Slavné barmské disidentce se včera vrátila její růže, jedna z těch, které poslala na hrob Václava Havla. Ten své přání, obdarovat ji květinou, popsal ve svém textu.
NEIPYITO (Od našeho zvláštního zpravodaje) „Myšlenky Václava Havla mě vedly v dobách nesvobody. Významná část mé Nobelovy ceny za mír patří jemu.“ Drobná žena v tradičním barmském oděvu, která včera tato slova pronesla, opravdu patřila k nejbližším „milenkám“ zesnulého českého prezidenta. Přesto, že se nikdy osobně nepotkali. Nebo naopak proto.
Do Aun Schan Su Ťij se stala nejen symbolem odvahy, odříkání a osobní integrity, ale i globální celebritou, s níž touží mít snímek politici stejně jako rockeři hravě plnící stadiony. Sama hodnotí vlastní osud střízlivěji než její sympatizanti. „Svůj zápas za demokracii nepovažuji za oběť. Rozhodla jsem se pro něj svobodně,“ vysvětluje klidným hlasem žena, která mezi lety 1989 a 2010 strávila dohromady patnáct roků v domácím vězení.
Teď se na pódiu pohybuje v záplavě blesků z fotoaparátů spolu s českým ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem, který ji přijel do Barmy pozdravit a s vládnoucími politiky jednat. Su Ťij již není pronásledovaná disidentka, ale poslankyně parlamentu. Zřejmě i proto jsme v bizarním, velikášsky a hlavně neprakticky pojatém městě Neipyito. Sídlí zde totiž státní instituce, neboť Neipyito je novým hlavním městem státu, který se navíc oficiálně jmenuje Myanmar – takto překřtili svou zemi vojáci, kteří donedávna Barmě neomezeně vládli. Ostatně Su Ťij proslula tím, že jí nové jméno její země vůbec nejde přes rty.
Někdejší disidentku neopouští střízlivost ani při hodnocení současné situace. Ano, její strana se musí učit působit uvnitř systému, neboť dlouho stála mimo něj. Národní liga pro demokracii je již opozicí, nikoli disidentským hnutím. Snad to nebyla jen zdvořilost, když prohlásila, že její lidé „stojí o zkušenosti země, která se transformovala z totality na demokracii“. Viditelně nadšen ze setkání se Su Ťij byl i šéf českých diplomatů. Havlův souputník a přítel přítomným novinářům popsal, jak moc se Havel radoval, když Su Ťij obdržela Nobelovu cenu.
„Čiší z ní půvab, kouzlo, má neobvyklý smysl pro humor. Potkal jsem mnohé slavné i důležité osoby, ale ona mě dostala svojí bezprostředností,“ opěvoval ji Karel Schwarzenberg.
A co může právě Česko udělat pro Barmu na cestě za svobodou a prosperitou? „Chceme pomáhat konkrétně, nejen hubou,“ tvrdí Karel Schwarzenberg. Podle českých diplomatů může Praha pomoci ve zdravotnictví, třeba poskytnutím stipendií pro barmské studenty medicíny.
Možná není tak úplně přesné říkat, že se Havel a Su Ťij nikdy nesetkali. Spolupracovníci a přátelé Václava Havla se totiž nakonec postarali, aby k setkání zemřelého dramatika a barmské političky došlo. Vzali z Havlova hrobu jednu z růží, kterou mu Su Ťij poslala. Tu nechali zalít do skla. Květina se žárem málem vytratila..., ale jen málem. Podobně jako duchovní přátelství Havla a Su Ťij na dálku, řekl by (o)patrně básník? Růži z Havlova hrobu pak doplnili o publikaci dokumentující zvláštní přátelství těchto dvou dětí z dobrých rodin a různých kontinentů, které pro ideály snášely státní šikanu.
Nechali se při tvorbě daru pro Su Ťij inspirovat jeho textem, který uveřejnil roku 2005 v deníku The Washington Post. Jmenuje se „Růže pro nesvobodnou“ a Havel v ní vyjadřuje touhu obdarovat Su Ťij květinou. Což se stalo. Vzhledem k tomu, že Karel Schwarzenberg pozval Su Ťij do Česka a ta slíbila přijet „co nejdříve“, nahlédne barmská bojovnice za demokracii do Havlova světa. To hlavní – totiž že bezmocní mají moc i v nejnemocnějších časech společnosti – ví už dobře sama.
Mladá fronta DNES, 18. 7. 2012, Rubrika: Ze světa, str. 6
