra o migrantech na lodích v přístavech silně připomíná způsob, jakým by asi mluvil o balíku (nebo kamionu se zbožím), který dorazil na vrátnici jeho firmy, i když tam dorazit neměl. A pan továrník je pak rozezlen nad tou chybou a chce, aby balík cestoval jinam a aby se to již neopakovalo. Jenže, pane premiére, toto nejsou balíky, ale lidé. Mnohdy s tragickými, pro nás těžko představitelnými osudy. Často na lodích přežívají v drsných hygienických podmínkách, s vystresovanou posádkou a v napětí hrozícím přerůst v konflikt. Zboží se nanejvýš zkazí, ale zde se hraje o mnohem více – o úctu k životu či třeba „jen“ zdraví a důstojnost lidí (a proto se také mohlo stát, že italský ministr Salvini čelí trestnímu stíhání, v tuto chvíli v pozici podezřelého, za to, že zakázal vylodění většiny osazenstva lodě s běženci na břeh). 

Jde o charakter společnosti 

Sečteno a podtrženo, pokud pan premiér na schůzkách se svými protějšky nejen mluví, ale i poslouchá, mohla by to být dobrá zpráva. Ne proto, že pomůže něco změnit (neb nic nového na stůl nepřináší), ale proto, že se připojí k ostatním, kteří už problém řeší. A měl by mít odvahu a odpovědnost názorové prostředí u nás, v této otázce poznamenané rozdmýcháváním strachu a posilováním předsudků, začít měnit.

K tomu ale potřebuje pochopit pár věcí. Třeba to, že pokud slibuje více unijních peněz pro země „zasažené migrací“, musí souhlasit buďto s posílením rozpočtu Unie, nebo s méně penězi pro nás. Pokud chce mít pod lepší kontrolou hranice, neměl by zpochybňovat navýšení peněz pro Frontex. 

Ale v prvé řadě jde o to, že uprchlíci, včetně neúspěšných žadatelů o azyl, jsou lidské bytosti. Neprostupnou hranici neuměli vytvořit ani komunisti a problémy v Evropě, pokud je chceme řešit, musíme řešit společně a férově se dělit i o náklady. 

V řešení migrační krize nebo, lépe řečeno, ve vytvoření prostředí, které bude předcházet jejímu opakování, jde jistě i o peníze. Což pan premiér často zdůrazňuje. Já dodávám – nikoliv v první řadě. Ve hře je mnohem více: charakter evropské společnosti, pevnost jejích hodnot a to, zda se ke společné Evropě hlásíme nejenom tehdy, když se nám to hodí, ale i v situacích, které se nám moc „nehodí“.