* Dávali vám spolužáci najevo, že jste „jiní“, protože jste z učitelské rodiny? Museli jste to tajit?
Otec: Na základní škole snad ne, ale na gymnáziu v Jablonci, odkud pocházím, byla úplně jiná situace, protože tam působili oba rodiče. Mě naštěstí neučili, což byla jejich podmínka - a správná. I tak šlo o hloupou situaci, protože když je nějaký průšvih, tak se o tom dozvědí dřív než ostatní rodiče.
Syn: Jsem podobně poznamenaný. V době, kdy jsem se rozhodoval, kam jít na střední školu, byla v Jablonci už dvě gymnázia, ale na jednom učila maminka a na druhém babička.
* Kterou školu jste vybral?
Syn: Volil jsem menší zlo, protože jsem si říkal, že je lepší se nechat učit od prarodiče. Jak odpovídal tatínek, že se rodiče hned všechno dozvědí, tak v tomhle případě se to k nim aspoň dostane přes prarodiče, což mi přišlo jako snesitelnější varianta.
* Vadilo vám někdy, že jste z učitelské rodiny?
Syn: Myslím, že jsem si na to zvykl a spíš jsem cítil výhody. Když něčemu nerozumím, mám možnost za někým zajít.
Otec: Já jsem v tom tedy žádnou výhodu neviděl. Být neustále kontrolován, jestli jsou moje znalosti dostatečné, to není žádné plus. Jsem sice technický typ, ale rodiče učili matematiku a fyziku, takže jsem byl pořád pod dohledem. Co se týče školy, snažil jsem se co nejmíň dávat najevo, že mezi mnou a některými pedagogy je jisté spojení...
* Neodstrkovali vás spolužáci z kolektivu?
Otec: Z tohoto důvodu určitě ne (směje se).
* Alespoň jste měli někoho, kdo by vás doma případně doučil.
Otec: To sice jo, ale ono to výrazně motivuje k tomu, že se člověk raději doučí sám. Proč pokyvuješ? (podívá se na syna)
Syn: Protože s tím plně souhlasím. Nepamatuju si, že bych se nechal někým z příbuzných doučit.
Otec: To je ono. Pedagogové mají nacvičený systematický postup. Věděl jsem, že když se na něco zeptám, dostanu půlhodinový výklad se všemi souvislostmi.
* Není nakonec horší mít doma ministra než učitele?
Otec: Zastaň se mě.
Syn: Když vezmu ministra a učitelku a porovnám, o kom se víc bavíme ve škole, tak jednoznačně víc o tatínkovi jako o ministrovi, ale spíš v kladném slova smyslu než ve smyslu, co zas ten Drábek provedl na tom ministerstvu.
Otec: Nemám na chvíli odejít?
Syn: Ministr je stále u nás ve škole populárnější zaměstnání v dobrém slova smyslu.
* Myslíte si, že na vás byli rodiče přísnější kvůli tomu, že jsou učitelé?
Otec: Určitě ano. Důslednější.
Syn: Spíš důslednější než přísní, protože tatínek slovo přísný používá nerad.
Otec: Důslednost, to byl náš vědomý přístup k výchově dětí. Přísnost je zbytečné omezování, zatímco důslednost znamená dát prostor, ale trvat na jasných pravidlech, která jsou daná. Naučil jsem se to od rodičů a dali mi tím velmi cenný vklad.
* Pozorujete, pane ministře, že používáte při výchově svých dvou dětí stejné metody jako vaši rodiče na vás?
Otec: Určitě, ve velké míře, i ty, které se mi třeba nelíbily. To je ta důslednost, někdy možná přehnaná. Člověk se přistihne, že se ve čtyřiceti chová stejně, jako se choval jeho otec. Když mi bylo patnáct, tak mi to přišlo úplně strašný... Ale to je normální.
* Vím, že jste se zařekl, že si nikdy nevezmete učitelku. Proč jste si dal tohle předsevzetí?
Otec: Protože by na mě byla strašně přísná. Tedy důsledná.
* Ale porušil jste je...
Otec: No a je na mě strašně přísná, tedy důsledná (směje se).
* Když jste se poznali, musel jste hodně přemlouvat sám sebe, že děláte dobře?
Otec: Ale ona v té době nebyla učitelka. Bral jsem si ji po promoci ve chvíli, kdy měla vystudovanou elektrotechniku. Je ovšem pravda, že několik dní po svatbě nastoupila jako učitelka na gymnáziu, což jsem samozřejmě věděl předem...
Syn: Já svému osudu nechávám volné ruce a na taková předsevzetí, jestli moje žena bude učitelka, nebo ne, mám ještě čas.
