Stále intenzivnější soužití člověka s přírodou je zdrojem velkého rozporu. Jak nejlépe chránit okolní prostředí, aby to nebylo na překážku našim potřebám, ale aby po nás vůbec ještě nějaká příroda zbyla?
Hospodářské noviny nedávno přinesly pod lehce provokativním titulkem „Příroda je romantický přelud“ rozhovor (HN Víkend 20. 1. 2012) s biologem a sociologem Jiřím Sádlem. Sádlo tvrdí, že dogmatici mezi ochranáři se snaží chránit něco, co už neexistuje. „Původní příroda už není,“ říká biolog, z čehož pak třeba vyvozuje, že „Krkonoše jsou ve skutečnosti už dávno suburbií, městskou periferií, a podle toho se tam musíme dál chovat“. To je dosti nahrubo tesané tvrzení, které si říká o detailnější popis problémů s ochranou přírody v Česku.
Ochrana přírody je především příliš rigidní, spoléhá mnohdy necitlivě, nebo dokonce věcně špatně na doslovné znění norem původně myšlených obecně, pojatých spíše jako rámcový návod podléhající nutnému doplnění nebo i korektuře na základě uznání zásadní úlohy místních podmínek. Za druhé, spoléhá na svou autoritu zajištěnou vlastnictvím úředních razítek i zákonnými normami v čele se slavnou „stočtrnáctkou“, zákonem o ochraně přírody a krajiny, schváleným v roce 1992. Obojí ovšem není nezpochybnitelné, a pokud tato autorita není opřena o dostatečně širokou veřejnou podporu, dříve či později se vytratí. Ochránci přírody považující sami sebe za jediné spravedlivé, za strážce svatého grálu povolané jej chránit proti všem a za každou cenu, mohou napáchat mnoho škody.
Za třetí, mnohdy není úplně jasné, co se vlastně má chránit a proč.
Příroda původní i přeměněná Odpověď na tuto otázku musí tedy být nejen věcně správná, odborně podložená, ale i společensky přijatelná. To samozřejmě neznamená přitakání populismu, ale uznání skutečnosti, že podoba ochrany přírody je výsledkem společenského uznání její hodnoty. Je veřejným statkem, o který je nutno pečovat, a tato péče je po mnoha stránkách včetně finanční docela náročná. Je věcí společenského rozhodnutí, jak má vypadat a za jakou cenu nejen v korunách se má vykonávat.
Už citovaná stočtrnáctka mluví o „ochraně přírody a krajiny“. Všimněme si nejdříve právě krajiny. Cílem její ochrany je zachování krajinného rázu, který je v zákoně samém stručně definován jako „přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti“. Mnoho papíru bylo na toto téma popsáno a mnoho diskusí proběhlo, ale jasná a dostatečně obecná, zároveň v konkrétních případech jednoznačně použitelná definice chybí a snad ani není možná. Soudím však, že navzdory tomu můžeme se stručnou formulací uvedenou v zákoně (ještě se píše, že je třeba chránit estetické a přírodní hodnoty krajiny) vystačit. Krajinný ráz není chimérou, je to soubor přírodních i lidmi vytvořených fenoménů, zejména specificky cenných (například památek chráněných zákonem), jejich vzájemných vazeb i vazeb na širší okolí a proměny v čase. Věc nesmírně důležitá, ale mnohdy opomíjená, je také to, jak jsou rysy krajinného rázu lidmi ceněny, místními i z širšího okolí až po měřítko národní, nebo dokonce mezinárodní.
Často zdůrazňujeme, jak máme rádi českou kulturní krajinu, tvořenou mozaikou ploch lidmi vytvořených a přetvořených i přírodních a přírodě blízkých, jejíž nepochybné „estetické a přírodní“ hodnoty chceme uchovat. Neměli bychom však zároveň zapomenout, že tato mozaika vznikla staletí (a déle) trvající lidskou přítomností, že je výsledkem přeměny, nezachování „původního“ krajinného rázu. Ten se samozřejmě mění i dnes a stále rychleji, ať se nám to líbí, nebo ne. To však nesmí být omluvou například pro necitlivé developerské záměry, pro „odpřírodňování“ území kácením alejí či břehových porostů, pro způsoby zemědělské kultivace vedoucí k půdní erozi či ztrátě stanovišť volně žijících zvířat a rostlin.
Chráněná území mají smysl Základním smyslem ochrany přírody je co největší zachování biologické rozmanitosti genů, druhů a ekosystémů, která u nás i na celém světě rychle klesá. Bez tohoto bohatství života by nemohla existovat zemědělská ani lesní produkce ani jiné služby, jež lidem poskytují ekosystémy umělé (například agroekosystémy či akvakultury včetně třeboňských rybníků), polopřírodní i čistě přírodní. Mezi služby ekosystémů patří i mnohé další, velmi různé, třeba samočištění vody v přírodním potoce nebo ticho, osvěžující klima a krásné procházky v lese. Aniž bychom museli rozřešit všechny složité otázky vztahů mezi ekologickou stabilitou, odolností (resiliencí) a rozmanitostí, problémy nepůvodních druhů či výjimečných způsobů ochrany některých živočišných či rostlinných druhů (například rozrušováním půdního povrchu), můžeme jednoznačně přijmout léty na celém světě osvědčené a málo konfliktní způsoby ochrany biodiverzity: ochrana přírodních stanovišť formou chráněných území a podpora zachování či vytvoření co největších ploch přírodních či přírodě blízkých, jako jsou remízky, křoviny na mezích či svazích cest a všude jinde na neobhospodařovaných plochách v „nechráněné“ kulturní krajině včetně krajiny urbanizované, na územích měst, vesnic, dopravních, průmyslových i sportovních ploch.
O zachování bohatství přírody se nesnaží jen čeští ochránci přírody, mnoho úsilí tomu věnuje celý svět, protože jeho ztráta se stále naléhavěji pociťuje jako mimořádně závažné globální ohrožení. Úmluva OSN o biologické rozmanitosti je jednou z velmi významných mnohostranných smluv; zavazuje k mnohým aktivitám všechny státy, které ji přijaly (skoro všechny na světě). Na závěr však zdůrazněme, že text úmluvy je uvozen preambulí, která začíná zdůrazněním ještě jiného než utilitárního smyslu ochrany biodiverzity: uznání vnitřní, člověka přesahující hodnoty přírody. I proto máme povinnost ji uchovat.
Hospodářské noviny, 20. 2. 2012, Rubrika: Názory, str. 8
