V úvodu konference o globálním klimatu, která právě skončila v jihoafrickém Durbanu, předložili němečtí odborníci poslední výsledky klimatologického výzkumu. Jsou velmi znepokojující, změna klimatu postupuje rychleji a výrazněji, než se dosud předpokládalo. Globální oteplení pravděpodobně dosáhne 3,5 stupně Celsia se všemi negativními průvodními jevy: výraznější zvyšování hladiny oceánů, dlouhá a zničující období sucha, zvýšená intenzita mimořádných událostí včetně hurikánů, bouří, povodní.
Rychlou změnu výrazně podporuje růst emisí skleníkových plynů, především oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv, které navzdory ekonomické krizi vzrostly vloni globálně o pět procent proti předcházejícímu roku, a od roku 1990 o plných čtyřicet procent. Je nemyslitelné, že by si snad jen jediný z několika tisíc delegátů neuvědomoval, jak vážná je situace, o které se jednalo. To ovšem neznamenalo, že se dohody snadno dosáhne.
Ve hře je příliš mnoho, klíčová je totiž energetika, která tvoří páteř každé současné ekonomiky, a její potřebná transformace směrem k udržitelnosti, k nezávislosti na fosilních palivech, je spojena se skutečně mimořádnými změnami v mnoha oblastech a zejména s obrovskými finančními nároky. Každá země má své specifické problémy a snaží se hájit své národní zájmy, globální perspektiva je až na druhém místě.
Jsem osobně velmi rád, že úsilí o smysluplnou dohodu vedla Evropská unie, která se opírala o jednostranný závazek snížit emise do roku 2020 o 20 procent. Pro své úsilí získala EU postupně podporu 120 států (z přítomných 194), včetně klíčových USA. Zvlášť hlasitě se dohody dožadovali představitelé malých ostrovních států, jimž bezprostředně hrozí zatopení, a Afričané, ohrožení suchem. Nakonec se proti dohodě stavěly už jen dvě země, zato mocné: Čína a nejhlasitěji Indie. Po mnoha dnech a třech plných nocích dramatického, vyčerpávajícího a často nervy drásajícího jednání se konečně v neděli nad ránem dosáhlo dohody.
Co se tedy schválilo? Především se státy dohodly, že nejpozději do roku 2015 uzavřou právně závaznou dohodu, ve které budou pevně stanoveny závazky jednotlivých zemí individuálně snížit o dohodnutý podíl emise skleníkových plynů. Nové a zcela zásadní je to, že se závazky budou týkat všech států, padá tedy rozlišování na „vyspělé“ a „rozvojové“, a budou se tedy týkat i obou největších světových emitentů, Číny (v roce 2020 bude mít i emise na hlavu pravděpodobně vyšší než EU) a USA. Mimo to se podařilo dosáhnout řady dalších důležitých dohod, například o Zeleném klimatickém fondu o objemu 100 miliard dolarů, o ochraně lesů, o způsobech monitoringu a ověřování výsledků nebo transferu čistých technologií. Ve srovnání se předchozími konferencemi je to nepochybně veliký úspěch. Stačí to však?
Na důkladné zhodnocení si jistě musíme počkat, avšak bezprostřední reakce ekologických organizací je skeptická. Považují zejména odložení platnosti předpokládaných dohod až po roce 2020 za velmi nebezpečné. Navíc jejich uzavření zcela jistě bude víc než obtížné, předpokládá určitě dlouhou sérii podobně vyčerpávajících jednání, jako bylo to v Jižní Africe. Jejich první viditelný výsledek bude znám za rok, kdy se v arabském Kataru uskuteční další globální klimatická konference. Doufejme však, že Durban znamenal blýskání na lepší časy.
Hospodářské noviny, 12. 12. 2011, Rubrika: Názory, str. 8
