Otakar Czernin z Chudenic vyženil 1. srpna 1833 s hraběnkou Rosinou Cavriani, vdovou po Josefu Colloredovi, zámek a panství v Dymokurech. To je v majetku rodu Czerninů, jejichž kořeny v Čechách jsou doloženy k roku 1193, nyní v šesté generaci. Český národ Czerninové nikdy nezradili. Rudolf Theobald, dědeček současného reprezentanta rodu, byl jedním ze signatářů prohlášení zástupců starých českých rodů věrnosti českému národu, jímž se v září 1939 postavili proti nacistické okupaci. V odvetě protektorátních úřadů byla na rodový majetek uvalena nucená správa a Rudolf Czernin byl uvězněn. Ani po válce nedošlo k fyzickému navrácení majetku, v roce 1948 byl zkonfiskován komunisty a rodina vystěhována. Teprve v roce 1964 Rudolf Czernin, který se do té doby živil jako obsluha parního válce, emigroval do Rakouska, kde dožil. Jeho syn Děpold s rodinou zůstal v republice – živil se jako řidič náklaďáku, později sanitky. Po roce 1989, po zdlouhavém pětiletém restitučním řízení, mu byl majetek navrácen. V roce 2011 předal senior rodu majetek již v dobré kondici svému nejstaršímu synovi Tomášovi.
Czerninovi žili vlastně jako rozdělená rodina. Prarodiče žili od roku 1964 v nepříliš dobrých ekonomických poměrech v Rakousku, rodiče na Karlovarsku, kde Děpold Czernin živil rodinu jako řidič a maminka Polyxena jako zdravotní sestra. Mladý Tomáš se nechtěl smířit s tím, že by měl život prožít v komunistickém režimu a pomýšlel na emigraci. Z těchto úvah ho probral Karel Schwarzenberg, u kterého pobýval o prázdninách v Rakousku. „Vlastně mi vynadal, že on sám je z emigrace nešťastný, že by chtěl být doma, a já si mám vážit toho, že jsem tady vyrostl, mám tu přátele a že musíme věřit, že se to obrátí. To byl zlom v mém myšlení a já si vzal do hlavy, že se jednou do Dymokur vrátím. A stalo se. Vlastně se mi splnil chlapecký sen.“ Na rodinném podnikání se Tomáš s otcem podílel od chvíle, kdy se rodině majetek ve zdevastovaném stavu vrátil. V roce 2011 mu ho otec předal úplně. „Mým posláním je pečovat o rodinné hospodářství, udržet ho v co nejlepší kondici, pokud možno ještě zlepšit a předat dalším generacím.“
„Les mi byl v našem podnikání vždycky nejblíže. I když je to s ním běh na dlouhou trať. Na tom, co nyní v lese sklízíme, nemáme my nejmenší zásluhu, to je dílo předchozích generací. A z toho, co my děláme nyní, budou těžit zase až ty generace následující. A to je ta obrovská symbolika tradice přenášené z generace na generaci,“ vyznává se ze své lásky k lesu, v němž nachází i zdroj životní energie a tráví v něm chvilky klidu. Ostatně dymokurské lesy jsou oblíbené širokou veřejností z blízka i z daleka. Po předcích mu zůstala v krvi i vášeň pro lov. „Na prvním místě ale zůstává péče o zvěř, lov je jen prostředkem k jejímu ozdravování,“ říká.
Rybníky jsou pro Tomáše Czernina stejně jako les srdeční záležitostí. Nejen, že jsou významné pro komplex hospodářské krajiny, zadržují vodu a vytvářejí příznivé mikroklima, přinášejí užitek v podobě konzumních ryb, ale plní i funkci krajinotvornou, estetickou, rekreační. „Právě u rybníků jsem si uvědomil, jak je důležitá pokora před silou přírody. V okamžiku, kdy jsem měl pocit, že se všechno daří, přišla povodeň. Komárovský rybník v době její kulminace zadržel půl milionu kubíků vody, o dvanáct hodin později už ale bylo porušení hráze takové, že voda trhlinou postupně odtekla. I když jsme měli i na dalších rybnících škody, byla to katastrofa.“ Dnes už Komárovský rybník, dílo Jakuba Krčína, opět zdobí krásný kout přírody mezi Nouzovem, Dymokury, Křincem a Rožďalovicemi a je vyhledávaným místem milovníků přírody.
