Stockholmská Konference OSN o lidském životním prostředí s působivým heslem Only one Earth v roce 1972 poprvé v historii ukázala na naléhavou potřebu chránit „naši jedinou Zemi“, rostliny, živočichy, přírodní zdroje, planetární životodárné systémy před znečišťováním a jiným poškozováním. „Ochrana a zlepšování lidského životního prostředí je velice závažná záležitost, která ovlivňuje kvalitu života lidí a ekonomický rozvoj na celém světě; to je naléhavým přáním lidí na celém světě a povinností vlád.“ Konference zřetelně ukázala na všechny tehdy známá závažná poškození globálního ekosystému a správně identifikovala jejich příčiny: emise škodlivin do vod a ovzduší, poškozování přírody a další.
Několik měsíců před zahájením konference však publikace Meze růstu manželů Meadowsových se spolupracovníky položila otázku po hlubších souvislostech devastace životního prostředí. U příležitosti 40. výročí vydání této knihy se jí v Lidových novinách obšírně zabýval Miroslav Zajíček (Konec temných proroků, LN 3. 3.). Na základě rozboru úvah Mezí růstu o bezprostředně hrozícím vyčerpání klíčových přírodních zdrojů (ropy, kovových rud) dospěl k závěru, že „jde o knihu, která je mylná v každém písmenku“. Velkým omylem je však právě toto tvrzení.
Zásadním poselstvím knihy nejsou nesprávné předpovědi nedostatku těch či oněch nerostných surovin – již dávno před Zajíčkovým článkem dostatečně vysvětlené a vyvrácené –, avšak závěr o tom, že základní příčinou environmentální devastace je hospodářský růst samotný v podobě, jakou zaznamenalo do té doby celé 20. století. Tento proces s sebou nese kromě ekonomických aktiv i přibližně stejně vysoký růst znečištění a devastace všech složek životního prostředí a vyčerpání přírodních zdrojů. Nestačí uskutečňovat jednotlivá opatření na ochranu prostředí, stavět čistírny odpadních vod, odsiřovací a jiná filtrační zařízení či bezpečně likvidovat odpady. Účinné ochrany světového ekosystému nelze dosáhnout, pokud zároveň nedojde k zásadní proměně a k jistému omezení hospodářského růstu. Živá otázka i po 40 letech Poselství této důležité publikace se za 40 let, které od jejího vydání uplynuly, v zásadě nezměnilo a otázka, která byla položena – zda je hospodářský růst slučitelný s účinnou ochranou životního prostředí, zdrojů a celého planetárního přírodního systému – je stále živá. Hospodářský vývoj a zároveň vývoj devastace prostředí za poslední období ukazuje, že základní trendy jsou stejné. Světové ekosystémy jsou stále více narušovány a podle rozsáhlého projektu Miléniového hodnocení ekosystémů jsou tím ohroženy ekosystémové služby, které jsou kriticky důležité pro lidské hospodářství a kvalitu lidského života.
K podobnému závěru dospěl i Johan Rockström se svými spolupracovníky, který přinesl koncepci planetárních mezí, jimiž je ohraničen environmentálně bezpečný prostor pro lidské aktivity. Stanovil devět kategorií vážných globálních environmentálních problémů, které jsou spojeny s těmito mezemi (změna klimatu, narušení ozonové vrstvy ve stratosféře, kontaminace troposféry aerosolovými částicemi, okyselování oceánů, cykly dusíku a fosforu, využití ploch na pevninách, redukce biologické rozmanitosti, chemická kontaminace), tři z nich jsou již dnes nebezpečně překročeny.
Klíčem k řešení současné situace je v souladu s představami Mezí růstu nová podoba ekonomického rozvoje. Současná ekonomická realita i snahy vlád a mezivládních seskupení a organizací však zdůrazňují potřebu současnou ekonomickou krizi co nejrychleji překonat a obnovit robustní hospodářský růst. Ekonomický růst je zřejmě v současné době nezbytný, jak zdůraznil i jeden z výrazných kritiků současného ekonomického modelu výkonný ředitel Programu OSN pro životní prostředí Achim Steiner (2011): V průběhu příštích 30 let dosáhne světová populace přibližně počtu devíti miliard a tito lidé budou chtít prožít důstojný život s dostatkem potravin a všeho ostatního. Naplnit tyto rostoucí potřeby bez globálního ekonomického růstu je těžko představitelné.
Na pomoc přispěchala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), jejíž vrcholné zasedání schválilo v roce 2011 Strategii zeleného růstu. Ministři financí, hospodářství i životního prostředí 34 nejbohatších států se shodli na tom, že současný ekonomický model je skutečně třeba změnit, zhruba tak, jak to již před 40 lety požadovala Stockholmská konference a naznačovaly i Meze růstu. Od OECD jistě nemůžeme čekat žádné revoluční návrhy, jejich recepty jsou v podstatě dávno známé: zahrnutí sociálních a environmentálních nákladů při regulaci cen zboží a služeb, internalizace ekonomických externalit prostřednictvím tržně orientovaných nástrojů, odstranění selhání trhu, odstranění environmentálně škodlivých dotací. Doporučuje se zvýšení financování pro udržitelný rozvoj včetně veřejných i soukromých financí a partnerství tak, aby se mobilizovaly větší objemy pro inovativní velké projekty. Jednoduše řečeno: kritérium environmentální udržitelnosti je naprosto nutné vzít skutečně vážně a od počátku je zabudovat jak do strategických úvah, tak do veškeré ekonomické praxe.
Jak dokazuje polemika Miroslava Zajíčka s Mezemi růstu, tyto recepty nenašly pochopení u mnoha ekonomů, kteří soudí, že žádné limity hospodářský rozvoj neohrožují, jak dokazují stále rostoucí zásoby kriticky důležitých nerostných surovin. Jak zásoby ropy v ropných píscích, tak ložiska tzv. břidlicového plynu a jejich těžba jsou však z environmentálního hlediska velmi problematické. Na získání ropy z písků se spotřebuje přibližně 30 procent ze získané energie a devastují se obrovské plochy území. Těžba plynu z břidlic je spojena s vážnými důsledky, některé jsou již známé, jako je znečištění podzemních i povrchových vod, jiné předpokládané, jako negativní vlivy na stabilitu horninového prostředí celých oblastí. Zcela zásadní překážkou je ovšem skutečnost, že jde o fosilní paliva, která ze seznamu dlouhodobě udržitelných zdrojů energie jednoznačně vyřadila klimatická změna, jejíž hlavní příčinou jsou emise skleníkových plynů právě ze spalování fosilních paliv. O jejím maximálním omezení se světové společenství jednoznačně rozhodlo. Stejně tak se k novým směrům v realitě – rétorikou jistě, ale to nestačí – jen velmi váhavě a dílčím způsobem přiklánějí čelní představitelé vlád důležitějších zemí. Přitom se všichni v zásadě shodují v tom, že současný vývoj na celém světě není environmentálně trvale udržitelný. Najde některá země dost odvahy k tomu, aby prolomila bludný kruh politické nevůle?
Lidové noviny, 8. 3. 2012, Rubrika: Názory, str. 13
