Sedačku, kterou loni obsadil, musela řada jeho předchůdců opustit ještě dříve, než řidič nastartoval motor. Leoš Heger prozatím popírá veškeré poučky o jepičím životě ministrů zdravotnictví. A navrch prosazuje změny, které tu dlouhé roky platily za neprolomitelné tabu, ačkoli je tuzemské zdravotnictví potřebuje jako sůl. Hegerův styl charakterizuje klid a ochota vyjednávat i s nejzarytějšími soupeři, což hypnotizuje příznivce a uzemňuje většinu kritiků. A ve vyhrocené atmosféře zdejší politiky je právě tohle něčím, co na scéně funguje jako živá voda.
Na ten devět let starý telefonát od tehdejšího českého premiéra Vladimíra Špidly myslel snad tisíckrát. Nad výzvou, aby coby uznávaný odborník nastoupil za ČSSD na uvolněný post ministra zdravotnictví, nakonec zvítězila neochota k politickému handrkování a pocit nedokončené práce v čele Fakultní nemocnice v domovském Hradci Králové. „Celou tu dobu jsem si ale říkal, jaké by to bylo, kdybych přijal,“ říká dnes třiašedesátiletý Heger. A potom přišla druhá šance. Když loni uprostřed noci do sluchátka odpověděl na stejnou otázku „ano“, byla to už úplně jiná situace. Heger v tu chvíli mluvil jako lékař na radiologii, kam se rozhodl po čtrnácti letech v ředitelské funkci vrátit. A co bylo ještě důležitější – také jako zastupitel na místní radnici a lídr Kalouskovy TOP 09 pro celý kraj.
Zmíněná práce v čele královéhradecké nemocnice má dodnes v branži mimořádný zvuk. Jako jediná fakultní nemocnice se už roky obejde bez dotací. Pětimiliardový kolos se stal vyhlášeným centrem několika elitních pracovišť, ať už jde o špičkové akutní oddělení, geriatrické centrum či speciální psychiatrickou kliniku.
Změny, které dnes Leoš Heger prosazuje, jsou ovšem zásadní pro celé Česko. Jejich smyslem je úspora peněz v kvalitním, ale dosud ne zcela rozumně zorganizovaném zdravotnickém systému. Nejde jen o určení toho, na co má při léčbě nárok každý český pacient, a toho, co spadá do kolonky „nadstandard“, za nějž si můžeme legálně připlatit. Ve hře je rovněž silnější postavení pojišťoven, které se dostávají do role ústředních organizátorů zdravotnického systému. Leitmotivem změn je zcela nová role pacienta, kterého už nebudou lékaři posílat na často zbytečná vyšetření, jež si mohli dosud u pojišťovny bez problémů účtovat (pacient by se současně neměl nechat kvůli úsporám odbýt a měl by se aktivně dožadovat co nejlepší možné léčby).
Takový přístup tlačící na mnohem větší efektivitu je z pohledu omezených financí i stárnoucí české populace vysoce žádoucí. V očích levice však tradičně platí za fatální ohrožení spočívající v prolomení nedotknutelnosti „bezplatné péče pro všechny“. V případě reforem z pera Leoše Hegera teď každopádně narážíme na zvláštní situaci: ze zdravotnické agendy se stává mnohem méně vyhrocené téma než dosud. Tradiční hranice mezi pravicí a levicí se v této situaci pomalu smývají. Co je pro jedny pravicový experiment, považují jiní za polovičatost a opatrnost. „Ministr má pravicovou rétoriku a sliby, vše, co v reálu dělá, je ale čistě levicová politika,“ tvrdí například šéf Lékařského odborového klubu Martin Engel. Stínový ministr za ČSSD David Rath zase Hegerovi vyčítá, že na jednu stranu otevírá cestu k privatizaci zdravotnické péče, na druhou však kopíruje sociálními demokraty už dříve schválené zákony. Co tohle všechno znamená?
Už při nástupu do funkce si Heger získal pozornost prohlášením, že on i jeho kolegové ve vládě mají pro klíčová rozhodnutí k dispozici jen minimum relevantních dat. A spolu s jejich sběrem začal dělat to, co označuje jako svou hlavní přednost – s klidem naslouchal různým pohledům na věc. „Dlouhé hodiny sedí a trpělivě si nechává vysvětlovat, co nám vadí,“ říká nevěřícně šéf České lékařské komory Milan Kubek. „Mnohokrát jsem diskutoval s opozicí o poplatcích a musím přiznat, že v některých věcech mají pravdu,“ nabízí sám ministr v Česku nepříliš rozšířený pohled, který získává na významu v situaci, kdy se mu postupně skutečně daří reformní zákony prosazovat.
Vstřícnost samozřejmě není všechno. Kritici teď Hegerovi například vytýkají, že finální podoba jeho kroků je často značně odlišná od té, kterou s nimi nejprve konzultuje. „Zdravotnický výbor ve sněmovně, vláda, nejrůznější zájmové skupiny, ti všichni nakonec ty návrhy mění. Zkrátka on nedrží svou moc pevně v rukou,“ říká například už zmiňovaný Milan Kubek. A podobně mluví i někteří předáci českých nemocnic. Na druhou stranu žádná ze základních myšlenek reforem zatím nevypadla ze hry a zdravotničtí experti chválí ministrovu taktiku, podle níž se počítá i každý drobný posun.
Nervozita z toho, co přijde, je bezpochyby způsobená i mnohem větší odpovědností, kterou Heger na klíčové aktéry českého zdravotnictví přenáší. Klíčová změna, jíž je nositelem, totiž spočívá i v oslabení role ministerstva jako fatálního organizátora celého systému na úkor moderování a hlídání toho, aby se všichni ostatní chovali férově. A právě tady bude v nejbližších měsících ministrův klid a komunikační výbava maximálně zapotřebí. Vůbec nejdůležitější bude uhlídat pojišťovny, spousta emocí se už dnes točí kolem připravovaných žebříčků kvality nemocnic a Heger bezpochyby bude muset zatlačit i na tuzemské odborné lékařské společnosti, které se zatím příliš nehrnou do jasnější definice budoucích placených nadstandardů.
Respekt,, 19. 12. 2011, Rubrika: Politika/osobnosti, str. 20
