Dnešní demokratická společnost stojí na dvou pilířích. Na straně jedné je to právní řád, na straně druhé společně sdílené hodnoty. Jednou z těch nejzákladnějších je přitom vztah solidarity napříč generacemi.
Vztah, jehož podoba se v běhu historie silně proměňovala od neuvědomělého chování zajišťujícího prosté přežití rodu přes dogmatickou návaznost na rodový majetek až po současný vědomý a pomalý návrat k jeho přirozenosti.
V uplynulých desetiletích se stát ujal mnohých rolí, které po předchozí století plnila rodina. Převzal péči o děti, zdravotně postižené, seniory. Dnešní společnost tak čelí otázce, zda dominance státu v sociální politice uměle neoslabuje roli rodiny a vzájemné rodinné vazby. Neplatíme za zvyšující se sociální komfort a jistotu příliš vysokou cenou, ztrátou silného pocitu lidské pospolitosti?
Rodinná soudržnost je nejpřirozenější a unikátní v tom, že se nejedná jen o ekonomickou podporu, jež dominuje státní pomoci. Význam přímé fyzické pomoci a psychické podpory je neměřitelný, nezastupitelný, a ať už se systém státní sociální podpory pohne kterýmkoliv směrem, měli bychom mít na paměti, že spoléhat se máme stále především sami na sebe.
Jistě, náš sociální systém není dokonalý. Skutečností ale je, že v České republice je rodičům poskytována jedna z nejdelších mateřských a rodičovských dovolených. Vzájemná zodpovědnost rodičů k dětem tak nachází silnou podporu. Solidaritě dětí ke svým rodičům stát zase pomáhá příspěvkem na péči pro seniory, který může převýšit i minimální mzdu. Takový systém má smysl, takový systém podporuji. Zodpovědné politické reprezentaci ale stále zůstává důležitý úkol, opětovně se zamýšlet nad citlivým prolínáním rolí rodiny a státu. Stát by měl pouze vytvářet podmínky, prostředí k žádoucím modelům chování a nabídnout pomoc, když nastane situace, kterou rodina sama nezvládne.
parlamentnilisty.cz, 13. 12. 2011
