Kubata: Češi jsou doma i v Moldavsku
Článek poslance Václava Kubaty
Jako pozorovatel jsem měl možnost zúčastnit se v polovině listopadu parlamentních voleb v Moldavsku. Přestože je Moldavsko součástí Evropy, jako bývalá součást Sovětského svazu se stále potýká s celou řadu problémů s prosazováním demokratických principů. Ale to není to, o čem chci hovořit. Mimochodem, vše, co jsem osobně v Moldavsku viděl a co souviselo přímo s parlamentními volbami, proběhlo řádně, z mého pohledu důstojně a s nadějí občanů na vyřešení dlouhotrvající politické krize.
Moldavsko je ale bohužel zcela viditelně jednou z nejchudších zemí Evropy. Existuje zde pouze základní dopravní infrastruktura, a to ještě v poměrně mizerném stavu. Na venkově chybějí vodovody, kanalizace a celá řada dalších věcí, na které jsme my na našich vesnicích běžně zvyklí. Přestože je doslova jednou velkou černozemí se všemi podmínkami pro rozvoj zemědělství a vinařství (mimochodem, až do nástupu vlády Gorbačova bylo „vinicí Sovětského svazu“), nemá bohužel Moldavsko téměř žádný zpracovatelský průmysl. Půda byla beze zbytku rozdělena drobným rolníkům a tradiční vinařství se potýká s opakujícím se importním embargem především ze strany Ruska. A tak skomírá a lidem se daří špatně. Moldavsko opouští čím dál víc lidí, především mladí nevidí ve své vlasti ekonomickou budoucnost a hledají pro sebe a své děti jiné země, jinou naději.
Měl jsem však s dalšími kolegy z delegace možnost navštívit naše krajany, kteří zde žijí od dob Rakouska-Uherska, a to v malé vesnici Golubovoje na jihu Moldavska. Setkání s nimi se pro mě stalo něčím, co si budu navždy pamatovat. V současnosti zde žije 132 Čechů hrdě se hlásících ke své vlasti. Přijali nás až neuvěřitelně vřele. V místní škole stále existuje jedna třída, kde se vyučuje český jazyk a kde jsou vyvěšeny české standarty, mohli jsme si zde dokonce přečíst ve velkém na zdi naší národní hymnu. A to i včetně druhé sloky, která většině z nás ani není známa. Ale oni ji znají a jistě jim připomíná jejich vlast i vlast jejich předků. Mají i hudební školu založenou na počest českého skladatele, který zde působil. Mají kapelu složenou převážně z dětí hrajících na žesťové nástroje. Zahráli nám a my všichni jsme si společně zazpívali naše lidové písničky. A slyšeli jsme i takové, které jsou u nás snad i zapomenuty. Přestože sami žijí velmi skromně, hostili nás naši krajané vřele tím, co sami navařili a napekli, a nabídli nám i své podomácku vyrobené víno. Po společném tanci a obou slokách naší národní hymny jsem najednou cítil to, co by každý z nás měl v sobě mít, tj. hrdost na náš národ, hrdost na naše lidi, naši historii i současnost. Prostě byl jsem i tam v malé více v Moldavsku hrdý Čech!
Jsem vděčný za to, že náš stát cestou našeho velvyslanectví v Kišiněvě pomáhá našim krajanům například tím, že přispěl na utěsnění a opravu oken ve škole, dodal pro výuku dva počítače, a přestože tu do dneška není napojení na internet (to přeci u nás má každý, ne?!), jsou oba komputery plně využívány. Jsem hrdý na to, že za naše peníze si konečně mohli postavit alespoň trošku slušné záchody vedle hudební školy. A rád bych věřil, že se alespoň trochu dokážeme postarat, neřku-li se přihlásit k dalším potomkům našeho národa, kteří žijí na dalších místech ve světě. Ale jsou krajánci a krajánci a my jsme viděli ty opravdové, skromné, vděčné a pokorné a těm musíme vždy pomáhat!
poslanec, vedoucí delegace Parlamentu ČR Parlamentního shromáždění Rady Evropy