Součástí rodinného podniku je rostlinná výroba. Investice do zemědělství měly přednost před opravami rodinného sídla, takže po polích postupně začaly jezdit moderní traktory a kombajn, ale početná rodina bydlela de facto na staveništi. Teprve když se poměry zlepšily, bylo možné investovat do dalších částí majetku. „Jako stavební inženýr jsem si k zemědělství budoval vztah postupně. Teprve postupem doby a po získaných zkušenostech se to měnilo. Podařilo se mi dát dohromady tým zanícených lidí, o které se mohu opřít a věřit jim. Výsledkem jsou dobré výnosy, i když s poměrně vysokými náklady. Ty jsou však nezbytné pro trvalé udržení úrodnosti půdy a kvalitu životního prostředí. Pokud bychom do půdy nevrátili vše, co jsme z ní vzali zpět, obírali bychom sami sebe, a hlavně ty, kteří přijdou po nás. Což si bohužel mnozí zemědělci, kteří nehospodaří na vlastní půdě, nepřipouštějí. Hospodaříme tak, aby to nemělo negativní vliv na ekologii, především na vody a opylovače.“
Když se Czerninovi vrátili po letech nuceného odloučení do Dymokur, dívali se na ně místní lidé s rozpačitým očekáváním. Vzájemné vztahy se budovaly krok po kroku. Teprve časem lidé pochopili, že na zámku žije normální pracující člověk, který zaměstnává lidi z okolí. „Jsme součástí obce a společným zájmem nás i sousedů je její prosperita. Proto jsem přijal nabídnuté místo na volební kandidátce do obecního zastupitelstva,“ říká Tomáš Czernin. Dvě období zastával funkci místostarosty a poté, co byl zvolen senátorem, zůstal zastupitelem obce. Díky tomu neztratil kontakt s běžnou problematikou malé obce. Dá se říct, že svým odpovědným přístupem k řešení problémů se Tomáš Czernin stal v Dymokurech váženým občanem. O tom svědčí i to, že je čestným členem místního mysliveckého spolku a čestným členem hasičského sboru, jehož založení mimochodem před 130 lety jeho pradědeček inicioval.
Tomáši Czerninovi se na prahu třicítky splnil chlapecký sen vrátit se do rodinného sídla a hospodařit na rodinném majetku. „Myslel jsem si, že se mi splnila všechna přání, že se můj život naplnil. Pak jsem si ale uvědomil, že právě proto mám určité povinnosti nejen vůči rodině, ale i vůči společnosti a vlasti. Politické události jsem vždy intenzivně prožíval a měl jsem i jistou potřebu se politicky angažovat. Při seznamování se s politickými programy jednotlivých stran mi ale chyběl důraz na tradici a odpovědnost. To jsem nalezl až v programu TOP 09. Stal jsem se řadovým členem a domníval se, že to tak bude stačit. Záhy jsem byl ale osloven pro to, abych se ucházel o přízeň voličů.“ Díky podpoře voličů se posléze stal senátorem. V Horní komoře pracoval posledních šest let jako člen Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, Podvýboru pro zemědělství a také jako předseda Stálé komise pro krajany žijící v zahraničí.
Tomáš Czernin žije se svou manželkou Ursulou stále v Dymokurech. Mají spolu čtyři děti, které se postupně vydaly do světa, a jednoho vnuka. V Dymokurech se Czerninovi už přes třicet let věnují správě rodinného majetku a kromě lesů, polí a rybníků spravují i zemědělskou firmu s živočišnou výrobou a jatkami v sousední Činěvsi. Společnost jejich rodině dělají věrní partneři, border teriér Lord, malý münsterlandský ohař Don a řada hospodářských zvířat.
Tomáš Czernin, senátor a první místopředseda
